Patříme k sobě |Sterek| 1 ✔️

Kapitola XXIV.

Poslední věc na kterou jsem pomyslel, byl Derek a všechny chvilky strávené s ním.

Pov. Stiles

Ležel jsem na zemi. Bylo ticho. Snažil jsem se otevřít oči, ale pod náporem světla, jsem je byl nucen opět zavřít.
  Po nějaké době jsem je nakonec otevřel. Byl jsem v bílé, veliké místnosti. Po nějaké době jsem se zvedl a rozhlédl se okolo. Naproti mně bylo zrcadlo. Došel jsem k němu a uviděl svůj odraz.
  Na obličeji jsem měl podlitiny, modřiny a zaschlou krev. Tričko jsem měl celé špinavé též od krve. Nevím, jestli mojí, Dereka a nebo těch zabitých mnou.
  ,,Stilesi!!" Uslyšel jsem jemný, dívčí hlas. Rozhlédl jsem se okolo. Na druhé straně místnosti stál neznámý člověk.
   Ani chvíli jsem neváhal a už se rozeběhl směrem k neznámé osobě. Čím blíž jsem byl, tím více jsem ji viděl. Když jsem k ní téměř doběhl, konečně jsem poznal, kdo to je. Kira.
  ,,Stilesi, poslouchej mě. Ty se teď musíš probrat. Potřebují tě. Scott celé dny tráví u tebe v pokoji. Lydie se zamkla v pokoji a Derek,... ten je na tom nejhůř. Ale nejsem tu kvůli tomu, abych ti řekla, co se s nimi děje, ale proto abych tě dostala zpět." Vyjeveně jsem ji pozoroval. Už jsem otevíral pusu, že něco řeknu, ale přerušila mě.
  ,,To, co udělám, mi musíš prominout. Je to jediný způsob jak tě dostat zpět. Řekni ostatním, že se omlouvám. A teď udělej to, co ti řeknu. Chytni mě za ruku a zavři oči." Udělal jsem, oč mě žádala.
  ,,Tak a teď si představuj, jak ležíš u sebe v pokoji na posteli. Začneš vnímat. Pohybovat pomalu prsty na rukou, poté otevřeš oči. Ještě jednou se omlouvám. Vám všem." Poslechl jsem všechny její rozkazy.

