Smell Of Freedom [DOKONČENO]

Park

Gawin

Zrovna utekla od stolu. Zvedám se ze židle, aby šel za ní a zeptal se co se stalo, ale když se dostanu do předsíně, už ji nikde nevidím. Kam mohla sakra jít? Náhle mi pohled padne na otevřené okno a je mi jasné, že mi utekla.

Vybíhám nahoru do ložnice aby si vzal mikinu ze skříně, dole nazouvám boty a okamžitě se vydávám ji hledat. Problém je, že ani nevím na jakou stranu běžela. A pak mě něco napadne. Vytáhnu mobil z kapsy a vytočím Orlanda. Bere mi to téměř okamžitě. "Nazdar kámo, co potřebuješ?" "Brácho potřebuju pomoct. Mohl by ses prosím tě prohledat okolí, jestli tam někde nenajdeš brunetu v teplákách a triku? Je hubená a docela vysoká." "Neříkej, že ti zdrhla?" zasměje se. "Vole nebudu to teď s tebou rozebírat. Všechno ti pak řeknu, ale můžeš se po ní teď podívat?" "Jasný kámo. Kdyby něco, zavolám." "Díky." A zavěšuju.

Vydávám se ulicí a doufám, že se nedostala moc daleko. Každou chvilinku kontroluju mobil, jestli mi Orlando nevolá a zároveň sleduju každej kousíček okolí. Zrovna procházím ulicí k ní domů, je totiž možný, že už je doma a já plaším zbytečně, když mi zazvoní mobil. Rychle ho vytáhnu, až ho skoro upustím a na displeji mi svítí jméno Orlando.

"Kámo, našels jí?" " Jo, brácho. Jsme v parku. Dělej, nevypadá moc dobře." s tím to típne a já, i přes to , že už nemůžu, se rozeběhnu k parku. jsme tam za patnáct minut a už z dálky vidím Orlanda, jak klečí na zemi a něco, nebo spíš někoho, drží v klíně. Každým krokem, co se k nim blížím mám horší a horší pocit.

Její trup drží na kolenou, na jedné straně jeho těla jsou vidět její dlouhé nohy a na té druhé pouze vlasy.

Doběhnu k nim a okamžitě si ji od něj beru do náruče. Je v bezvědomí, dneska už po druhé, celá se třese a z úst jí vycházejí zvuky podobající se  nářkům. Přivinu si ji blíže k tělu a hladím ji po vlasech. Když to nepomůže, sehnu se obličejem k jejímu uchu a začnu do něj šeptat uklidňující slova stylu: "Jsem tady. Neboj se, nikdo ti neublíží." A další.

Její tělo se přestane třást a její rty také utichnou. sice se mi neskutečně uleví, ale hned vzápětí se přese mě převalí další vlna strachu, když vypadá, jako by skoro nežila. Z mých myšlenek mě vytrhává Orlando. "Kámo, měli bychom ji vzít do nemocnice. Sice je naživu, ale vypadá dost zle. Bůh ví, co jí je." Jeho slova dávají smys. "Jasný, máš pravdu. Prosimťe zavolej sanitku." Ani se na něj nepodívám  a pohladím ji po vlsech.

"Ne. Ne, prosím už dost!" Její hlas se rozlehne celým parkem a já pohlédnu na Orlanda. Kat se mi zavrtí v náručí a pomalu otevře oči. "Kde... kde... kde to jsem? Co... co.. co se stalo?" Ach Bože. Jak se jí to stalo? "Utekla jsi ode mě. Večeřeli jsme. Najednou jsi se zvedla, omluvila a jelikož byly zamčený dveře, uteklas oknem. Šli jsme tě s Orlandem hledat a on tě našel tady. Nepamatuješ?"

Zamyslí se, ale nevypadá to, že by si něco pamatovala. "Jediný, na co si vzpomínám je, jak utíkám od nějakého domu. Potom už nevím." "Dobře. Takže za chvilku je tady sanitka..." nestihnu ani domluvit a ona mě přeruší. "Ne! Snaitku ne! Prosím ne, to mi přece nemůžete udělat! Ne, ne, ne, prosím. Je to vtip, že jo? Děláte si ze mě srandu? Vemte mě domů, a nebo kamkoliv jinam, ale hlavně ne sanitku. Prosím, je to důležité." "Dobře, dobře klid. Řekneme jim, že už je ti dobře ano?"

Sotva to stihnu doříct, už jsou slyšet sirény a moment na to je tu i to žlutý auto s dvěma chlapi uvnitř. Ti okamžitě vyskáčou. "Kde je zraněná?" Mluví tak klodný mhlase, ažmi leze na nervy. "Tady. To jsem já. Jen jsem na nějakou dobu omdlela, ale před chvílí jsem se probrala. Už jsem v pořádku. Slibuji." "Dobře, tak vás aspoň zkontrolujeme."

Trvá to už asi deset minut a já jsem docela nervózní. Chci ji dostat k sobě domů a dohlédnout na ni. Je to zvláštní. Vím o ní ani ne dva dny a já mám pocit, že ji znám celý život. "Dobře, vypadá to, že jste v pořádku, ale určitě byste teď měla být v klidu..." "Já se o to postarám. Nemějte strach." "Dobrá. Neměla by se moc zatěžovat. A ležet, jíst a dostatečně pít." "Nebojte."

Potom vše zase sbalí a během minuty mi mizí z dohledu. Otočim se na Třešničku a vezmu ji do náruče. "Ne, počkej! Polož mě dolů! Umím chodit sama! To že jsem se složila ti nedává moc, mě někam odnést! To je únos! Udám tě!" Ale to je jí k ničemu. A tak mě začne bušit pěstmi do zad. Jelikož je dost zesláblá, tak její rány skoro necítím. "Jsi roztomilá, když se vztekáš, Třešničko." "A neřikej mi Třešničko!"

Takhle to pokračuje až na příjezdovou cestu u mého domku, kde ji pokládám na zem, abych mohl odemknout. Zase ji beru do náruče, vynesu nahoru do ložnice a položím na postel. V vteřině, kdy se její hlava dotkne polštáře, usíná jako špalek.