Patříme k sobě |Sterek| 1 ✔️

Kapitola XII.

Kdybych jen věděl, co se zítra stane, nikdy bych neusl tak rychle jako teď.

Pov. Stiles
Probral mě zvuk vycházejicí z mého mobilu. Lydie.
,,Ahoj Stilesi. Za půl hoďky jsem i tebe." Řekla a nečekajíc na odpověď zavěsila.
Vyhrabal jsem se z postele a dal si krátkou sprchu. Poté jsem si našel nějaké starší oblečení. Nakonec si dal novou dávku oměje do medailonku a tu starou spláchl do záchodu.
Celou dobu jsem myslel na Scottův telefonát a věci, které řekl. Proč mi to neřekli? Co mají v plánu dělat dál? Čekat?
  Procházejíc kolem stolu a jsem se najednou se zastavil. Opět se má ruka natáhla, vzala klíček z nástěnky, kterým jsem odemkl šuplík s pokladem. Chvíli jsem na něj jen tak koukal a zkoumal každý jeho detail. Stále byl krásný a vypadal jako nový.
Vzal jsem si ho opatrně do rukou a rozepl. Nasadil si ho, zapl a schoval pod tričko.
V tu chvilli někdo zazvonil. Naše malá banshee. Otevřel jsem s úsmevěm na tváři.
Sedli jsme si do obýváku a já přinesl učení. Snažil jsem se ji vnímat, ale moc to nešlo. Myšlenky se mi pořád vraceli k těm stejným věcem. Smečka a její problém, Derek, Smečka, Derek, smečka, Derek, smečka a opět Derek,..
  ,,...Takže, co je kvantové číslo?" Zeptala se mě. Chvíli jsem na ní jen tak koukal. ,,Co?" Lydia naštvaně protočila očima. ,,Stilesi, děje se něco?" Zeptala se ustaraně. Musel jsem se uchechtnout. Ona se ptá, jestli se něco děje? Vážně?!
,,Ne, nic se neděje. Jen to, že se Vás pokouší zabít nějaký magor a mě brzo rupne v kouli!! Jinak nic, co myslíš?" Lydie zbledla.
,,Jak to víš?" Naklonila hlavu nastranu. ,,Včera jsem slyšel Scotta jak se o tom baví s klukama přes telefon." Odpověděl jsem po chvíli ticha. ,,To ale není možné. Jak jsi to mohl slyšet, když byl prý na druhé straně restaurace?" Svraští jsem obočí. ,,A není to jedno?" Záporně zakývala hlavou. ,,Ne, není. Já ti chtěla říct co se děje, ale ostatní ne. A věděla jsem, že to dřív nebo později zjistíš. Jen jsem nemyslela, že zrovna takto. Takže mi koukej říct jak jsi to udělal nebo z tebe udělám jednu velkou neznámou." Zakňučel jsem. ,,Lydie, není důležité jak jsem to zjistil, ale co se děje. Chci vědět všechno o tom magorovi." Mému vlkovi docházela trpělivost. ,,Myslíš Dereka? S ním se toho taky spousta stalo." Zamumlala tak tiše, že by to normální člověk neslyšel. A já jím již nebyl.
,,Co?! Lydie! Řekni mi sakra všechno o tom debilovi a Derekovi. A dělej!" Zakřičel na ni můj vlk, který se částečně chopil kontroly nad mým tělem. Klid. Je to kamarádka.
