Smell Of Freedom [DOKONČENO]

A dost!

Už druhou noc v řadě se budím v lese. Akorát s tím rozdílem, že teď vím přesně, kde jsem. Zvedám se a rukou si prohrábnu vlasy. Neměla jsem náhodou culík? To je jedno.

Jak se tak rozhlížím okolo sebe, říkám si, jak je vůbec možné se za tři roky dostat tak hluboko, jako jsem klesla já. Fetuji, z mé skupiny kamarádů jsem neodehnala pouze jednu osobu a naopak se spřátelila s dealerem. A doma jsem zneužívána matčiným přítelem. Jak je to možné?

Popojdu kousek za sebe a opřu se o strom. A jak si tak projíždím poslední roky, měsíce a dny, dojde mi to. Už to nedám. A hlavně nechci dát. V podstatě obdivuji dívky, co jsou schopné to snášet roky. Mě stačilo kolik? Jen pár dní a je mi zle ze sebe sama. Nemůžu své tělo ani vidět a vadí mi, když kolem mě muž jen projde.

Vzpomenu si na tu včerejší situaci s panem policistou a už jen z toho mi běhá mráz po zádech. Jak na mě mluvil a koukal. Nemůžu. Nejde to. A přesně v to chvíli mi to dochází. "Musím pryč."

Pousměji se a zase si lehnu do trávy. Nejsem si jistá, kolik je hodin, jelikož můj telefon je totálně vybitý, a tak jen ležím a plánuji svůj útěk.

Kromě toho si, ale zavzpomínám na ty krásný roky s taťkou. Když jsme spolu chodili na hřiště a on mě houpal. Jak mi pofoukal každý škrábanec a potom, v mých asi dvanácti letech mi datoval mou první řasenku. Byl mi mamkou víc, než ona sama. Ne, že by mě nemilovala, ale většinu času byla v práci a hodně unavená. Stejně mi s taťkou každý večer četli pohádku.

A hele, už je odpoledne. Teda aspoň, podle slunce.

Postavím se a vyjdu směrem k domu. Mám další tajemství. Svou železnou zásobičku. A tentokrát nemyslím drogy. Tatínek mi kdysi založil spořící účet a teď tam je kolem čtyř milionů. Nechce se vám to věřit co? Mě taky ne. Ale jsou tam uloženy veškeré tátovy úspory. Které dělaly asi dva a půl milionu a peníze z jeho vlastních pozemků, které prodal pár měsíců před smrtí.

No, a když tři roky přibývají úroky o výši přibližně 11%. No a přístup k nim mám od svých šestnáctých narozenin. Takže skoro rok a půl. A taky falešný papíry, veškerý doklady a podklady o vystudování Bůh ví čeho.

Podle slunce už by mělo být dost hodin na to, aby doma nikdo nebyl. No a tak se tam vydávám. Vstříc k novému začátku.

V pokoji si do batohu nahážu jen to důležité, jako spodní prádlo, svou malinkou hotovost a ty papíry. Jak, ale začínám odcházet, z kapsy mi vvypadne lahvička s heroinem a já na ni šlápnu. "Ne! Ne, ne, ne, ne, NE! Sakra! Kurva! Do piče! To už si fakt děláš prdel!" Ale ani jedna z těch formulek to nevrátila zpátky. "No, tak to je teda pěkný. Snad už ho nebudu moc potřebovat." A vycházím z mísrnosti. Poté scházím schody a potom, snad už navždy, odcházím z toho spropadenýho baráku.

Procházím se ulicí a najednou to uvidím. To je přesně to auto, které hledám. Malé a nenápadné. Nepostřehnutelně se k němu přikradu, pomocí magnetů otevírám zámek a potom už startuji pomocí univerzálního klíče.

Co nejrychleji ujíždím pryč, aby si mě nikdo nevšiml.

Zastavuji se až na odpočívadle, asi o dvě obce dál. Vylézám z auta a vyměňuji SPZ za tu na mých papírech. Tu starou strčím do auta. Ještě potřebuji napsat Lessie. Vytáhnu si, teď již plně nabitý, telefon z auta a informuji ji o situaci, ve které se nacházím. Taky tam stojí, aby mě nekontaktovala, že se jí ozvu sama. Po odeslání si opíšu její číslo, vytáhnu sim kartu a zahrabu ji pár metrů od odpočívadla. Telefon zase složím a schovám do kapsy.

S příjemným pocitem a vědomím, že už může být jen lépe se znovu vydávám na svou cestu za novým začátkem.