Smell Of Freedom [DOKONČENO]

Kam?!

Probudí mě lehký dotek na lopatce. Jsou to jeho rty, které začínají bloudit po mých zádech a mě naskočí husí kůže. "Dobré ráno, třešničko," zamumlá. Z jeho hlasu je slyšet radost. Chtěla bych se otočit a čelit mu, jenomže se začnu třást. On to samozřejmě ucítí.

Otočí mě k sobě čelem. "Jsi v pořádku?" V jeho hlase je slyšet silná obava. Já mu ale nejsem schopna odpovědět. Začne se mi točit hlava, můj žaludek bolí a píchá a já asi budu zvracet.

Rychlostí blesku vybíhám na záchod a stíhám to jen tak tak. Ty příšerné pocity se pouze znásobí, když si ke mně přiklekne Gawin, chytne mi vlasy a začne mě jemně hladit po zádech. "To bude dobrý. To bude dobrý," opakuje pořád dokola, až mě donutí tomu věřit.

Nebudu vám to popisovat. Prostě jsme strávili hodinu na záchodě. Gawin mě jemně hladil po zádech a pevně držel v náruči. V tu chvíli jsem nechtěla být nikde jinde než u něj. Já vím, známe se pár dní, ale nešlo to zastavit. A pořád nejde.

Teď sedíme na lavičce v parku, já opřena o Gawinovo rameno a on kouká někam do dáli, jemně mě hladíc po zádech. Zhluboka se nadechne, jako by chtěl něco říci, ale nakonec zůstane potichu. To už mi nedá. "Co se děje?" 

Jako odpověď na mou otázku se na mě podívá a smutně se usměje. Ale stále mlčí. "Tak o co jde?"

Zavře oči a zvedne hlavu k nebi. "Asi mě teď budeš nenávidět." "Co? Proč? Co se stalo?" 

Silně mě obejme a začne se lehce třást. "Promiň mi to. Ale já prostě musel." Začínám být nervozní. "Tak, co jsi udělal?" "Když jsi se oblékala, nechal jsem tě zapsat na odvykací léčbu tady v nejbližším ... jak to říct... blázinci."

Celá jsem ztuhnu. To mi přeci nemohl udělat! Vždyť to zvládám a za chvíli to bude v pořádku. "Vždyť já to zvládám, nepotřebuju do blázince." Po tvářích už se mi valí proudy slz, které nemohu zastavit. "Jak, jsi mi to mohl udělat?! Já jsem sem přišla začít od začátku. Bez drog, beze všeho!"

Dál už to nejde. Zvedám se z lavičky a rozeběhnu se pryč od něj. 

Začíná se mi motat hlava, ale já nezastavuji. Nemohu. Mám potřebu od všeho utéci, ale nepomáhá to. Ba právě naopak. Po chvíli padám k zemi a moje tělo mě zrazuje. Dál už si nic nepamatuji.

Probouzím se, ale přijde mi, že jsem někde, kde nemám co dělat. Všude okolo mě bílé stěny a dvoje dveře. Jedny vedou na záchod a ty druhé jsou zamčené. V místnosti jsem sama, a připadám si jako ve špatném snu.

Najednou se ty zamčené dveře odemknou, otevřou a do místnosti následně vchází mile vypadající paní. "Dobrý den. jsem doktorka Clearwoodová. Aby jste se nedivila. Jste v zařízení pro choromyslné, ale ne proto, že by jste byla blázen. To kvůli vaší závislosti." Mile se na mě usměje,ale ve mě naopak vře vztek. "Jak jsem se sem dostala?" Potřebuji to slyšet, i když je mi to asi jasné. "Donesl vás sem váš přítel. Sice je to o dva měsíce dříve, ale přijali jsme vás. Berte to tak, že se dostanete o dva měsíce dříve ven." 

Mrkne na mě a bez možnosti dalších otázek odchází pryč. "Proč," zašeptám. "Proč mi to udělal?" Já vím, znali jsme se jen pár dní, ale přeci jsem mu začínala věřit. A to byla ta největší chyba. Už nikdy ho nechci vidět. Nebo vlastně jo. Začnou se mi třást ruce. Chci mu zničit život.