Smell Of Freedom [DOKONČENO]

Začátek... a nebo ne? 2/2

Procházím domem a z hluboka dýchám. A cítím klid. Nikdy by mě nenapadlo, že se mi povede sehnat dům tak neskutečně rychle. Skoro to až vypadá jako v nějakém smyšleném příběhu. Ale kdo by si na mém místě stěžoval? No ne?

Začnu od znova. Už zádnej Majk ani nestarající se matka. Konečně. Propluje mi myslí a celá se uvolním. Najednou mám neskutečnou chuť se smát. Nahlas a hystericky. Ale šťastně. A vlastně proč ne? Vždyť jsem tu sama a nic ani nikdo mi nebrání! A tak to nechám plout. Můj smích se roznáší celým domem a mě začínají téct slzy. Ale nepřestávám. Pomalu se sesouvám na zem a pokračuji.

Najednou můj smích přeruší zvonek. Kdo to sakra může bejt? Jeďiný, kdo mě napadá je ještě paní Marshley. Scházím po schodech zase zpět dolů a bez rozmyšlení otevírám dveře. Až na to, že za nimi nestojí paní Marshley, ale ten z rána. Říkal mi vůbec svoje jméno? I když zase proč taky? Vždyť jsem se ho jen zeptala na cestu. A potom se mi vybaví ten jeho dotyk na ruce. Po zádech mi přeběhne mráz, takže mi ani nepřijde divný, že na něj celou dobu civím.

Jenomže on mé myšlenky přeruší. "Ehm," odkašle si. "Dobrý den...." Nestihne ani dokončit větu a já mu skočím do řeči. "Dobrý. Proč jste přišel?" Vypalím na něj celkem tvrdě. Možná víc, než jsem původně zamýšlela, ale zase jsem vykolejená tím dotekem.

Abych to uvedla na pravou míru. Ruku si s vámi klidně podám, ale nic dalšího nečekejte. Hlavně, když to nečekám.

Zvedne ruce ve způsobu, jako že se vzdává a usměje se. "Omlouvám se. Jenom mě tak napadlo, jestli jste se nakonec, s paní vlastnicí, domluvily na koupi. No a potom jsem vás slyšel se smát a tak jsem si řekl, jestli byste si nedala třeba kafe?" zatváří se tak nadějně, že bych mu málem řekla ano, ale nakonec si to rozmyslím. Prostě to nejde.

"No... víte... ... radši ne. Po pravdě jsem docela unavená a ráda bych už měla svůj klid." Spíš konečně, než už, napadá mě vzápětí, ale to už si nechávám pro sebe. On se lehce pousměje a přikývne hlavou, jako že rozumí. "Jasně. Chápu. Tak se mějte hezky." Otočí se a pomalu zamíří k brance.

Ani ho nevidím ji projít a už zavírám dveře a sesouvám se po nich dolů. Hlavu opřu o dřevo za mnou, zavřu si oči z nichž se mi začínají řinout slzy. Ptáte se proč brečím? No odpověděla bych vám. Jenomže já sama nevím.

Po chvíli začínám i nahlas vzlikat a třást se. No možná už to je malinko víc než chvilka, jelikož zaregistruji, že za okny je už tma. Ne, že by mě to nějak zajímalo, jelikož pořád nemůžu zastavit ty vodopády padající mi z očí. A docela mě to začíná otravovat. Nakonec, když už to nemůžu vydržet, se zvedám a odcházím dozadu na zahradu.

Pohlednu na bazén, kterému jsem dříve nevěnovala moc pozornosti a přepadá mě touha zaplavat si. A jelikož tu sebou nemám plavky, svléknu se a do bazénu skočím tak, jak mě Bůh stvořil.

Voda je celkem chladná, ale mě to naopak uklidňuje. Hladina mi sahá nad prsa a bazén je široký tak na tři tempa a dlouhý asi na pět. Při plavání se potápím a blbnu. Ptom začínám být docela unavená a proto si pouze lehnu na hladinu a pozoruji hvězdy. Je jich tam nekonečně mnoho a já se v nich pomalu strácím.

Jenomže nic netrvá věčně a mně tento pocit přeruší spalující niterná bolest. "AAAARHH!!!" Zařvu a z těžka vylézám ven. Do očí se mi zase nahrnou slzy, celá se třesu a kolena se mi podlamují. Mám chuť si vyrvat všechny vlasy z hlavy a nutně se potřebuji dostat dovnitř.