   Otevřel jsem oči. V pokoji byla tma a vše na svém místě. Pomalu jsem se zvedl a šel dolů. Nikde nikdo.
  Myslel jsem, že až se vzbudím, ucítím obrovskou únavu, ale nebylo tomu tak.
  Vyšel jsem ven a rozeběhl jsem se jen jediným správným směrem. Za Derekem.
  Běžel jsem jak nejrychleji mohl. Doběhl jsem konečně k cíli. K té staré vile plné vzpomínek, ve které se svítilo snad všude a kde vládlo až strašidelné ticho. Sáhl jsem si na krk a chtěl nahmatat medailonek. Nepodařilo se mi to.
  Zhluboka jsem se nadechl a zaklepal. Uslyšel jsem tiché vrznutí nábytku a po chvíli i odemykání dveří. Když se otevřeli, naskytl se mi pohled na naprosto zničeného Petera. Když mě uviděl, strnul. Koukal se na mě a já na něj. Začal jsem brečet.
  ,,Ahoj." Řekl jsem a objal ho. Ucítil jsem na sobě jeho pevné ruce. ,,Co tady děláš? Vždyť máš být mrtvý!!" Zašeptal mi do ucha. ,,Ale nejsem. Díky Kiře... Kde je?" Zeptal jsem se ho. Odtáhl se a smutně řekl: ,,Umřela před několika dny. Dneska byl její pohřeb." V tom jsem uslyšel kroky. Bylo jich víc. Netrvalo ani pět sekund a já uviděl ty, na kterých mi tak bezmezně záleželo. Teda skoro všichni.
   ,,Stilesi? Jsi to opravdu ty?" Zašeptal Liam a upřel na mě svůj uslzený pohled. ,,Ahoj." Usmál jsem se na ně jemně. V tu chvíli ke mě všichni přiběhli a objali mě.
  ,,Stilesi, ani nevíš jak moc jsme se báli. Mysleli jsem si, že je dávno po tobě. Všichni jsme si to mysleli." Řekl Scott. ,,Já vím Scotty. Já vím."
   Pustili mě z objetí a já vešel dovnitř. Usadil jsem se na gauč a ostatní mě následovali. Jediný, kdo tady ze smečky chyběl byla Kira s Derekem. Nastalo hrobové ticho.
  ,,Kde je Derek?" Zeptal jsem se po chvíli. ,,Nahoře. On... odpočívá." Řekl opatrně Peter. ,,Co se stalo s..." Načal jsem opatrně. ,,Charles je u Calaverů. Zjistili jsme, že byl velkým středem jejich zájmů. Zbytek jeho armády je buď mrtvý, nebo utekli někam hodně daleko." Řekl Theo, který se do té doby jen na nás koukal z velkého křesla, na kterém seděl a u něj na opěradle byl Liam.
   ,,A Kira? Jak se to stalo?" Vyptával jsem se dál. ,,Ta... Nevíme. Od té bitvy byla celá špatná. Ale to mi všichni. Jenže ona chodila jako tělo bez duše, pořád byla mimo a nebo se nám omlouvala. Nikdy však neřekla za co." V tu chvíli se mé tělo roztřáslo. ,,Je to moje vina." Zašeptal jsem. ,,To není pravda. Ty za to nemůžeš." Ozvala se Lydie, která vypadala jako chodící zombie.
  ,,Ne. Je to tak. Ona mě přivedla zpět. Byla tam... nevím kde, ale byla tam se mnou. Říkala, že mě přivede zpět, že mě potřebujete. Že ji musíme prominout." Všichni byli ticho. ,,Byla to hrdinka. A vždy bude. To co udělala, byla blbost, ale rozhodla se sama. Zachránila někoho, koho nemusela. Riskovala svůj život celou dobu a aspoň si vybrala jakou chce smrt. Na kitsune byla až nezvykle šlechetná a milá. Mějte ji navždy v srdcích a vzpomínejte na ní jako na kamarádku, ochránkyni a členku smečky." Řekl k mému překvapení a všech okolo Theo, který se na nás jemně usmál.
  Liam, který seděl na opěradle vedle Thea, si na jeho rameno položil hlavu. Myslel jsem, že ho za to Theo zbije, přinejlepším, ale on nic nedělal. Jen Liamovi něco pošeptal a ten jen kývl. Tak to bych do nich nikdy v životě neřekl.
  ,,Jak dlouho jsem byl mimo?" Zeptal jsem se po chvíli. ,,Pár dní..." Řekl vyhýbavě Isaac. ,,A to přesně kolik?" Jemně jsem zavrčel. ,,No... tak... asi..." Zakoktal se Isaac, kterého očividně překvapilo mé počínání. ,,Byl jsi ,mimo'  přesně dva měsíce." Řekl opatrně Scott.  Polkl jsem. ,,Tak dlouho?" Přikývli.
   ,,A teď poslední otázku. Tu, na kterou se chceš zeptat, celou dobu." Řekl Peter. ,,Co se s ním děje?" Zeptal jsem se. ,,Netušíme, sice ano, je uzdravený, ale jen fyzicky. Je na tom z nás nejhůř. Nevíme proč, ale prosťe to tak je." Řekla Malia a já se vděčně podíval na Petera. Přikývl. Neřekl jim to.
