Smell Of Freedom [DOKONČENO]

Začátek... a nebo ne? 1/2

Ráná je o vstávám mnohem dříve, než bych musela, ale prostě si nemohu pomoci. Jsem neskutečně natěšená.

Rychle se vyhrabu z postele a mířím si to do koupelny. Rychle pročísnu vlasy a po dlouhé době si nanesu hnědé kouřové stíny, linky a jemný lesk na rty. Plus řasenku. Poté si z tašky vytáhnu černou sukni do tvaru A, černé silonky a triko s dlouhým rukávem a vystřiženými rameny. Ty ve skutečnosti vystřižené nejsou, ale víte jak to myslím.  Zkontroluji, zda mám vše a vyrážím z pokoje.

Procházím halou, klíček od pokoje akorát hodím na recepční pult a mizím venku. Do auta v podstatě naskočím, zařadím a vyjíždím z parkoviště. Po chvilce i z města.

Neustále zrychluji až začínám vidět Springfield. Během minuty jsem u jeho "hranic" a tím jsem nucena zpomalit. Zároveň se ale mohu kochat okolím. Vypadá to tu moc hezky. Takové klidné místečko s pár obchůdky a krásnými baráčky nebo vilami. No jo, jenomže já najednou zase vyjíždím ven! "Sakra," zakleju. "Jak, že je ta adresa?"

S tím se začínám hrabat v batůžku na vedlejší sedačce. Vytáhnu telefon a chci si najet na gps. "No skvělý. To jsem si mohla myslet." Jak jinak, než, že jsem si ho zapomněla nabít. "No budu se asi muset někoho zeptat." Mrmlám si pod nosem. "Aspoň se s někým seznámým."

Mobil pohodím někam dozadu, pomalu se otáčím a razím zpět. Jak si tak projíždím prázdnými ulicemi, rozhodnu se podívat na hodinky. "No jasně. Kdo je taky takovej magor, aby v půl sedmé ráno coural po ulici." Když tu mi najednou někdo běží naproti.

Je to muž. Černé vlasy po straně vyholené na mini-ježka a nahoře delší a svázané do drdůlku. Jak se blíží, všímám si svalů, které se jen jemně rýsují pod trikem, i když nejsou nijak veliké. Ale vypadá to dobře. Jeho brada se schovává za černý prales a mezi tou vší černou, svítí šedé oči.

Jak si mě všimne, zpomalí. "Dobrý den slečno." Zastaví uplně a usměje se na mě. "Mohu vám nějak pomoci? Vypadáte ztraceně..." a stále se usmívá. "No popravdě nejste tak daleko od pravdy. Hledám tady ten malý žlutý domeček na prodej. Nevíte náhodou, kde ho najdu?" Ukážu mu adresu.

On si vezme papírek do ruky a chvíli na něj kouká. Potom se podívá na mě a následně zase proskenuje onen útržek. "Ano, vím kde to je. Jeďte rovně a u takového prázdného obchůdku zabočte vpravo. Zase rovně a když zabočíte do čtvrté ulice na vaší levé straně, měla byste ho tam najít." Vrací mi papírek a mrkne na mě. S lehonkým úsměvem si ho vezmu, jenomže potom mě chce chytit za ruku.

Rychle mu ucuknu, ale stejně mi po té ruce přejel. Stáhnu se do sebe, hledím dopředu a bez jediného slova vyjíždím. Ani se na něho nepodívám. Abych vám to uvedla na pravou míru. S lidmi se dokážu bavit, komunikovat s nimi a i přijímat takové ty doteky, jako když někomu něco podáváte, nebo do někoho strčíte. Ale jakmile uvidím u někoho záměr se mě dotknout, nejde to. Stáhne se mi žaludek a musím pryč.

Po zádech mi běhá mráz jak po cestě vzpomínám, na to, co se stalo. Vím, že to asi nemyslel zle, ale nemohla jsem. Rychle zabočím v levo, do ulice, kde by to mělo být. Projíždím okolo pár baráčků až najednou uvidím ten, doufám už brzy, můj.

Zastavím před plotem, ale stále zůstávám uvnitř. Mám ještě nějaký čas a proto sáhnu pro mobil. Dlouze podržím vypínací tlačítko, ale nic. Pak znovu. A znovu. A znovu. "No do prdele, já jsem blbá." A zase jej hážu zpět dozadu, Bůh ví kam. Chvilku přemýšlím, co budu vlastně dělat a nakonec si vytáhnu bloček a propisku. Abych řekla pravdu, už od malička miluji psaní. V šesti letech jsem napsala svůj první příběh. Byla to pohádka o kytičce. To je jediné, co vím. Toto byl, a je, můj způsob jak se ztratit.