Lydie však nebyla zticha. ,,A proč bych měla? Změnil jsi se a nejsem jediná, kdo si toho všiml! Ikdyž jsi včera odešel, ostatní se o tobě bavili. Prý jsi jiný. Jinak vypadáš. Jinak sedíš. Nehrbíš se. Celou dobu jsi byl v pozoru! Jako by jsi čekal útok. A to jsi byl doma! V  relativním bezpečí. Navíc prý nejseš cítit! A tak se ptám, jestli jsi to doopravdy ty!" Opětovala mi můj křik. Zbledl jsem. ,,Lydie, pravdou je, že jsem se změnil. Ale nebylo to úmyslně. Jinak jsem to já, Stiles, kluk který tě miloval několik let. Kluk, který bojuje pálkou a běhá s vlky." Chvíli si mě prohlížela. ,,Já vím. Ale je toho moc. Na nás všechny." Přikývl jsem a objal jí. ,,Nechceš udělat kafe?" Zeptal jsem se po chvíli. ,,Jo. Dám si." Pustil jsem ji a šel připravit kafe.
Postavil jsem hrníčky na stůl a sedl si k Lydii. ,,Víš, začalo to asi týden potom, co jsi odešel. Začaly se dít podovné věci. Lidem se stávali nehody. Hlavně ve chvíli, kdy tam byl někdo ze smečky. Vždy to mohlo někoho z nás zabít. Pak, asi prěd měsícem, začali útoky přímo na nás. Nebyli to lovci, žádné známé bájné monstrum, ani nic jiného. Deaton je taky s rozumem v koncích. Měli zašité oči a pusu. Na sobě měli něco jako zbroj. Starou rezavou nejspíš římskou zbroj. Zranili Scotta, Kiru, Liama a Boyda. Nemohli jsme je zabít. Nešlo to. V čele jejich armády stál muž s kápí. Říkal, že již brzy přijde čas. Že zničí všechno nadpřirozeno v Beacon Hills. Ať to stojí cokoliv." Nastala odmlka. Přišlo mi, že mám něco na jazyku. Nějaké slovo, větu nebo dokonce vzpomínku. ,,Zaútočili dvakrát. Bylo to stejné. Řekl stejná slova a poté odešel. Nevíme, kdy zaútočí příště. Včera se stala nehoda, kde byl Isaac. Málem na něj spadl sloup, který byl potřen omějem. Nevíme si s tím rady." Vždy ji štvalo, když něco nevěděla. Vždy to tak bylo. Znal jsem jí. Nebo jsem si to aspoň myslel.
,,Jsem tu já. Pomůžu Vám s tím. Slibuju." Pohladil jsem jí po ruce, kterou měla na stole. ,,Lepší by bylo, kdybys raději vypadl. Nejsi nadpřirozený a tohle se tě netýká." Zamumlala. ,,Lydie. Týká se mě to víc nezm si myslíš. Navíc, jste moje rodina. Nemohu Vás tu nechat." Napila se teplé kávy. ,,Jak to myslíš?" Narčía obočí. ,,Ále nijak. A jak jsi to myslela s Derekem." Stáhla rty do úzké přímky. ,,Ten den co si odjel se něco stalo. Bylo kolem desté večer, když Dereka začala nesnesitelně bolet noha. Šel to rozchodit ven a vrátil se s nohou od krve. Ptali jsme se ho, co se mu stalo, ale on nevěděl. Zachvíli se mi to zahojilo a zůstala mu tam malá jizva. Vypadala jalo po kousnutí od psa, spíše vlkodlaka." Nevědomky jsem si sáhl na pokousanou nohu. ,,Pak se začal chovat divně." Odmlčela se při mém pohledu. ,,Více než obvykle. S nikým téměř nemluvil. Každý den chodil někam pryč. Nikdo neví kam. A když se ho na to někdo ptal, řekl, že jde pozorovat hvězdy." Opět se napila.

