Smell Of Freedom [DOKONČENO]

Květinářství

Ahojky,
na začátek se vám chci moc omluvit, že kapitolka nebyla tak dlouho.

Nebudu lhát, měla jsem blok a dalo mi práci se jí prokousat. Asi na to taky vypadá.

Každopádně přeji pěkné počteníčko a pokusím se zlepšit.

Tak se tu zatím mějte.
Elis ❤
____________________

Kateline

Už uběhlo asi deset minut od jeho odchodu a já se ještě nehnula z místa. Jsem jako opařená a totálně rozhozená. Nevím, co si mám o sobě myslet a co cítit.

Když jsem vyšla z té koupelny a uviděla ho tu, nebyla jsem si jistá, co udělá. Bohužel pro mě, nastala ta horší varianta. To, čemu ale nerozumím je, to co jsem cítila. Neměla jsem strach. Najednou mě jakoby začala ovládat vášeň a kdyby vydržel ještě sekundu, asi bych ho políbila. Jenže pak to zkazil.

V tu chvíli, co si mi klekl k nohám se mi vrátily všechny ty věci od Něho. A z toho důvodu jsem nakonec byla ztuhlá strachy. A svoje tělo proklínala. Proč, proboha nemůžu mít normální život?!

Teď mě tak napadá, že jsem vlastně vždy chtěla svoje malé květinářství, co by zařídilo alespoň nějakou normální část v mém životě.

Stačí mi chvilka abych se uklidnila a hned potom se vydávám dolu. Nacházím ho v obýváku na gauči, jak projíždí programy. "Tak jaký jsou plány na dnešek?" "Budeme sedět u televize, nebo se půjdeme projít. Ale ne moc daleko. Máš být v klidu a já to hodlám dodržet."

"Radši bych se šla projít. Nemám náladu na nějakou televizi." Na rtech se mu objeví lehký úsměv následovaný pokývnutím hlavou. "Dobře tedy," pronese až vznešeně. "Jdeme se projít. Porozhlédnout se po okolí." Na to vypne tu černou věc u zdi a zamíříme k hlavním dveřím.

Procházíme ulice lemované stromy a zahradami. Prošly jsme i parkem a teď míříme k centru. Trvá to asi deset minut a my si povídáme o všem a o ničem. Zrovna probíráme nesmrtelnost chrousta, když spatřím prostor k pronajmutí.

Zastavuji u výlohy a zadívám se dovnitř. Takhle zvenku to vypadá dostatečně veliké na květinářství. Přejdu ke dveřím a vezmu za kliku, ale samozřejmě je zamčeno. Co jsi jako mohla čekat? Znovu se nakloním ke sklu abych opět nahlédla do oné místnosti.

Najednou mi na bocích přistály dvě ruce a na zádech cizí hrudník. "Nad čím přemýšlíš," promluvil Gawin. "M... no, víš, já si vždy chtěla otevřít květinářství." "Aha," zatvářil se nějak zvláštně. "Tak pojď."

Nic jsem tedy nenamítala a nechala se vést dál. Ovšem si dělám duševní poznámku o ulici, ve které se ten krámek nacházel. Zároveň mi hlavou vrtá, proč vypadal, že mu to vadí. Vlastnit květinářství přeci není nic špatného.

Celá procházka nakonec trvá asi hodinu a já jsem neskutečně utahaná, když projdeme hlavními dveřmi. Jen co zaklapnou dveře, Gawin mě zvedne do náruče a položí až na gauč. Ale tím způsobem, že se bokem opírám o to hlavní opěradlo a nohy mám přes celou délku pohovky. A Gaw si sedne na zem a zády se opře o gauč.

Natáhne se pro ovladač a najde tam nějaký sci - fi film. Po chvíli přestávám vnímat jak film, tak hlazení po noze a pomalu upadám do lehkého spánku. Z čista jasna mi krk stiskne jakási ruka a začne mě škrtit. Okamžitě kopu a křičím. Křičím? Jak můžu křičet, když můj krk něco nebo někdo svírá?

A potom otvírám oči. Nademnou se sklání Gaw a v očích se mu zračí strach a napětí.

Snažím se pohnout, ale celé moje tělo se třese. Sílu mi dá až uvědomění si, že tohle může být další člověk, kterýho bych zatáhla do téhle sračky. A to nemůžu dopustit.

Bez rozmyslu vyrážím na nohy a padám z domu. Moc daleko se ale nedostanu a i přes jeho křik se opět hroutím k zemi. Před očima se mi zjevuje On a v tu chvíli asi končím...