Smell Of Freedom [DOKONČENO]

První polibek

Ale neskončila. Srdce se mi rozbuší a já mám pocit, že mi vyskočí z hrudi. Krev cítím protékat celým tělem a pálí jako rozžhavené železo. Slzy se mi jako vodopády valí z očí a ruce si motám do vlasů, které asi brzy vyrvu. A taky, že jo.

Va chomáčky vlasů mi leží v dlaních a na kůže na hlavě pálí jako čert. Ale ani to nepomáhá a tak prsty zabořím do hlíny a řvu z plných plic. Celým mým tělem prochází třas moje vzliky plní okolní klid.

Najednou se mi dvě silné ruce omotají okolo těla a snaží se mě zvednout. Já ale protestuji a své nehty zarýv do jejich kůže. Snažím se vyprostit, ale vůbec to nejde. Spíš se mi zdá, že se okolo mne ještě více utáhly.

"Neboj Kat. Neboj, to jsem já. Neboj už jsi v bezpečí. Nic se ti nestane. Jsi v bezpečí. Jsi v pořádku." Ten hlas je mi povědomý, ale nedokážu si ho zařadit. Každopádně mě uklidňuje a já se tak proti němu uvolňuji a upadám do těžkého, klidného a milovaného spánku.

Začínám procitat, ale pořád nejsem schopna otevřít oči. Hlavou mi běhá, jestli se mi to včera všechno jenom zdálo a nebo ne. Moje myšlenky náhle vyruší stažení mého žaludku a začínající nevolnost.

Nestíhám se ani zvednout na nohy a proto se přetáčím na bok, abych alespoň nepozvracela postel. Se zavřenýma očima si snažím odhrnout vlasy z obličeje, ale o to se postará jiná, větší ruka, než ta moje.

No, to další vám tady nebudu popisovat. Prostě strašný zvuky a tak dál. Vždyť to znáte.

No. Takže dál.

Zase su lehám na záda a slyším splachování záchodu od někud z dálky. Neskutečně moc se snažím otevřít oči, ale ty protestují a proto se mi to nedaří. Ještě cítím, jak mi někdo otírá rty něčím vlhkým a zároveň stírá studený pot z čela.

Nakonec mě ty ruce přikrejí a poslední co vnímám jsou jemné rty přitisknuté k mému čelu. A potom nic.

Tohle se opakuje několikrát. Vždy napůl procitám kvůli nevolnosti a následně zase upadám do temnoty za doteku rtů na čele. Připadá mi to jako nějaká pokažená pohádka. No jen si to vezměte. Cítím se jako princezna přejetá parním válcem, ale je tady nějaký princ, který má tu moc mě zklidnit.

Když procitám naposled, už mi není špatně. Dokonce cítím, že mě oči poslouchají a tak dál. Ale ta bolest v podbřišku je nesnesitelná. Nevykládejte si to špatně. Možná jsem to jenom správně nepopsala.

Prostě a jednoduše se mi che čůrat.

Ještě v podstatě po slepu vyrážím z postele a rychlostí světla dobíhám na záchod. Tady je další věc, kterou vám popisovat nemusím.

Jak tam tak sedím na tom záchodě a podpírám si rukama čelo, nemůžu se zbavit otázky, co se vlastně stalo. A to mi také zabírá dost času.

Když vylézám ze záchodu a vcházím do ložnice, u postele sedí Gawin a zírá z okna.

"Ehm. Ehm." Odkašlu si.

On se ke mně pomalu otočí, ale jeho oči nechává zavřené.

Přistoupím k posteli, ale zůstávám stát.

Nějakou chvíli se na něj jen dívám, až se nakonec rozhodnu promluvit. "Ahoj."

Na to on otevírá oči. Skoro mě srazí na kolena, když spatřím ty emoce, které se mu v nich míchají. Bohužel převažuje bolest, strach a zvědavost. "Ahoj," opětuje mi pozdrav a to otevře stavidla mým slzám.

Gawin okamžitě přechází ke mně a bere moje třesoucí se tělo do náručí. "Pro... pro... promiň, já..." snažím se vymáčknout, jenomže vzliky mi to ztěžují.

Položí mi prst na rty a tím to koktání přeruší. "Shh. To je dobrý." Zadívá se mi do očí. "Vůbec se neomlouvej. Jenom mi potom, prosím, řekni, co se to děje. Ano? Ne teď. Ale potom."