Flashback

Leželi jsme opět na louce a koukali na hvězdy. Byla to taková naše tradice.
,,Co ti připomínají?" Zeptal se malý chlapec tulící ke staršímu, který na něj upřel svůj pohled. ,,Tvoje oči. Jsou takové zářivé, máš v nich tu jiskru.  Jsou plné života a radosti. Vypadají jako dvě hvězdy, které nikdy nevyhasnou." Usmál jsem se na něj a dal mu pusu na líčko. ,,A tobě?" Malý chlapec se na ně podíval. ,,To, že každý má svou zářivou hvězdu, která ho povede skrz temnotu. Pro někoho je to Jitřenka, pro někoho Večernice nebo Slunce. A víš, co je moje hvězda? Mé světlo v temnotě?" Zeptal jsem se ho. Záporně zakýval hlavou. ,,Ty." Zašeptal jsem mu do ucha, kterého se mé rty dotýkaly. ,,Odteď pokaždé, kdy se podívám na hvězdy, vzpomenu si na tebe." Promluvil po dlouhé chvíli chlapec, kterému bylo za pár dní zničeno téměř vše, na čem mu záleželo. A zbytek si, i když ne úmyslně zničil sám.

End of flashback

,,Hej!! Stilesi!! Co se děje? Vnímáš mě vůbec? Halóó!!!" Zvyšovala hlas. Byla nahranici mezi jejím normálním křikem a křikem banshee.
,,Jo, jsem. Jen jsem se zamyslel." Prohodil jsem omluvně a napil se. ,,Na téměr čtvrt hodiny?" V tu chvíli mi zaskočilo mé vlažné kafe. ,,To není možné." Zamumlal jsem. ,,Jak vidíš, je. Co se stalo?" Nadechl jsem se. ,,Začalo to, když jsem odjel. Jsou to takové vzpomínky. Vzpomínky, na které jsem se téměř deset let snažil zapomenout." Po tváři mi stekla slza. ,,A nevíš jak to, že se ti najednou zobrazují?" Polkl jsem. ,,Mám jisté tušení, ale nejsem si 100% jistý." Podíval jsem se z okna. Mohlo být kolem dvanácté. ,,Stilesi. Řekni mi, co tě trápí." Pohladila mě po rameni Lydie. ,,Já nevím jestli to chceš doopravdy vědět." Podíval jsem se na ni. Koukala na mě pohledem, typu: Nech toho a dělej. Povzdychl jsem si. ,,Ten den, kdy jsem odjel, se něco stalo. Přijel jsem bezproblému k babičce, která bydlí v zapadlé vesničce u lesa. Hned mi došlo, že tam jsou vlkodlaci, ale nanapadlo mě, že na mě zaútočí. I když jsem je trochu vyprovokoval. Dva z nich jsem střelil, ale najednou mě jeden z nich zranil nohu. Zrovna ve chvíli, kdy mě chtěli zabít, tam přišla babička, která je alfa a zachránila situaci. Poznala mě. Nakonec jsem jí musel říct kdo jsem a jak vím o nadpřirozenu.
Druhý den jsem se vzbudil jako někdo jiný. Ten parchant, co mi zranil nohu byl další alfa." Nastalo hrobové ticho. Kdybych měl ještě o něco lepší sluch, šlyšel bych, jak to Lydii v hlavě šrotuje. ,,Takže, ty jsi teď... vlkodlak?" Zeptala se i přesto, že odpověď znala. ,,Už to tak bude." Přikývl jsem. ,,Ale jak jsi zamaskoval ten pach?" Pousmál jsem se nad její reakcí. Byla velkem v klidu. Jen překvapená. ,,Pomocí medailonku, ve kterém je oměj, který kryje vlkodlačí pach." Prohlédla si medailonek. ,,A co je tohle?" Sáhla na můj drahocenný řetízek. ,, Dala mi ho kdysi jedna osoba, na které mi hrozně moc záleželo." Chápavě se usmála. ,,Ale co jsi tam dělal takovou dobu? A co tvá přeměna? Ovládáni?" Jejím otázkám jsem se musel usmát. ,,Babička, ten druhý alfa a jejich smečky mě naučili všechno. Umím se dokonale ovládat i při úplňku." Vzal jsem jí z ruky řetízek s vlkem. ,,A co ty tvoje výpadky?" Zeptala se trochu nejistě. ,, Za to může můj..." Zasekl jsem se. ,,Víš, každý vlkodlak má svého druha/družku, svoji soulmates. No a já ji našel v někom, ke komu jsem si myslel že cítím jen chvilkové poblouznění." Podíval jsem se jí do oči, ze kterých vyzařovala radost, překvapenost a chápavost. ,,Chceš tím říct, že..." Nedokončila větu, ale i přesto jsem věděl, že odpověd bude správná. ,,Ano, můj druh je Derek Hale. Příčina mých výpadků a součást mé minulosti, přítomnosti a doufám, že i jakékoliv budoucnosti."

Berte tenhle díl jako omluvu za víkendovou neaktivitu. Ale upřímně řekněte, že stála za to!!
Kdo se taky těší na American Assassin?
A začínám se s obsahem slov zlepšovat!!! 1565 slov!! 😌😍😌😍
Další část čekejte v úterý nebo ve středu. Uvidíme. 😄😄
  Vaše Marvelovská, pairingováním posedlá Stony shiperka. 👭👫👬