Smell Of Freedom [DOKONČENO]

Pravda

"Tady mi zastav prosim tě." Pomalu zajede k chodníku asi o dva bloky dál, než se mám sejít s Vasilem. "Neboj budu pryč jenom chvilku. Když mi to, ale bude trvat dýl jak patnáct minut, zavolej poldy." Mrknu na něj, zavřu za sebou dveře od auta a za chvilinku mizim za rohem.

Procházím těma temnějšíma uličkama a jenom čekám, kde na mě ten chlap čeká. Zahnu za další roh a tam už můžu vidět jeho siluetu, jak se opírá o zeď domu. V pomalých intervalech pohybuje rukou k ústům z nichž mi vychází kouř. Cigarety.

Bez zaváhání se vydávám k němu. "Doufám, že máš," spustím v půli cesty a on se otáčí mým směrem. "Jasně, že mám. Já mám vždycky. Jde o to, jestli máš ty." Jeho ruskej přízvuk by poznal i hluchej. "Jinak bych tu nebyla. To přece víš."

Pak zaloví v kapse a natáhne ke mně ruku s tou látkou. Já zase naoplátku vytánu prachy. "Tak kolik přesně?" "Čtyři sta šedesát." "Ne ne ne. Řekla jsem, že okolo kila." "To bylo tolik před tim. To víš ceny stoupají." "Tak mi dej čtvrtinu." "Žádný takový, holčičko. Buď ber a nebo nech být." "Je ti jasný, že přicházíš o dobrej kšeft?" "Tohle na mě nezkoušej, zlatíčko. Já mám kšeftů dost. A mnohem větších, nez jsi ty." Do prdele! Já to, ale potřebuju! "Je ti jasný, že tě můžu kdykoliv napráskat. Mám dost důkazů."

Toho prohlášení lituji hned, jak opustí mou pusu. Vasilova tvář se zkřiví vztekem a během vteřiny mě drží pod krkem. Přitlačí mě na stěnu a zvedne kousek nad zem. Jakákoliv má snaha, dostat jeho ruce pryč, je marná. Přiblíží se obličejem k tomu mému a zavrčí: "Ještě jednou vypustíš něco takového, a neodejdeš."

Najednou se mi do boku zaryje špička nože. "A poslední věc o který budeš vědět, bude tenhle můj malý kamarád. Rozumíš?" Sotva dokážu zakývat hlavou. "Řekni to!" "R... r... roz... umim." Pustí mě a já dopadám rovnou na zadek. Vidím akorát Vasilovy boty, jak mizí ve stínu.

Ještě tam chvilku sedim, jelikož nejsem schopna se sebrat. Jenomže to je asi delší chvilka a já slyším Gawina jak volá moje jméno. Problém je v tom, že mu ani odpovědět nechci. Ať jde pryč... Nechci nikoho vidět... A hlavně aby teď a takhle někdo viděl mě. Moje přání, ale zůstává nevyslišeno a já spatřím dvě nohy běžící ke mně.

"Pane Bože. Co se ti stalo?! Kdo ti to udělal?! Za kým jsi sem vůbec šla?! Proč jsi sem šla?!..." Mele pátý přes devátý a já přestávám vnímat. Prostě už mám dost. A tak prostě zavřu oči. "Co se děje?! Kat?! Jsi v pořádku?! Kat! Koukni na mě! Kat!!" Jeho hlas se vzdaluje každou chvíli víc a víc. Až prostě zmizí.

Začínám procitat a první co zaregistruji je příjemně jemné povlečení. Oči se mi, ale otevřít nechtějí. Tak si prostě užívám to ticho a klid, které jsem dlouho neměla. Najednou uslyším kroky směřující ke mně do ložnice. Pak je tam otevření a zavření dveří a během chvilinky cítím jemný dech na mé tváři a ruku sahající mi na čelo. Ten dotek je tak uklidňující, že se prostě musím podívat komu patří. Opatrně rozlepím víčka a pohled mi okamžitě padne na Gawina. "Jsi v pořádku?" Jeho otázka mi vrtá hlavou. Jsem v pořádku? "Co se vůbec stalo?" To už je otázka z mojí strany.

"Včera odpoledne jsem tě zavezl na jedno místo, kde jsi se měla s někým sejít. Čekal sem na tebe asi dvacet minut a pak se rozhodl tě jít hledat. Volal jsem na tebe, ale tys mi neodpovídala. Potom mě k tobě navedl jeden chlap. Myslím, že měl ruský přízvuk...."

