Patříme k sobě |Sterek| 1 ✔️

Kapitola XV.

Nakonec, když jsem rány vyčistil, jsem si unaveně lehl do postele a šel spát.

Pov. Stiles
Vzbudil mě až hlas mého táty. ,,S-stilesi, vztávej, byl tady Scott. Dost naléhal. Prý máš za ním přijet co nejdřív." Překulil jsem se na bok. ,,Kolik je?" Zamumlal jsem rozespale. ,,Jedna odpoledne." Odhrnul ze mě peřinu. ,,Fajn už stávám." Pomalu jsem se zvedl. Byl jsem hrozně moc ospalý. Mé tělo při každém pohybu protestovalo. ,,Dobře. Já už musím jít. Slíbil jsem Mellise, že pojedu za ní." Přikývl jsem. ,,Užijte si to." Zvedl jsem se a zamířil si to do kuchyně. A šel si udělat velmi silnou velkou kávu. ,,Dávej na sebe pozor. A nezapomeň, že zítra je škola, tak přijeď co nejdřív." Kývl jsem hlavou na souhlas, rozloučil se s ním a on odešel.
Zalil jsem si kávu a dal si ji do hrnečku, kterou si pak přelelil do termosky. Jak je na tom Derek? A co Peter? Co ostatní? Jak budou reagovat? Co jim řeknu?
Došel jsem do koupelny, tam se vysprchoval, oblékl, vyčistil zuby a nandal novou dávku oměje do mého medailonku. Po pár minutách jsem už sedal do svého jeepu.
Otevřel jsem dveře a vlítl do obýváku s termoskou v ruce. ,,Co Derek?" Zeptal jsem se hned Petera, který četl knihu na gauči. Zvedl pohled a chvíli si mě prohlížel. Nakonec kývl. ,,Je na tom dobře. Celou noc spal, ale už je vzhůru a sprchuje se. Rány mu zmizeli." Neřekl zahojili. Že by možná něco tušil? Ne, jsem jen moc naivní.
,,Mimochodem ahoj." Řekla Kira. Omluvně jsem se na ostatní podíval. ,,Ahoj, omlouvám se, ale..." Vymýšlel jsem rychle nějakou srozumitelnou větu, která by končila slovy Derek a starost. ,,Tak nám fmekni, co se tam stalo. Derek nám to nechtěl říct." Ozval se Liam, který seděl vedle Isaaca.
,,Fajn." Souhlasil jsem a napil se kávy. ,,Stilesi? Ty máš kávu?" Zeptal se Scott a nakrčil nos. ,,Jo, moc jsem toho nenaspal. Proč?" Podíval jsem se na něj. ,,Já jen,... jsi přece kluk trpící.." Rychle jsem ho přerušil, aby před Petrem nebo Derekem, neřekl další spojitost s mojí minulostí. Sice ano, chtěl jsem aby si Derek uvědomil, kdo jsem, ale ne takhle. ,,Já vím. Ale je to jednou za čas, tak z toho nedělej vědu. A nepřerušuj mě Ferret." Pokáral jsem ho naoko. ,,Pořád vymýšlíš ty ujeté přezdívky?" Zeptal se mě Peter. Co?! ,,Co?" Už otvíral pusu, že chce něco říct, ale já ho přerušil.,,Chcete to vědět nebo ne?" Všichni přikývli. ,,Tak fajn. Byli jsme s Derekem v lese. Já se tam byl projít a on šel projít svoje území. Narazili jsme se na sebe a chvíli si povídali. Pak na nás z ničeho nic zaútočili. Bylo jich patnáct a byli to ti, co vás napadli předtím. Derek se v sounoji zranil a já mu přišel co nejdříve na pomoc." Zkrátil jsem to. O trošku. Trošičku. ,,A jak se vám podařilo utéct?" Zeptal se mě Isaac. ,,Víš... mi neutekli." Řekl jsem tiše, ale i pořád dost nahlas, aby to všichni slyšeli. ,,Co?" Zeptala se Lydie. ,,Slyšelas." Ozvalo se za mnou s já se lekl. Derek. ,,Jak jsi na tom?" Zeptal jsem se ho. ,,Až na to, že jsem málem umřel, celkem dobře." Kývl hlavou a mě spadl obrovský kámen u srdce o kterým jsem ani nevěděl, že tam mám. ,,Děláš jako kdyby to bylo poprvý." Sedl si ke Scottovi. ,,Co řešíme?" Zeptal se. ,,Ten včerejší útok na vás." Ozvala se Kira. ,,Jo, tohle..." Trošku se ošil. Není zvyklí, že mu někdo zachránil zadek. I když je to po několikáté.