Vyndavám si i knihu, jako podklad a pouštím se do psaní. Kdo by řekl, že zrovna takováhle maličkost mi může tak hodně pomoci. A to je další věc co ještě nevíte. Napsala jsem takovou malou knihu: Hudba v mé duši. Ano, pravda, neměla jsem zrovna moc prostředků k psaní, ale mně vždy stačil papír a propiska. A potom už jenom stačilo, poslat ji do nějakého nakladatelství a voi là, po dvou měsících je kniha na světě.

Jak si tak píšu, nevšimnu si ženy, která právě dorazila. Zaklepe mi na okno. Leknutím poskočím, ale okamžitě vystupuji. Tam už stojí krátkovlasá brunetka v tmavo modrém kostýmku. Napřáhne ke mně ruku. "Těší mě, jmenuji se Denissa Marshley. Včera večer jsme spolu mluvily po telefonu." Vložím ruku do té její, která byla malá a jemná. "Jsem ráda, že vás potkávám. Doufám, že se domluvíme ohledně té koupi.

Lehce se na ni usměji, abych podpořila její dobrý pocit ze mě. A ona zase jemně přikývne v odpověď. "Ale jistě. Jsem si tím docela jistá. Navíc jste první, kdo se přihlásila, tak máte výhodu." Při posledním slově na mě mrkne. "V to pevně doufám. Můžeme se tedy podívat dovnitř?" "Ale zajisté. Omlouvám se," odpovídá s úsměvem. Zřejmě už vidí výplatu, napadne mě. Ale je sympatická. To ne, že ne. "Pojďte za mnou," mávne na mě rukou a zamíří ke dveřím domu.

"Takže tady máme malou předsíňku. Va dveřích napravo je pracovna a koupelna. Naopak nalevo najdete obývací pokoj a kuchyni. Tak se tam podíváme." Nejdříve vstupujeme to pracovny. Je to menší místnůstka vymalována do černo bíla. "Působí klidným dojmem." "Přesně proto je takto zařízena." A pokračuje dál.

Koupelna je celá bílá s umyvadlem na skříňkách a prostorným sprchovým koutem. Nad umyvadlem vysí zrcadlo vedle nějž je další malá skříňka.

Procházíme zpět a míříme do obývacího pokoje. Je to prostorná místnost s plazmovou televizí, bílým konferenčním stolkem, černým kobercem a černou koženou pohovkou s bílými polštáři. Zdi byly samozřejmě do bíla. No a kuchyň jakbysmet. Černé vybavení a bílé stěny. Pro mě naprosto perfektní. Miluji totiž kontrast černé a bílé.

Když se nalézáme zase v chodbičce, tentokrát zamíříme po schodech nahoru. Mimochodem, ty schody jsou hned naproti hlavním dveřím.

No jak bych vám to nahoře popsala. Okolo schodů byl prostor a po zdech rozmístěny dveře. Celkem troje. První pokoj byl klasicky veliký a bílý. S modrou postelí a hnědou skříní ve zdi. Potom tam ještě byla jedna koupelnička, stejně zařízená jako ta v pracovně. No a potom se tam nachází poslední místnost. Ta je ze všech největší. Zase černo-bílá až na jeden malý detail. Ten kulatý červený koberec vykukující z podpostele. A taky měla svou vlastní koupelnu. Se sprchovým koutem, ohromnou vanou a samozřejmě umyvadlem a záchodem.

A končíme na zahradě, kde podepisuji smlouvu o koupi nemovitosti. "Ještě se vám potřebuji na něco zeptat." Pohlédnu jsem na paní Marshley a čekám na její reakci. Ta malinko nakrčí obočí. "Ale jistě, ptejte se. Něco se vám nelíbí?" "Ale to ne, vše vypadá perfektně. Akorát mě zaskočil ten nábytek uvnitř. Co já vím, tak není obvyklé, aby se v domě na prodej nacházel i nábytek." Najednou se její výraz vyčistí.. "Ano, to je pravda. Není to běžné, ale ani nemožné. Rozhodli jsme se totiž s manželem, že ty věci už nechceme. Takže jsou součást balení." To už se usmívá.

"Oh aha..." Asi myslím, že my právě došly slova. "Koukám, že vás to trochu zaskočilo. Pokud vám ovšem ty věci nevyhovují, můžete je prodat. To už je na vás." Zase na mě mrkne. "Tak dobře," přikývnu. "Tak už to doděláme ne? Ráda bych už měla kam jít." Zasměju se a ona se mnou. "Ale jistě. Tak mi to podepište tady, tady a ještě tady. Tak a je to vaše. Tedy uplně oficiálně až za pár dní, ale jinaksi s tím můžete dělat, co vás napadne."

Ještě ji doprovodím k brance a za pět minut jsem sama se svým domem. Otočím se a kouknu na něj. "Můj dům," zašeptám si pro sebe a tělem se mi rozlije pocit štěstí.