Smell Of Freedom [DOKONČENO]

Dva roky

Dva roky. Tak dlouho jsem tady byla. A vy všichni víte proč. Původně jsem zde měla strávit půl roku. Problém byl v tom, že se můj absťák zhoršoval. Měla jsem horečky, halucinace. Moje tělo bylo tak slabé, že zvednout se z postele bylo nemožné. Bolesti byly neutišitelné a moje mysl začínala bláznit.

Tohle trvalo rok. Další rok, který jsem zde strávila obsahoval lekce zvládání vzteku. Ano. byla jsem neskutečně agresivní, ale teď jsem v pořádku. Už nejsem agresivní. Jsem jen pekelně nasraná.

Vycházím z toho ústavu a jsem někdo úplně jiný. Někdo, kdo se perfektně naučil ovládat sám sebe. Někdo, kdo má jasně daný cíl a nenechá se od něj odradit. Někdo, kdo věří jen sám sobě. A hlavně někdo, kdo si odstranil všechny city až na ten jeden zmiňovaný.

Ano, bylo tady pár lidí, co se se mnou snažili mluvit. Nebylo to absolutně k ničemu.

A tak teď stojím před tou zatracenou budovou, kterou jsem koupila a spala v ní snad jen jednou. Kvůli němu. 

Vejdu dovnitř a okamžitě za sebou zamykám. Doplazím se do postele a okamžitě upadám do neklidného spánku. Zdá se mi o něm. Jak mi bodá nůž do břicha. Ale zvykla jsem si na to. Nic jiného se mi nezdálo už dva roky.

Vzbudil mě zvonek. Sešla jsem tedy dolů a bez rozmyslu otevřela dveře. Okamžitě jsem je zase zabouchla. Byl tam on.

"Kate... prosím otevři." Jeho šepot se rozléhal domem a to v něm ani nestál. V první chvíli mě napadlo vzít třeba nůž a bodnout ho. Ne. Okamžitě jsem to zamítla. Ale nůž jsem vzala.

"Víš co Gawine?" odpověděla jsem mu dost nahlas aby to slyšel. "Tohle je jenom kvůli tobě." Sarkasticky jsem se usmála a otevřela dveře.

Jakmile spatřil nůž v mých rukou, tváří se mu mihl strach. "Kdyby jsi se mnou mluvil, mohlo to dopadnout jinak." Přistoupil o krok blíž.

"Já vím, ale poslouchej mě Kat..." "Ne! Nic takovýho! Jenom si pamatuj, že za tohle můžeš ty..." Jakmile se zatvářil zmateně natáhla jsem ruku s nožem před sebe a následně si ho vrazila do hrudi.

Unáhlené rozhodnutí? Možná.

Viděla jsem jen jak se ke mně napřáhl, než mě pohltila nekonečná tma. A víte vy co? Už nikdy mě nepustila...

==================

Tak jo, tohle je konec.

Je pravda, že jsem si ho prve představovala jinak, ale nakonec mi tenhle přijde nejlepší. 

Děkuju moc, že jste to se mnou někteří vydrželi až do konce a doufám, že se kouknete na můj další příběh Hudba v mé duši, který jsem zmiňovala i zde.

Jinak se mějte blaze a zase někdy na shledanou!

S láskou,

Elis*