,,A jak jste je porazili?" Zeptal se Perer s úšklebkem na tváři. Nebyl to takový ten Peterovský úšklebek, ale spíše takový zvědavý a trochu pobavený.
,,To by mě taky zajímalo," Řekl Derek. ,,protože kdykoliv jsem nemjakého zabil, zachvíli se objevil další." Všichni se na mě podívali. Nervózně jsem polkl. ,,No..." Nervózně jsem se pošlrábal na zátylku. ,,Vzal jsem jejich zbraň do ruky a prostě bojoval." Porčil jsem rameny, jako kdybych říkal, že země je kulatá.
,,Jak? Ale vždyť ani Kira ji nemohla zvednout. A to je kitsune." Řekl Liam. ,,Nevím, prostě jsem to udělal s nic se mi nestalo. Ale ini byli taky celkem překvapený, když jsem jejich katanu držel v rukou." Pokývl jsem hlavou s napol se opět kávy. ,,A co říkali?" Zeptal se Liam, ale Lydia ho spražila pohledem. ,,Mají zašitý pusy. Tak jak mohou mluvit?"
,,Lydie, ale oni opravdu mluvili. Sice v mé hlavně, ale mluvili. Říkali něco o tom, že jejich pána bude štvát, co jsme udělali, ale nejvíce se divili, jako vy, když jsem vzal do ruky jejich zbraň. Ptali se mě jak jsem to dokázal a řekli něco o nějakém fleen warrior nebo co." Nastalo ticho. ,,Karkulko. Máš chvilku? Potřebuju s tebou mluvit. Osamotě." Řekl Peter. Všichni se na něj koukali. I já. ,,Jasně." Zvedl se a šel ven se slovy: ,,Přece nebudu mluvit tady, kde jsou vlkodlaci."
Následoval jsem ho ven. Rozhlédl jsem se, kde je. Neviděl jsem ho. Zhluboka jsem se nadechl a nasál jeho pach, který vedl do lesa. Šel jsem po stopě. Běžel jsem a úplně zapomněl na to, že jsem ,tajnej vlkodlak'. Najednou končila stopa a já se zastavil. Najednou na mě něco skočilo. Peter. Byl ve své vlčípodobě a snažil se mě zranit nebo hůř. Zabít.
,,Petere! Co to k sakra..." Úspěšnem jsem se vyhýbal jeho drápům. Bojoval nesystematicky, bez rozmyšlení. Prostě hlava nehlava. ,,Kdo jsi!" Zavrčel. Sekl mě do hrudi a na poraněném místě mi začala téct krev. Podrazil jsem mu nohy, ale on to jakštakž (?) ustál a strčil do mě, takže jsem narazil zády o strom. ,,Řekni mi co se tady děje! Nejdřív si to sem jen tak nakráčíš. Pak zjistíme, zme to nejsi nejspíš ani ty a pak to s Derekem!" Dal mi ruce na tričko a zvedl nahoru. ,,Pusť mě!" Zavrčel jsem mu k uchu. ,,Až mi řekneš co se děje."
,,Fajn. Řeknu, ale pusť mě." Snažil jsem se nepřeměnit. V klidu... Chvíli váhal, ale nakonec mě opravdu pustil. ,,Máš dvě minuty." Přikývl jsem.
,,Já...jsem...totiž stalo se..." Začal jsem mluvit nesrozumitelně. ,,Tak znovu a pomalu." Přerušil mě. Agrrh... ,,Stalo se to u babičky. Když ksem přijel, došlo k menší potičce a Karkulku pokousal vlk." Řekl jsem na jeden nádech. Nedůvěřivě na mě koukal. ,,Lžeš." Zavrčel jako by se snažil přesvědčit sám sebe. ,,Víš, že nelžu." Řekl jsem přesvědčivě a vyhrnul si triko, kde měla být rána od Petera, ale nebyla. Zahojila se.