Přikývnu mu a zase se snažím k němu schovat, jenže on mi to nedovolí. Místo toho přiloží své rty k mým a jen je tam nechá ležet. O nic se nesnaží, jen mi jejich pomocí dodává oporu. A to mě rozpláče ještě víc.

Gawin přesune jednu ruku na můj týl a druhou na kříž, kde mě začne jemně masírovat prsty.

Jen nepatrně pohne rty, ale ja už to nejsem schopna vydržet. Z úst mi vyjde povzdech, zapletu mu prsty do vlasů a pomalu přejedu jazykem po jeho rtech.

Gawin ústa otevře bez jakýchkoliv okolků a začne mě líbat. Klidně a upřímně. Vypadá to, jako by mě nikdy nechtěl pustit a tyhle moje myšlenky jen potvrdí, když si mě přitáhne k tělu, až už skoro nemůžu dýchat.

Vůbec mi to nevadí. Kdo by v této chvíli potřeboval vzduch? Hlavně, když mě tím donutí přestat myslet na cokoliv, kromě jeho. A jeho rtů.

Přijde mi, že ten polibek trvá snad věčnost a když se ode mne odtáne, připadám si jako opuštěná. Schoulit se na jeho hrudi ale nedokáži, protože můj pohled uzamiká do jeho hlubokých očí, kterých se nemohu nabažit. Mezi tím se mu na tváři vytvoří lehounký úsměv a zastrčí mi vlasy za uši. To gesto je tak jemné, až mi vhání slzy do očí.

Opět se ke mně skloní a tentokrát umístí kraťoulinký polibek na mé čelo. Já zase zavírám oči ve snaze potlačit ty zlé pocity a nahradit je těmi krásnými, jaké si tato situace a on zaslouží.

Chvíli takto zůstáváme až do okamžiku, kdy mě prostě chytí za ruku a odvádí dolů k jídelnímu stolu. Tam mě usadí a jde do kuchyně něco ukuchtit. Netrvá to dlouho a donese mi jednoduchá míchaná vajíčka. "Na, jez. Když jsi zvrcela, měla bys to něčím zajíst." "Děkuji," odpovídám s úsměvem a s chutí se pouštím do jídla. On si přinese svou porci a také začíná jíst.

Jídlo probíhá v klidu a to znamená, že uvnitř mě se honily myšlenky a v zápětí jsem došla k závěru, že mu to musím říct. Ja vím, je neskutečně brzy, ale už si toho se mnou prožil tolik, že má právo to vědět. A taky zároveň potřebuji pomoc. Už jsem na tom dost zle.

Moje myšlenky přeruší Gawin, když sklidí naše talíře ze stolu a odvede mě spátky do ložnice. Tam mě položí na postel a přikryje mě. Sám se mi posadí k nohám a jemně po nich přejíždí rukou nahoru a dolů. Já to ale nevydržím a musím se posadit.

"Víš, Gawine, já... Chci ti říct o co tady jde." Probleskne mu v očích zájem, zvědavost a trochu strachu. "Povídej."

Zavřu oči a začínám. "No. Takže. Když jsem byla malá, zemřel.mi táta. Mamka to nevydržela a zhroutila se. Svým způsobem. Mě bylo v té době čtrnáct a jelikož on byl ten 'hlavní' rodič, bylo to těžký." Z hluboka se nadechnu a pokračuji dál: "Máma se o mě přestala starat a kolikrát jsem ji musela tahat z průserů. To mě přivedlo k marihuaně. Dokázala mi pomoci. Postupem času jsem přišla o všechny kamarády až na Lessie. A potom si mamka našla přítele. Ze začátku byl fajn, to neřikám, ale potom..." zadrhne se mi hlas a slzy se nahrnou do očí.

Gawin si sedne blíž a vezme si mě do náruče. A já se donutím pokračovat. "Ale potom mě začal znásilňovat..." Začnou se mi klepat nejdříve ruce a potom celé tělo. Už nemohu pokračovat. Nejde to, prostě ne a tak se opět rozpláču.

Gawin mi začne klást uklidňující polibky všude po obličeji, než mě položí na matraci a lehne si vedle mě. "Už nic neříkej. Dobře?" Přikývnu. "Tak. Dobře. A teď pujdeme spát, ano? Odpočineš si a zítra se půjdeme projít, dobře?"

Opět pouze kývnu hlavou. Sice se mnou jedná jako s dítětem, ale uklidňuje mě to. Cítit jeho polibky, jeho tělo tisknoucí se k tomu mému, slyšet jeho hlas. Už ani nerozumím tomu, co říká, když se mi zavřou oči a já opět usínám.

Tentokrát klidně...