Smell Of Freedom [DOKONČENO]

Už zase

Lidi od policie, mi dají deku, prý ať se přikryji. A tak proč ne? Když se po chvíli zbaví to chlapa, přijde ke mně jeden velice sympatický muž v uniformě. "Jak je vám, slečno?" "Jsem v pořádku, jenom malinko zaskočená. Nejde mi totiž do hlavy, jak se sem vůbec dostal. Bylo přeci zamčeno, když jsem dorazila." "Tento muž, zřejmě okradl vaši matku a v její kabelce našel tyto klíče." S tím před sebe natáhl ruku s mamky klíči.

"Pane Bože, chudák mamka. A o ní něco víte?" Přikývne hlavou. "Nebojte se, je zcela v pořádku. Jen malinko otřesena." Mrkl na mě. "Zvládnete to tady už sama?" "Ano jistě." Odsouhlasím mu a on vzápětí odchází. A deku si bere s sebou.

Po pravdě, už tady opravdu potřebuji být sama. Ale to samozřejmě ne. Když jsem asi v polovině schodů, slyším klíče v zámku a radši rychle vybíhám nahoru. A zamykám se. Klíč nechávám v zámku, aby sem přeci jenom nikdo nemohl. Pomalu přejdu k posteli a konečně si lehnu.

Začínají se mi klížit víčka a moje mysl přestává pracovat i přesto, že je teprve odpoledne. Všechno mě to dost vyčerpalo a moje jediný prání, v tenhle moment, je spát a nevzbudit se. Jenomže, najednou se od dveří začnou ozývat neskutečné rány, až se jejich panty povolují.

Nakonec to nevydrží ani zámek, a dveře spadnou do mého pokoje. No a na jejich místě stojí On, s vírazem tak naštvaným, že by mu mohl zůstat. "Ty," zavrčel. "Proč tady byli poldové?!" O můj Bože. To snad ne. "Já..." "Co ty," zařve a já se leknu. "N .. n .. někdo se sem vloupal," dostavám jsem ze sebe. Ale on se najednou naštve ještě víc. "Ty malá štětko! Ještě mi budeš lhát do očí?! Byli tu kvůli mě! Že jo?!" "Ne nebyli. Přísahám!" To,už ale zařvu, jelikož mě chytne za vlasy.

Strhne mě z postele a donutí mě klečet před ním. Na tváři mi přistane facka. A potom další na druhé tváři. Schytám jich takhle asi deset. "Taak ty socko. A teď si to odpracuješ," zasměje se oplzle. "A potom uklidíš ten svinčík." Začíná si rozepínat poklopec a já vrtím hlavou, že nechci. Jenomže místo toho, aby přestal, mi akorá vrazí sinější facku a pak už mi ho narve celýho do pusy.

Přiráží pořád rychleji a každou chvíli mi jednu vlepí. Když se udělá a donutí mě to spolknout, položí mě na zem, břichem dolů a zasune. Nejenom, že nejsem připravená. On mi ho navíc narval vedle. "Aaaa!" Musím zařvat, a proto dostanu další. "Oo jejda, to bylo vedle viď? No, ale když už tam sem, tak proč si to neužít ne?" A stím se ve mně začíná pohybovat.

Ta bolest je neskutečná a mám pocit, jako by mě trhal zevnitř. Ale řvát nemůžu. Bylo by to ještě horší. A potom cítím, jak mě naplnila teplá hmota a on mě pouští. A vstává. Jenomže, když chci vstát já, skopne mě zpět na zem. Svoji nohu pomalu posouvá po mém těle nahoru, až zastaví u krku. A sešlápne. "Teď se zvedneš a přesně tak, jak jsi půjdeš dolů a uklidíš. Jasný?!" Jenomže já nemohla mluvit. "Odpověz, čubko!" "A... ano," zasípu a on konečně povolí.

Za vlasy mě zvadne a dovede dolů. Na schodech zjištuji, že na sobě nemám žádné oblečení. Vůbec si nedokáži vybavit, kdy mi ho strhal. Dole si sedne do křesla a sleduje mě jak uklízim. Je to nechutný pocit. Po celém těle cítím jeho slizský pohled a chce se mi zase zvracet.

Když je to všechno na svém místě, chytí mě, políbí a pošle nahoru.

Okamžitě se snažím dveře nějak postavit, lehnu si a upadám do říše snů.

Převaluji se po matraci a otevírám oči. Něco se mi zdálo, ale já si zaboha nemůžu vzpomenout, co to mohlo být. Posadím se a skrz škvíry u futer vidím, že je zhasnuto. Všichni spí. Tiše slezu na podlahu a hledám svoji zásobu, ale nikde není. Prohledám uplně každý kout, až ji konečně naleznu ve svých včerjších džínách. Jsem ráda, že ta lahvička nepraskla. Ještě stříkačku, a pak už oknem mizím na svoje místečko v lese.

Procházím se ve tmě přírodou a dumám, jestli má tohle všechno ještě smysl. Jenomže se mi z čista jasna podlomí kolena a já upadnu na zem. Mou hruď začínají stahovat neviditelné kleště a mou myls pohlcuje deprese.

Začínám neskutečně brečet, naříkat a křičet. Mé myšlenky začínají směřovat pouze k jednomu. Potřebuju další. Hned. Okamžitě. Jinak se zblázním. Začínají se mi kelpat ruce a tím mi maří každý pokus o vytáhnutí té slastné tekutiny. Ale nakonec to přeci jenom vyjde.

Ještě ta stříkačka. "Kde je?" Můj vlastní hlas mi zní cize. "Kde kurva, do prdele je!" Rozkřiknu se a ztrácím poslední zbytky zdravého rozumu. Rukama přejíždím všude okolo mě, až se mi něco zapíchne do ruky. "JO!" Je to ona.

Rychle si ji naplním, a těsně se trefuji do žíly. Asi o pět nechutných minut později se mi začíná ulevovat. A nakonec už mi je zase dokonale krásně. A proto se mi ani nechce vstávat a místo toho si lehám.

Miluji pocit klacíků a jehličí pod mými zády. Uvolňuje mě to. Ale na malou chvilinku převažuje nutkání si prostě dojít na loučku. A proto se zvedám a vydávám se tím směrem. No a hned kousíček od kraje mě zaplaví další vlna radosti. "Jé. Hi hi... to je můj telefon."

Přivinu si ho k sobě a slibuji, že už ho nikdy neopustím. Zase si lehnu na záda a sleduji tu krásnou zataženou oblohu.

A na nos mi spadne kapička. "Jé, ahoj paní kapičko. Kde máš kamarády?" Následně samozřejmě začíná lít jako z konve, ale mě se to líbí. Aspoň poznám kapiččiny kamarády.

A tak tam ležím, celá zmáčená, s telefonem na hrudi a šťastná ze života...