Smell Of Freedom [DOKONČENO]

A není to jedno?

Scházím schod za schodem a jsem každou chvíli víc nervózní. Pod mýma nohama se ozývá lehounké vrzání a ten zvuk mi zrovna na klidu nepřidává. Když Gawin odcházel z pokoje vypadal dost naštvaně a zklamaně. Ale to mně přeci může být úplně jedno.

Zastavuji se na předposlední schodu a dost silně uvažuji o tom, že to prostě otočím a zamknu se nahoře. Taky je tady možnost, že nezamkl dveře a tak bych mohla prostě jen tak odejít. Za pokus přeci nic nedám. Sejdu tedy opatrně až dolu a tichými kroky se rozejdu vstříc hlavním dveřím. Už stojím těsně před nimi a sahám na kliku, když mi teplý dech ovane rameno. "Zamknul jsem je." Leknutím nadskočím snad dva metry nad zem a při tom se na něj otočím. "Sakra, ty jsi mě vyděsil." "A ty mě docela zklamala. I když jsem s tím tak nějak počítal. Každopádně na stole máš jídlo."

Ustoupí na stranu, takže můžu projít. Samozřejmě mi ale nedal dostatek místa, abych se protáhla bez dotyku. "Ehm... Jo , jdu, ale mohl by jsi prosím ustoupit ještě o kousek? Prosím. Nesnáším doteky." Koukne se na mě takovým zvláštním způsobem a ustoupí o krok dozadu. "Pro teď" 

Už se mu nedokážu podívat do očí a proto se zahledím na své nohy a proklouznu do kuchyně. Tam je opravdu jídlo na stole. Dva talíře s opečeným masem, orestovanou zeleninou a brambory. Opět mi zakručí v břiše. To už je ale Gaw u stolu a zasměje se. "Nesměj se mému žaludku!" "Promiň. Ale je to roztomilé." Mrkne na mě a pouští se do jídla. Za to já tam pořád stojím a zírám na něho. "No tak Třešničko, sedni a jez," pobídne mě.

Tak si odsunu židli až to zavrže a sesunu se na ni. Než se naděju, vidličku mám v ruce a půlku talíře v břiše. "Bože, je to výborný!" "Děkuji ti. Musím říct, že vaření mě docela baví." "Opravdu? To je super, jak ses to naučil?" "No to víš. Když jsem se odstěhoval od rodičů a neuměl ani špagety, rozhodl jsem se se něco naučit. No a ku podivu mě to začalo docela bavit." "To je super. A tvoji rodiče jsou teď kde?" "Zůstali v tom malém městečku, kde jsem vyrůstal. Mají zahrádku a pěkný domeček."

Líbí se mi jak o svých rodičích mluví s takovou láskou. Měl štěstí, že je jeho rodina v pořádku. Co já bych za to dala, moci si dojít za mamkou a jenom tak ji obejmout. Z myšlenek mě vytrhne jeho hlas. "A co tvoji rodiče?" Jo tak tuhle otázku jsem mohla čekat. "Hmm... táta umřel a mamka je se svým přítelem dost daleko." I mě samotné můj hlas zní nepříjemně a tak skloním hlavu zpět k jídlu a naplním si celou pusu bramborami.

Gawin už to naštěstí nijak dál nerozvádí a já mu za to mohu jen poděkovat. Zbytek večeře probíhá v tichu, ale ani jednomu z nás to nevadí. Občas se na sebe podíváme a usmějeme se. Je to až tak příjemné, že když dojíme je už tři-čtvrtě na deset. "Sakra! Promiň Gawine, ale už musím jít. Ta večeře byla strašně super a moc ti děkuji, že jsi se o mě postaral."

Rychle se zvedám a skoro utíkám ke dveřím, ale ty jsou stále zamknuté. "Do prdele!" To je špatný. To je hodně špatný. Už začínám být nervózní. potřebuji domů. Hlavně mě nesmí v tom stavu vidět! Panikařím. Prostě panikařím!! Beru za kliku a lomcuju s ní hlava nehlava. Nejde to, a tak se rozhlížím okolo, když mi do oka přijde pootevřené okno. Okamžitě jsem u něj. Rychlým otevřením ho skoro vyvrátím, ale na tom mi vůbec nezáleží. Už jsem skoro venku, když mě někdo chytí za ruku. "Ne! Ne!! NE!!!" Na konci už regulérně vřískám, vyrvu se mu a zdrhám co mi nohy stačí.

Problém je, že ty moc nestačí. Neuběhnu ani dvě ulice a už jsem zadýchaná a vše mě bolí. V nohou mi tepe, ruce mám jako z olova a okolo krku jako by se mi utahovalo lano. Hrudník mi hoří a začíná se mi neskutečně točit hlava.

Tak nějak se doplazím do parčíku poblíž a okamžitě se složím. Moje hlava se roztočí jako kolotoč a podlomí se mi kolena, která mě do teď jen tak tak držela. Při pádu se uhodím do hlavy až se mi slzy naženou do očí. Dnes minimalně podruhé. Moje tělo bezvladně dopadne na zem a vše je už jedno.

Nějakou dobu ležím na zádech a zírám do blba. Na tvář mi dopadne několik malých kapiček, ale já nejsem schopná si je nějak setřít. Po chvíli padá další a další, až se rozprší uplně. Každá jediná kapka dopadající na mé tělo ho zmáčí, až na konec nezbude kousíček suchý. A pak je to tu.

Začnu se třást, ale ne zimou. Rozbuší se mi srdce a začne pálit jako by se chtělo za každou cenu dostat ven. Ta bolest se nakonec rozšiřuje do celého těla a to už nevydržím. "Arrrrrgghh!!!" Slzy mi samovolně stékají po tváři a svaly se mi napínají. Každou chvíli se parkem rozléhá můj řev protkaný vzliky.

Mé tělo je neskutečně unavené, ale příznaky se neptají a proto bolest zesílí. Hlava jako by se mi měla za chvilo rozletět na milion kousků a v puse mám sucho jako na Sahaře. Moje výkřiky ani vzliky neutichají.

Nevím jak dlouho to může trvat, ale nakonec přeci jenom upadnu do hlubokého spánku. Nebo bezvědomí? A není to teď jedno?