,,Fajn. Věřím ti. Ale jakto, že tě necítíme? Aco přeměna? Sebeovládání? To s Derekem?" Začal se vyptávat a já si vzpomněl na to, jak se mě a Dereka kdysi vyptával na naše schovky. Doteď si všechny pamatuju. ,,Babička, která je alfa, v tý vesnici byli dvě, mi pomohla. Naučila mě všechno během těch tří měsíců. Na tom, že mě necítíte má zásluhu jistý druh oměje." Zastavil mé vyprávění zvednutím ruky. ,,Myslíš oměj neoměj?" (A/N nějak mě nenapadal název tak jsem se inspirovala jednou zemí, kdo pozná jakou?)
Přikývl jsem. Nastalo ticho, jelikož jsem mu nevhtél říkat co se stalo s Derekem. ,,A..?" Snažil se mě popostrčit. ,,A nic. Zbytek ti říkat nebudu." Zavrčel jsem. On se tomu jen zasmál. ,,Měl bys."-,,A to jako proč?"-,,Protože jinak tohle všechno řeknu. Všem. I to, co jsi dělal mému synovci." Vyhrožoval mi. ,,To neuděláš."-,,Ale jo. Řeknu." Tuše jsem zakňučel. ,,Agrrh... Fajn, fajn. Víš, babička a ostatní místní vlkodlaci mě toho hodně naučili. I to, že existuje i jiný způsob jak někomu zlepšit zdravotní stav odebráním bolesti. Cizince pochopíš, kamaráda obejmeš a druha... políbíš." Domluvil jsem a čekal, co udělá. Myslel jsem si, že se mi začne vysmívat, nadávat nebo křičet. Ale to, co udělal mi vyrazilo dech. Usmál se. Ale nebyl to takový sarkastický, výsměšný a pohrdavý, ale upřímný, plný překvapení a veselí. Byl to úsměv, který jsem kdysi vídával.
,,Já to věděl!! Celou dobu ksem to tušil!" Zajásal. V tu chvíli mi připomněl toho starého dobrého strýčka Petera. ,,Co?" Zeptal jsem se nechápavě. ,,Já to věděl už kdysi, že ty... a on..." Vykulil jsem oči. ,,Ty víš kdo jsem?" Nadzvedl jedno obočí. ,,Jo. Proč bych si taky nevzpomněl na věčně vysmátého trhlého hyperaktivního kluka, který trávil spoustu času s mojí rodinou?" Zalapal jsem po dechu. ,,Proč jsi celou dobu nic neřekl? A co Derek?" Zasmál se od srdce. ,,Protože. Neveděl jsem jistě, jestli jsi to opravdu ty. Ale nedávno jsem se ujistil. A Derek? Ten možná tak něco málo tuší, ale jinak nic. Sedí si asi navedení Wolfie." Použil mojí starou přezdívku, kterou vymyslel Derek.
,,Tak takovýhleho bych tě chtěl vidět pořád. Takovýho rejpavýho strýčka k obejmutí." Zasmál jsem se a on mě opět překvapil. Objal mě. ,,Já nikdy nebyl jiný. Jen jsem se musel podřídit situaci." Zašeptal. Byli jsme v objetí asi několik minut, když jsme se od sebe odtáhli."
Chvíli jsme si jen tak povídali nad tí, co nás čeká. ,,Seženu ti jiné auto. Jeep zaparkuj za kino. Nové ti přivezi k domu. Jasný." Ani nečekal na odpověd a rozešel se. ,,Ale..Notal fajn." Chtěl jsem něco namítnout, ale Peter nasadil svůj nekompromisní výraz. ,,Díky."
Zanedlohou jsme došli k domu. ,,Mám nápada." Ozval jsem se pochvíli ticha. ,,Jaký?" Zeptal se ze zvědavosti. ,,O tom, co se tam stalo neřeknem nikomu ani slovo. Souhlas?" Chtěl jsem se přesvědčit. ,,Jasně že neřeknem. Mimochodem. Nenávidím tě." Řekl s úsměvem na tváři. ,,Já tebe taky." Zazivil jsem se na něj.
Nakonec jsme se s Peterem vydali do domu, kde nás již netrpělivě čekali.