Patříme k sobě |Sterek| 1 ✔️

Kapitola XIX.

!!!Konečně trochu Sterek!!! 😂

Doběhl jsem na naší mýtinu, kde jsem vyčerpaně padl na kolena, schoulil se do klubíčka a mlčky tam tak ustal bez hnutí. Byl jsem v tu chvíli jen já, bolest, vzpomínky.
To jsem však netušil, že ještě není ani zdaleka konec.

Pov. Stiles

  Nevím, jak dlouho jsem tam ležel, ale měsíc už pomalu zapadal. Po celou dobu jsem nemohl hýbat. Byl jsem jako v křeči.
   Slyšel jsem praskání větviček. Myslel jsem si, že to je třeba laň nebo něco podobného. Poté jsem ucítil tu vůni. Patřila k člověku, kterého jsem teď vidět rozhodně nechtěl. Ucítil jsem na sobě pohled. Prosím, ať si myslí, že jsem jen nějaký bezdomovec nebo mrtvé zvíře a nechodí sem. Prosíím...
  Má modlitba nebyla vyslyšena. Přišel ke mě a klekl si. ,,S-stilesi, co se děje? Stalo se něco?" Zakýval jsě hlavou, že neu . Kdyby jsi jen věděl. Pohladil mě po zádech. To, jako by mi způsobilo šok.
  Mé tělo začalo povolovat. Začal jsem hýbat prsty, nohami a po chvilce si pomalu sedl. Upřel jsem svůj uslzený pohled na Dereka. Na tváři měl štastný úsměv a nebylo to kvůli tomu, že mě našel, ale kvůli tomu labilnímu, pomstou posedlému klukovi.
   ,,J-jo. Jsem. Jen jsem se šel v noci projít a nakonec usl tady. Začal jsem mluvit co nejpřesvědčivěji. Ostatně, to vlastně byla pravda. ,,Aha." Sedl si ke mě. Dotkli jsme se rameny a mnou projel elektrický proud. Ne, svou šanci jsi měl. Je pozdě. Radši jsem se zeptal, jen abych sledoval jeho šťastný výraz a vyhnul se dalším otázkám, proč se tak moc usmívá.
  ,,Ehm... Potkal jsem kamaráda z dětství, kterého jsem tak moc dlouho hledal. Shodou okolností je to Charles, jen se kdysi jmenoval jinak." Pduval jsem se jinam. ,,A jak?" Snažil jsem se mluvit neutrálně. Podíval se na mě. Pravý koutek se mu zvedl do mírného úsměvu. ,,No, je to celkem ironie, protože to jméno, co jsi si vybral jako svoje ,nové'." Polkl jsem ,,Dylan O'brien." Přikývl.
  ,,Víš, jeden čas jsem si myslel, že jsi to ty. Ale po pár dnech jsem to zavrhl. Přece by jsi zamnou přišel, nebo ne?" Zeptal se a mírně naklonil hlavu na stranu. Já jen pokrčil rameny a po tváři mi začala téct slza. Rychle jsem si ji utřel. ,,Nevím, ale když jsem tě viděl v tom lese, neměl jsem nějakou chuť za tebou běžet. Myslel jsem si, že mě nepoznáš nebo změníš na mě svůj názor. Že už to nebude jako dřív." Překvapeně zvedl obočí. Uvědomil jsem si, co jsem řekl. Sakra. ,,Mluvíš, jako kdyby jsi byl on, někdy se tak chováš, máš stejný smích, stejný úsměv, stejný optimismus. Jenže to je jen podoba. Charles je ten, koho jsem hledal. Dokázal mi to. A ty jsi jenom napodobenina." Polkl jsem. V puse jsem měl sucho a ,knedlík'v krku. Au, to bolelo.
  ,,Jsi si jistý?" Povytáhl jsem obočí. ,,O co ti jde?" Zavrčel na mě. ,,O nic." Oči mu nebezpečně zasvítili červenou barvou. ,,Ale jo." Povzdechl jsem si. Dřív nebo později se to dozví. Tak proč ne teď? ,,Když se uklidníš, tak ti to řeknu" Podíval jsem se na něj svýma hnědýma očima. Překvapeně nadzvedl obočí. Poté přikývl.
  Nastalo ticho. ,,Fajn, já nevím, co říct." Podíval jsem se na oblohu a v tu chvíli mě to napadlo. ,,Vidíš ty mraky? Jeden mi připomíná gauč, kde leží dva kluci. Sedí blízko sebe a koukají se stejným směrem. Asi na televizi. Co dávají? Třeba 101 dalmatínů, kde hraje můj oblíbený Speck." Překvapeně se na mě podíval. V jeho očích se odrážela jeho vnitřní nejistota. •Pokračuj•