Tam prohrabu všechny svoje věci, ale nic. "KDE?!" Další dávka. Další dávka. Další. Další. Další...  To je jediná věc, která mi běží hlavou. Musim to najít. "HNED!!" Ale nikde to není. Takže zamířím do auta. Prohledám svou tašku, dokonce ji i vysypu, ale nic. "NIC?!"

No sakra. Tak tohke jsem asi moc nedomyslela.

Hned v předsíni se mi podlamují kolena a já se s tupou ránou zřítím na zadek. A následně padám na záda. Přetočím se na bok a ruku pod sebou natáhnu dopředu. Jak bych se chtěla něčeho chytit. Jenomže se předemnou najednou zjevují boty. Mužské.

Ten někdo si podřepne a já mu najednou dokážu vidět do obličeje. "C.. co ... co tady děláš?" Vytlačím se sebe chraplavým, roztřeseným a ubrečeným hlasem. Na obličeji se mu objevuje ten nechutný slizský úšklebek. "Ale... snad sis nemyslela, ty štětko, že si tě nenajdu? Že bych si tě snad nechal ujít?" Jenže já se na něho už nechci dívat a zatím co ze sebe sype další tyhle sračky, stáčím se do klubíčka a celá roztřesená a ubrečená pomalu ale jistě usíná. Ku podivu.

Jenomže ne na moc dlouho. Asi v jednu ráno se vymrštím do sedu, až se mi zatočí hlava. Tak zavírám oči a obličej si překryju rukama. Jenomže se mi zvedne žaludek a tak co nejrychleji prchám na záchod u pracovny. Stihnu to jen tak tak a hned zvracim. Strašně mě bolí hlava a tělo mám jako z gumy.

Po chvilce se od mísy odtáhnu a přejdu do kiupelny, abych si vyčistila zuby a opláchla obličej. Pomalu zvednu zrak a i když nechci, pohlédnu na sebe do zrcadla. "Pane Bože," zašeptám. To, co vidím mě totiž docela vyděsí. Jsem bledá jako stěna a pod očima se mi rýsujou dost velký kruhy. A jako by toho nebylo málo, na hlavě mám vrabčí hnízdo a červené fleky na hrudi. "Pane Bože," zopakuji, ale nedokážu od sebe odtrhnout pohled.

Nakonec stejně musím díky mým slabým kolenům. Zase totiž končím na zemi. Až na to, že tentokrát se mermomocí vyškrábu zpátky na nohy a snažím se dostat do kuchyně.

Jdu neskutečně pomalu, ale mně samotné to přijde jako rychlost světla. Pořád se musím něčeho přidržovat, zastavovat a rozhlížet se. Ale nakonec je moje mise úspěšná a já dosáhnu svého cíle. A to je až po okraj napuštěná sklenice ledový vody. Tu pomalu vypiju a začíná se mi malinko ulevovat. Ještě potřebuju chleba. Ten mám zase sto procentně nahoře v batůžku.

Teď už je ta cesta o něco jistější a rychlejší. Stejně si ten chleba vybalím pomalu a sním jenom kousek. To abych si uklidnila ten žaludek, co se mi houpe jako na houpačce. A následně už jenom sedím na zemi, opřená o postel a koukám do blba. Když, tu mě najednou napadá, jak je sakra možný, že včera večer jsem byla naprosto v pohodě i bez dávky. Protože jsem si naprosto jistá, že jsem neměla ani kapičku.

Najednou mi dojde, že jsem ho tady viděla. Ale byl tady vůbec? Nemohla to být jen nějaká halucinace? Tyhle myšlenky mi nedají spát a já zase začínám pociťovat třas. Proto se rychle natáhnu pro bloček, nalistuji stránku, kde jsem skončila a pokračuji ve vytváření nového světa a příběhu někoho jiného. Někoho neznamého. Někoho, jehož příběh skončí šťastně. A jeho budoucnost nebude tak nejistá jako ta má.

A v tom se ztrácím. Vciťuji se do postavy a čas jde uplně mimo mě. Všechny mé problémy najednou zmizí a já neexistuju. Je jenom ten příběh. Příběh, který bych sama chtěla zažít. Příběh, kde nic není nemožné a láska vítězí. Příběh, kde si můžu řídit každou jedinou plynoucí vteřinu a nikomu nepřijde divné, cokoliv si vymyslím. A hlavně je to příběh, který vychází z mé duše jenom proto, aby potěšil mě samotnou, ale i ostatní.

A tak píšu dál a dál, až se naprosto ztratím a doufám, že už se nevrátím...