Dál už nevnímám. Zase. Tentokrát z jiného důvodu. Všechno se mi vrací. Každá vteřina rozhovoru s tím hajzlem. A taky mi dochází, že už nemám od koho brát. A to je mnohem horší. Z myšlenek mě vytrhne ruka na rameni. "Emm, promiň... řikal jsi něco? Nevnímala jsem." "Ptal jsem se tě, jestli mi řekneš, co se stalo." *nemůžu mu to říct. Tohle zrovna není věc o které by měl někdo jako on vědět. A proto lžu. "Nemohla jsem toho člověka najít a pak se mi zamotala hlava a já spadla. Může to být třeba vysokým tlakem. Každopádně si z toho nic nedělej." "A jak je možný, že ten rusák věděl uplně přesně, kde tě najdu? Co s tím má společnýho?" "Vůbec nevim o kom to mluvíš. Řekla jsem ti pravdu a teď je na tobě, jestli mi budeš věřit."

Jenomže on se jen tak odbýt nenechá. "Přece po mně nemůžeš chtít, abych uvěřil něčemu, čemu nevěříš ani ty sama! Proč mi nemůžeš říct, co se doopravdy stalo?" Proč do toho musí pořád rejpat sakra?! "A proč ty po mně chceš něco vysvělovat?! Řekla jsem ti pravdu a pokud mi odmítáš věřit, můžu jít."

S tím se začnu zvedat z postele, ale on mě nenechá si ani sednout. Skoro okamžitě mi totiž dlaněmi jemně zatlačí do ramen a tím mě donutí ležet. "Dobře. Promiň. Už toho nechám. Slibuji. Jo jasně. Za chvíli to mám na talíři znova. Díky, ale nechci. On moje pochyby zřejmě vycítí, jelikož obejme mou tvář dlaněmi, tak že se mu musím zadívat do očí. "Slibuji. Jasný? A já svoje sliby držím." No tak jo. Jednu šanci snad dostat může. No ne? V důsledku těchto myšlenek mu přikývnu.

Spokojeně si povzdechne a pousměje se na mě. A já to zkouším a snažím se, na něho usmát, ale moc mi to nejde. A to je zřejmě ten důvod, proč i jemu poklesnou koutky a z očí zmizí i ta jediná jiskřička, kterou tam měl.

Začne mi to být trochu líto a přemýšlím nad tím, jak je tam vrátit, to ale pouze do doby, než si uvědomím, kde spočívají jeho ruce. Celým mým tělem se prožene vlna mrazu a zády se narazím na stěnu za postelí. Hlavně pryč z jeho dosahu. Gawinova tvář je najednou poznamenána dalšími otázkami, ale než je stihne vyslovit, pouze vrtím hlavou a modlím se, aby to nechal být.

"Jdu udělat večeři. Až budeš připravena tak přijď," řekl nakonec, když se zvedl a odcházel pryč z ložnice.

Sesunu se zase zpět na záda a zavřu si oči. Kde to teď kurva seženu?! Od nikoho tady už nic neseženu. Vasil je taková svině, že už to určitě všichni vědí. A ještě navíc určitě něco domyslel, takže teď budu vypadat jako totální smažka, která je na dně. A přitom by stačilo jenom zmenšit dávku. Až se mi nahrnou slzy do očí. Až na to, že já je odmítám pustit a tak se zahledím do stropu, dokud to vlhko nezmizí.

Pak se docela namáhavě zvedám do sedu, abych si to tady mohla trochu prohlédnout. Celá místnost je bíle vymalovaná a na jedné ze stěn jsou velká okna. Těmi sem doléhají sluneční paprsky dopadající na zem. Dále je tu obrovská skříň a bílé dveře.

Postavím se na nohy a i přes moje opatrné pohyby, to je zřejmě moc rychle. Zatmí se mi před očima a já nespadnu na zem jenom díky posteli, které se chytnu. Naštěstí je to za chvíli pryč a já mohu pokračovat v mé výpravě.

Otevřu dveře a za nimi se nachází krásná koupelna. Ne nijak extra ohromná, ale přes to hezká. Zase laděná do bíla. Dlaždičky, umyvadlo, skříňky i sprchový kout jsou do jedné barvy. Na chvíli z toho bolí oči, lae člověk si zvykne.

Zrovna se chystám prošmejdit ty skříňky, když se ozve můj žaludek. "To víš že jo, kámo. Jdem se mrknout, co pro nás má." Ano, mluvím se svým žaludkem a ano, jsem v pořádku. Tak nějak.

Za dveřmi pokoje se nachází malá chodbička v jejímž středu jsou schody vedoucí dolů. Už na prvním schodu cítím tu vůni masa. Mňam!