Dotkla jsem se dna.

Cigaretový kouř

Potom velkém kolapsu co se stal včera s Virginii jsem už nedokázala dělat, že je mi ukradená. Protože není. Chtěla jsem od toho všeho pryč. Nechtěla jsem tady zůstat. Nechtěla jsem jak se na mě bude dnes dívat při snídani. A nechtěla jsem aby všichni zjistili co se stalo včera večer.

Ještě ve vlhkém oblečení ze včera jsem si všechno sbalila, vzala Koka a vyrazila domů. Bylo časně ráno, všichni ještě spali a les byl víc klidný než kdy dřív. Nad jezerem byla ještě ranní mlha a slunce ani z daleka ještě nevyšlo. Šla jsem pomalu tím chladným lesem a nad vším jsem hrozně přemýšlela. Nevěděla jsem a nechápala co se to se mnou vlastně děje. Vůbec ničemu jsem nerozuměla. Bylo to jako by mě zasáhl velký střep a prolítl přímo skrze mě. Něco ve mně se totiž změnilo. Ale co? Bylo to jako bych už nepatřila sama sobě. Místo dvaceti minut mi cesta trvala snad hodinu. Ale i po té hodině jsme pořád nevěděla co se děje. Nevěděla jsem co to vlastně dělám. Proč jsem vůbec odešla? Ptala jsem se sama sebe. Přišla jsem domů celá unavená. Ale ne fyzicky, spíš psychicky. A to je unavenost, kterou ani spánek nevyřeší. Ale i tak jsem usnula. Usnula jsem tvrdě a na dlouho, protože když jsem se probudila byla už tma. Ale i po tak dlouhém spánku jsem si pořád nepřipadala svěží. Té únavy jsme se pořád nezbavila.

Koukla jsem se z okna a uviděla jsem hvězdy. Moje milovaná noční obloha. Sešla jsem schody, a zamířila jsem si to přímo na naší zahradu za domem, kde jsem si lehla do vlhké trávy. Neexistuje nic dokonalejšího než tohle, než nebe.

A pak jsem uslyšela povědomí hlas a nějaké bušení. Znělo to jako by někdo říkal moje. „Charlie, halo!" slyšela jsem pořád dokola od našich vchodových dveří. Zvedla jsem se a šla se podívat kdo to je. Otevřela jsem vchodové dveře a uviděla jsem ji. Stála tam jen tak a vypadala naštvaně.

„Virginie, co tady děláš?" a rozhlížela jsem se po ulici jestli je tu s někým.

Na mojí otázku neodpověděla a jen naštvaně řekla„Proč jsi odešla?"

Nevěděla jsem co jí mám říct, tak jsem mlčela.

„Nic mi k tomu neřekneš?" ptala se pořád dál.

Tak jsem promluvila „Nevím co ti k tomu mám říct, nevím co chceš slyšet."

„Fajn." řekla a vešla dovnitř. Zamířila přímo do obýváku, posadila se na pohovku a zapálila si. Najednou celou místnost zavalil hustý cigaretový dým.

„Tady se nesmí kouřit." řekla jsem a začala jsem otvírat všechna okna.

Čekala jsem, že se omluví nebo tak, ale ona místo toho řekla „Někdo s tím začít tedy musí." a cigaretu si oklepala na náš konferenční stolek.

Ten kouř mě trošku dusil, ale snažila jsem se nekašlat. Docela se mi to i dařilo, dokud si nezapálila další. „Ty jsi fakt hrozně měkká." zasmála se.

Když už i tu druhou cigaretu vykouřila, zvedla se a šla ke skřínce, kde máme vyskládané gramofonové desky.

„Ty jsou tvoje?" zeptala se.

„Ne, patřili mé mámě. Teď už se na ně jen práší."

Otočila se na mě a nechápavě se podívala. Asi se chtěla zeptat jaký to má důvod, ale mlčela. Věděla kdy má mlčet a to se mi na ní líbilo. Zbytečně se neptala. Jednu desku z té police vyndala a pustila. Chvilku bylo slyšet jen šumění gramofonu, pak se ale písnička spustila a ona se začala vrtět do rytmu. Celou první písničku protancovala s dalším cigárem v puse. Když začala druhá písnička, sedla si vedle mě na gauč a foukla mi cigaretový kouř přímo do obličeje - zakašlala jsem se a začali mi slzet oči.

„Kdy už konečně budeš trošku dostupná?" zavrtěla hlavou a podívala se mi do očí.

Nechápala jsem co tím myslí. „Však já jsem."

„To by jsi neodešla po jedné puse domů." a znova si potáhla. „Vím, že to bylo kvůli tomu." zavrtěla hlavou a opět si potáhla. „Nic to neznamenalo, nemysli si. Chtěla jsem jen zjistit co vydržíš, ale je vidět že nic moc." zvedla jeden koutek a cigaretu hodila do květináče.

Naštvala jsem se. „Co jsi to řekla?" chytla jsem jí za zápěstí a vedla jí za sebou. Dotáhla jsem jí až do naší kuchyně kde jsem z lednice vytáhla flašku rumu. Ona se začala usmívat. „Tohle je to co chceš abych udělala?". Hned jak jsem to dořekla dala jsem si jeden lok a polkla. Z její kapsy jsem potom vytáhla krabičku, vyndala jsem si jedno cigáro a zapálila jsem si. Vdechla jsem kouř a hrozně se mi zamotala hlava. „Teď už jsem správná holka?" smála jsem se , i když mi bylo na zvracení. Sedla si na kuchyňskou linku a jen se na mě dívala.

„Došli ti slova?" smála jsem se dál.

„To že ze sebe uděláš něco nejsi, neznamená že budeš správná." seskočila z linky a šla ke dveřím.

Silně jsem se nadechla a ještě silněji jsem vydechla.

Zakřičela jsem na ní svým jemným hlasem „Stůj!" a rozeběhla jsem se za ní. Doběhla jsem za ní a chytla jí znovu zápěstí.

„Promiň" omluvila jsem se jí už předem.

„Za co?" nechápavě se zeptala.

„Za tohle." a políbila jsem jí. Alkohol v krvi jsem sice měla, ale ne tolik jako včera. Takže jsem to vnímala mnohem víc a moc dobře jsem věděla co dělám. Nevěděla jsem proč jsem to udělala, ale nechtěla jsem skončit. Jenže ona se hned odtrhla. Vyděšeně se na mě podívala těma svýma jasně modrýma očima a bez jakéhokoliv slova odešla. A já zůstala stát sama v naší chodbě a jediné co mi zbylo, byl kouř po celém domě a hrající gramofonová deska.