Smell Of Freedom [DOKONČENO]

Rozdvojená osobnost

Gawin

Celou noc jsem u ní seděl a kontroloval, její chování. Naštěstí se už nic zvláštního nedělo, ale měl jsem o ni neskutečný strach. Což je dost divný. Sice nejsem nějaký životem zlomený muž, který zažil Bůh ví co, a moje rodina byla stále na živu a se mnou v kontaktu, ale stejně si mou důvěru jen tak někdo nezískal. Natož, abych se o něj dokázal bát. A tahle malá holka to dokázala během dvou dnů.

Nespustil jsem z ní oči ani na minutu a proto se mi nemůžete divit, že jsem ráno jako mrtvola. Moje pocity jdou ale do pozadí ve chvíli, kdy ta dívka vedle mě otevře oči. Já je naopak rychle zavřu a zklidním dech. Nevšimla si, že jsem vzhůru. Jak to vím? Pohladí mě po tváři a zašeptá mi do ucha: "Děkuju. Za všechno."

Potom už nic neslyším, a tak se vydávám dolů, kde ji najdu u jídelního stolu. Co tu dělá? Já myslel, že chce odejít, když mi řekla tamto. A taky že jo. Akorát neměla jak. "Ahoj. Jak ti dneska je?" "Ahoj," odpoví s lehkým úsměvem. "Je mi dobře děkuju. Víš, že jsi mě nemusel jít hledat, že jo?" "Jasně, že vím, ale měl jsem divný pocit z toho, jak jsi mi utekla."

Její obličej najednou zahalí smutek. "Chceš něco k snídani?" Snaží se to zakrýt, ale vůbec jí to nejde. Její obličej, vlastně celý její postoj mi ukazuje, že na tohle téma se řeklo už až moc. Že to stačí. A já se to rozhodnu respektovat. Pro teď...

"Ne, děkuji. Něco si udělám sám." Mrknu na ni a udělám si francouzský toust. Můj oblíbený.

Vezmu si jídlo a posadím se naproti ní. Jíme v tichosti, a já na jejím těle mohu vidět velké napětí. "Podívej, Třešničko..." Vzhlédne ke mě a v očích se jí usazuje zvědavost. "To co se stalo včera, necháme být. Okej? Zapomeneme na to, ale jednou. Ne těď, ani zítra nebo za týden. Prostě jednou, až budeš připravena, bych rád věděl, co se stalo. Souhlasíš?"

Dlouho se nemá k odpovědi, ale nakonec se přeci jenom rozhoupe. "Dobrá. Jednou ti to třeba povím." To slovíčko 'třeba' se mi tam vůbec nelíbí, ale ten zbytek mi vyhovuje. "Dobře. A teď z jiného soudku."

Vezmu ji za ruku a táhnu po schodech nahoru. Cítím její vzdor a tak se rozhodnu pro radikální řešení.

Rychle se zastavím, otočím čelem k ní a než stihne říct jediné slůvko, nesu ji v náručí směrem k ložnici. "Co... Co to..." "Neboj se, Třešničko. Na tohle bude ještě dost času v budoucnu. Teď je tady jiná priorita." Mrknu na ni a ona se nějakým zázrakem uvolní. Jednou rukou otevírám dveře a následně je za sebou zabouchnu nohou. Přecházím ke koupelně. Když si toho všimne, okamžitě mi obalí ruce okolo krku a tváří se přitiskne na tu mou.

Z jejích úst sice nic nevyjde, její tělo ale mluví za vše. Opatrně ji pokládám na dlaždičky v koupelně a zadívám se jí do očí. "Ve skříňce pod umyvadlem najdeš ručníky. mýdlo použij moje, šampon taky a jestli nebudeš chtít tohle, co máš na sobě, najdi si něco v šatníku.

Odtrhnu od ní oči a vlepím jí jemnou pusu na čelo. Ona se na mě lehce zaskočeně pousměje a já s klidem odcházím dolů. Tohle by snad už mohl být klidný den. Můj dnešní plán zahrnovala televize, dovezený jídlo a hlavně pozorování toho stvoření, které se právě teď sprchuje v mojí koupelně.

Stačí jenom jedna taková myšlenka a mě už stojí. No co, jsem přeci chlap. Snažím se uklidnit, ale moc mi to nejde. Ta představa mi v hlavě uvízla a já se jí nemůžu zbavit. To si žádá opatření. Tohle jsem od svých třinácti let nedělal. Nepotřeboval jsem to. Ne, že bych byl nějaký děvkař, ale sexu se nebráním. A navíc pár přítelkyň už jsem taky měl.

Z mých myšlenek mě vytrhává rána v koupelně. Schody vybíhám po třech a po chvilce klepu ne dveře, za kterýma se schovává Kat. "Kat, jsi v pořádku?" Okamžitě dostávám odpověď. "Jo, neboj. Jenom mi uklouzla noha a já skončila na zadku. Nic vážnýho." "Jsi si jistá?" "Jo jsem si dost jistá. Žádný strach, o svůj zadek se postarám." "Dobrá."

Dál už slyším jen vodu, jak zase pustila sprchu. Teď už dolu nepotřebuju, a i můj kamarád je v klidu. Tak si sednu na postel a čekám, až vyleze ven, abych se mohl ujistit, že je opravdu v pořádku.

Ježiši Kriste, co se to se mnou stalo?! Tu holku neznám ani týden a už tady dělám takovýhle šaškárny?! Bude si o mně myslet Bůh ví co. Ale komu to vlastně vadí?

Najednou se otevírají dveře a předmět mých myšlenek vychází z koupelny s jedním ručníkem okolo hlavy a druhým okolo těla. A zřejmě mě tu nečekala, soudě podle jejího ztuhlého postoje. "Ehm... No, myslela jsem si, že bych využila tu tvojí nabídku s oblečením." Začervená se a můj pták, který byl zase v pozoru, ještě víc ztvrdnul.

Na mém obličeji je asi dost dobře znát, na co myslím. Kat se opře zády o dveře a já se na ni přitisknu celým tělem. Zrychlí se jí dech a tváře zčervenají ještě o něco víc. "Jsi tak rozkošná. Ano ta nabídka stále platí. Copak chceš, abych ti podal," řeknu zhrublým a nízkým hlasem. Pořád se jí upřeně dívám do očí a jediné, co je ovládá je touha.

A tak pokračuji. "Nebo můžeš být i takhle. Mně to vadit vůbec nebude, akorát potom za sebe neručím." Pootevře své malé rtíky a unikne jí sten. Položím své čelo na to její a dlaněmi jí přejedu po rukou. A konečně dostanu odpověď. "T... tričko .... tepláky... prosím." Ani ona neodtrhne svůj pohled a já se na ni usměji. "Máš to mít Třešničko."

Neskutečně pomalu se od ní odtáhnu a přejdu k šatníku. Vytáhnu moje oblíbené tepláky a volné triko. Zase se k ní vrátím, triko jí přetáhnu přes hlavu, kleknu si k ní a opatrně, ale zároveň smyslně dostávám obě její nožky do toho kusu látky.

Zase si stoupnu a tentokrát má v očích něco podobné strachu. V mžiku jsem to zase já, jemně se na ni usměju, políbím ji na čelo a odcházím dolů do kuchyně. Můj kamarád teď připomíná stožár a já mám asi rozdvojenou osobnost.

____________________

Takže tady máme další kapitolku a doufám, že se vám líbila.

Elis