  Zvedl jsem se z gauče a rozeběhl se nahoru. Bězěl jsem za Derekem. Když jsem se zastavil u dveří do jeho pokoje, zcítil jsem z okolí obrovský smutek, nenávist, žal a neskutečný vztek.
  Zaťukal jsem. ,,Jděte pryč!" Slyšel jsem Derekův zlomený křik, který mi trhal srdce. Znovu jsem zaťukal. ,,Slyšeli jste!" Zavrčel. Sáhl jsem na kliku a pokusil se otevřít. Bylo odemčeno. Vešel jsem dovnitř a potichu za sebou zavřel.
  Prohlédl jsem si rychle očima místnost. Jeho za každých okolností pokoj, byl plný špinavého prádla, nesnědeného, ba i nedotknutého jídla. Na posteli byla ta hromádka neštestí.
  Mým tělem projela obrovská bolest. ,,Der-bear." Zašeptal jsem, ale bylo mi jasné, že to uslyší. A taky že ano. Ztuhl a pomalu se otáčel. Když mě spatřil, jeho pohled byl plný radosti, lásky a nedůvěry. Oči měl celé červené a opuchlé od pláče.
  ,,Jsi to ty?" Po tváři mu stekla slza. Mě taky. Přikývl jsem a došel k němu. ,.Pane bože." Zašeptal štastně když jsem k němu dosěl a objal ho. Stáhl mě k sobě na postel. Ani nevím, jal dlouho jsme tak seděli. Podívali jsme si do očí a jemně se políbili.
   V tu chvíli jsem se neovládl a zavrněl. Derek to samozřejmě slyšel a přestal. Když se odtáhl a já otevřel oči, zjistil jsem, že se usmívá. Sklopil jsem hlavu. ,,Dereku, já..." Než jsem stihl říct cokoliv smysluplného tak mě přerušil.
  ,,Stilesi, to že jsi se stal tím, čím jsi, mi nevadí. Jen mě to překvapilo když jsem to zjistil v té bitvě, ale Peter mi to vysvětlil. Chápu to." Oddychl jsem si. Myslel jsem si totiž, že mu to bude vadit, nebo něco takového. Jemně jsem ho políbil. ,,Miluju tě Dereku." Řekl jsem mu. ,,Miluju tě Wolfie." Usmál se a stáhl mě k sobě na postel do obětí.
  ,,Kdy se to vlastně stalo?" Zeptal se. ,,Když jsem jel za babičkou, která..." A tak jsem mu převyprávěl, co se tam všechno stalo.  ,,Páni, ten Dominik je ale trol." Řekl a já přikývl.
   ,,Chtěl bych vědět jak vypadá tvé vlčí já." Řekl a já zakňučel. ,,Nechceš." Zakýval hlavou. ,,,Ale chci. Ukázal by jsi mi ho prosííím?" Udělal na mě psí kukuč. ,,Fajn." Povzdechl jsem si a on mě políbil na tvář. Usmál jsem se, zvedl a začal ze sebe svlékat jednotlivé kusy oblečení.
  ,,Co to děláš?" Zeptal se klidně, zatím co já byl velkem dost nervózní.  ,,Nechci si potrhat oblečení." Oznámil jsem mu a na sobě si nechal pouze spodní prádlo. Polila mě velká, spíše obrovská, vlna nervozity. Sklopil jsem pohled k zemi, protože jsem cítil na sobě jeho pohled. Zaťál jsem ruce v pěst, zavřel oči a začal se přeměňovat.
  Praskání v kostech, změna celého těla. Bolelo to a tak jsem jen tiše zavrčel. Když jsem oči otevřel, naskytl se mi pohled na překvapeného Dereka, který si mě bedlivě prihlížel.
  ,,Stilesi, jsi... krásný." Došel ke mě a klekl si. ,,Pokus chceš, můžeš se přeměnit zpět." Navrhl mi a já to přijal. Když jsem byl opět ve své lidské podobě, sedl jsem si k Derekovi. Dívali jsme si do očí. Po chvíli jsme se začali opět líbal, ale tentokrát s větší vášní a intenzitou.
  Najednou se ozvalo klepání. Myslel jsem, že toho, kdo za nimi stojí, okamžitě zabiju.
  ,,Dereku, všichni jedeme na pizzu. Všichni." Slyšel jsem Peterův hlas. ,,Dobře. Zatím." Řekl a v očích mu šibalsky zajiskřilo.
  Když se ozvalo bouchnutí hlavních dveří a následovně i auta odjeli, ihned jsem se na sebe vrhli.
  Když mi přejížděl rukama a rty po holé kůži, ani jednou jsem si nevzpomněl na Charlese. Ani jednou. Za celou dobu naší aktivity.
   Vše bylo tak, jak má být.
Ale ne nadlouho.

Už jenom jedna část + jednodílovka, kterou vyhrála  IfDudu.  Blahopřeji!!! 🤗👏🎉🎊🎉🎈
  Co si o této časti myslíte? Že jste nečekali to s Theem a Liamem. To bylo takové malé překvápko. 😊😊
A co smrt Kiry? Jak to berete? 😶🙁😕😔

Jinak, DRUHÝ DÍL vyjde v ZÁŘÍ. Asi. A bude to dost jiné, ale žároveň stejné. 😇😇
  Však uvidíte. 😅😅