  ,,Támhle, vidíš tu hvězdu? Tu poslední. Je to jitřenka, polárka, severka, záleží na tobě. Na obloze se objevuje lidem jako první a poslední. Udává směr. Takový malý střelec. Ten vždy lidem ukazoval směr. Ale jen cestu. A víš proč? Protože lidé by měli poslouchat své srdce. A ne hvězdy. I když se říká, že ve hvězdách je napsán náš osud." Po tváři mi stekla slza. Pochvíli jsem se odhodlal se na Dereka podívat. ,,Stilesi, ty.. proč, jak, kdo..." Na tváři měl ublížený výraz. ,,Nevěřím ti. Nechci. Nemůžu." Zakňučel.
  ,,Dereku, Der-bear. Já ti to chtěl říct, ale nebylo jak. To jsem měl za tebou přijít a říct: Ahoj, to jsem já, tvůj kamarád z dětství. Jednou jsme spolu leželi na gauči a ty jsi mi zašeptal, že jsem jenom tvůj a vždy budu. Že od té doby, co jsi odešel neuplynul den, kdy bych na tebe nemyslel. Že když jsem tě po dlouhé době uviděl, měl jsem chuť tě obejmout a nikdy nepustit."
  Pohladil mě po tváři. ,,Wolfie, já si hned v tom lese myslel, že jsi to ty. Jen jsem si to chtěl ujistit, ale ty jsi mě celou dobu nechal žít v pochybách." Položil jsem si hlavu na jeho rameno. ,,To ty mě taky." Setřel jsem mi další neposednou slzu.
  Podívali jsme se do očí. Těkal jsem mezi jeho očima a rty. Jaké asi jsou? Chtěl jsem to vědět. Hrozně moc. Začal se ke mě pomalu naklánět. Pár centimetrů od mé tváře se zastavil a čekal, jak zareaguju. Ale já už to nemohl vydržet. Než stihl cokoliv udělat, přitiskl jsem svoje rty na ty jeho.
  Nebyl to vášnivý polibek, ale takový ten jemný, vkládali jsme do něho všechny naše city. Lásku, radost, touhu, smutek, nerozhodnost. Můj vlk uvnitř mě vyl radostí. Musel jsem vynakládat hodně usílí, abych se nepřeměnil.
   Když jsme se od sebe odtáhli, opřeli jsme se o čela. ,,Já..." Chtěl jsem něco, říct, ale Derek mě umlčel malým polibkem. ,,Copak Wolfie?" Podíval jsem se mu do očí. Nenašli by jste v nich ani jeden špatný cit. Byli plné štestí, radosti a lásky. Takové jsem je dlouho neviděl. ,,Jak, co...budeme..." Nevěděl jsem, jak se ho zeptat. ,,Copak máš na srdci?" Zeptal se s úsměvem. Vždy si užíval moji nejistotu. ,,Eegh...Der-bear, nech toho." Nevinně se na mě usmál a políbil na nos. ,,Čeho?" Zabořil jsem hlavu do jeho hrudi. ,,Všeho." Pochvíli jsem konečně dodal to, co jsem měl na srdci.
  ,,Jak na tom jsme?" Derek mě chytil prsty za pradu a donutil mě se na něj podívat. Na tváři měl mírný úsměv. ,,Co chceš abychom byli?" Zkousl jsem si ret. ,,J-já nevím." Zčervenal jsem. ,,Jsi roztomilý." Řekl a já do něj jemně ťukl ramenem. ,,Já vím, že je na to celkem brzo,..." Zasmál se vlastnímu vtipu. Musel jsem se taky usmát. Jeho úsměv byl nakažlivý a celý jesním slovem prostě dokonalý. ,,...ale, napadlo mě, jestli by jsi nechtěl být můj přítel?" Zeptal se nejistě. Jasně, mohl jsem ho odpálkovat, říct mu, že je pozdě, ale nešlo to. ,,Ano. Budu moc rád." Políbil jsem ho.  A dodal. ,,Jenom tvůj." Dalších pár hodin jsme leželi na louce, pozorovali mraky, líbali se. Po celou tu dobu jsem si nevzpomněl na všechny trable, které mě ještě čekali. A možná, žej to byla chyba, které ale nikdy litovat nebudu.

Sweet              (sladký)
Taboos           (tabu)
Enjoy.            (líbit, vychutnat si,..)
Right              (správně)
Each                (každý)
Kudos              (sláva)

Tak co si o tom myslíte? Co se bude asi dít dáál??? A co Charles? Scotty a ostatní? Budou Derek se Stilesem dělat, že spolu nic nemají nebo ne? A kdy ddojde k bitvě? Kdo vyhraje? Co bude potom. Řeknu Vám, že brzy přijděme o skvělého člena smečky. Je to taková speciální postava. Kdo uhodne koho?

Tuhle kapitolku jsem psala extrémně dlouho. Snad se líbí!

Komentík, votík potěší.

Vaše fascinovaná shiperka. 👭👫👬