Patříme k sobě |Sterek| 1 ✔️

Kapitola XVIII.

Mé poslední myšlenky se honily kolem Charlese, boje, matky a opět Dereka.

Pov.Stiles
  Ráno mě vzbudil opět zvuk budíku. Zakňučel jsem. Byl jsem nevyspalý, unavený a všechno mě bolelo, jako kdybych oběhl zeměkouli.
  Po pěti minutách jsem budík vypl, odebral se do koupelny, převlékl se, nandal novou dávku oměje do medailonku a odešel potichu do školy.
  Vešel jsem do třídy a sedl si na místo vzadu u okna. ,,Ave Dyle..." Uslyšel jsem a zvedl pohled na toho odporného kluka, který chce zabít mou smečku. ,,Nazdar, Charlesi." Zavrčel jsem. On si ke mě sedl a ruku položil na mé stehno, kde se mu jeho drápy zaryli. Bolelo to, ale nedovolil jsem si vydat ani hlásku. ,,Cože?!" Jeho oči červeně zařily. Každý vlkodlak, ať už omega nebo beta, by se teď krčil někde v rohu, ale na mě to nepůsobilo. Ani na mého vlka. ,,Mám to zopakovat?" Naklonil jsem hlavu na stranu a trochu nadzvedl obočí. ,,Nech toho. Víš, že nevyhraješ." Zasmál jsem se a díky tomu se na nás pár lidí otočilo. ,,Pravda. Protože, já jsem si jistý, že ano." Jeho stisk zesílil. ,,Co? Jestli chceš, způsobím ti takovou bolest na jakou do konce života nezapomeneš." Mé oči se více rozzářily. ,,A ještě nějaký vtip v rukávu nemáš?" Ruku z mého stehna sundal. Tekla mi krev, ale bylo mi to jedno. Zachvíli se to stejně zahojím.
  ,,Jsi si vědom toho, že jsi souhlasil s tím, že se ke mě přidáš, pomůžeš mi zničit tu smečku, a budeš mě poslouchat na slovo? A že tě za neuposlechnutí mohu patřičně potrestat?" Nakrčil jsem obočí. ,,Vím, ale tohle je pravidlo. Jako to, abych vždy při pozdravu říkal Ave, abych tobě říkal Dreamere a tvé kumpány také nazýval přezdívkami. A pravidla jsou od toho, aby se porušovala."
   Naklonil jsem se k jeho uchu a pár milimetrů od něj zašeptal: ,,Navíc mi nemůžeš ublížit, tak abych toho litoval a poučil se." Odtáhl jsem se. ,,Myslíš?" Pokrčil jsem rameny. ,,Tak to se uvidí, protože se vsadím, že to, co ti udělám, nikdy nezapomeneš. Shag boy." S právě vymyšlenou mou přezdívkou si hrál na jazyku.
   ,,Ještě jednou to řekneš a..." Než jsem však mohl větu dokončit, přerušil mě. ,,Tak co? Nic mě nedokáže zabít. A ty rozhodně ne. Možná ten tvůj bratránek Stiles, kdyby zjistil kdo je a naučil se to ovládat." Taky zě naučí. A zabijetě. Pomalu, tak aby viděl jak trpíš. Jak z tebe mizí tvá shnilá duše do pekla...  ,,Aby si nebyl překvapenej." Sykl jsem. ,,Jestli se o něco pokusíš, zabiju tvéhos strýce. Nevím, co to do tebe vjelo, ale myslel jsem, že si rozumíme." Zklamaně zakroutil hlavou.   •Omluvme se mu. Bude to lepší• A v čem? •Budeš pomáhat své smečce•
  ,,Já, omlouvám se ti. Nevím, co to semnou dneska je. Asi jsem se jen špatně vyspal." Nastalo ticho. ,,Odpouštím ti, ale trest tě rozhodně nemine." Zašeptal tajemně. V tu chvíli zazvonilo na nudnou a nezáživnou hodinu.

Po zbytek dne ve škole jsem se s nilm neviděl, jelikož jsme měli jiné hodiny. On chodil na jazyky, já na matematiku a angličtinu.
  Seděl jsem v lavici na hodině matematiky, když mi zavibroval v kapse mobil. Vyndal jsem ho a přečetl si zprávu.
 
Charles: Dneska nechoď. Musím rozjet svůj plán.

Já: Dobře. A co je to za plán?

Charles: Co?

Protočil jsem očima. Co s tím má?

Já: Jsi slepej?

Charles: Ne, ale na něco jsi zapomněl, Shagboy.*

Já: Proč zrovna Shagboy?