Dotkla jsem se dna.

Hvězda

Konečně mi po čtrnácti dnech zavolala. Do telefonu mi neřekla skoro nic, jen ať jsem dnes ve čtvrt na jedenáct večer v parku. Byla jsem tam pro jistotu radši už v deset. Asi po hodině čekání jsem uviděla v dálce černou postavu. Dotyčná osoba šla velmi pomalu a motala se ze strany na stranu. Jediné co v té tmě bylo vidět, byly její bílé odkryté kotníky. Když přišla blíž došlo mi, že je to Virgnie. Měla kapuci a z pusy jí trčelo cigáro.

„Promiňň." řekla opilým a trošku klepajícím se hlasem.

Byla jsem opravdu naštvaná, že v jsem na ní musela čekat v té zimě takovou dobu, ale neřekla jsem nic. Jen jsem pokrčila rameny a pousmála se.

„Fajn." řekla a z její pusy vyšel obrovský a hustý dým – zase kouřila.

Když ale dokouřila, hodila cigáro na zem a svojí hubeňoučkou nožkou ho zašlapávala. Přitom jí ale z pod kapuci vypadl pramínek černých vlasů. Hned si ho rukou schovala zpátky za ucho pod kapuci, ale já hned pochopila, že něco není v pořádku.

„Nechceš si sundat tu kapuci?" zeptala jsem se. „Nevidím ti do obličeje."

Čekala jsem, že to neudělá, ale ochotně si kapuci sundala. A v tu chvíli jsem oněměla.

„Co jsi to udělala?" koukala jsem na ní s otevřenou pusou, protože se její krásné blond vlasy změnily během těch čtrnácti dnů v havraní černou. Bylo to jakoby přede mnou stála z ničeho nic jiná holka a ne ta kterou znám a vídám už celé prázdniny.

„Už neci a neudu ta staráá Virginiee." pletl se jí jazyk. Zřejmě chtěla říct, že už nechce být ta stará Virginie. Chtěla být jiná. Pořád jsem nechápala proč to udělala, ale ptát se nebudu. Stejně by ta její odpověď v jejím opileckém stavu nedávala ani smysl.

Čím víc bylo hodin, tím víc se ochlazovalo, ale jí to neodradilo. Sundala si boty a začala chodit bosa v mokré trávě parkem.

„Koukej!" vykřikla a její vyhublá bílá ručka ukazovala na oblohu. Padala hvězda. Byl to jen okamžik, jen takový rychlý mžik. Sotva jsem zvedla oči směrem k nebi a byla pryč. Tak jak to rychle začalo, tak to i rychle skončilo. Ale obě jsme jí viděli. Obě jsme viděli rychlou a bezbolestnou smrt jedné z tisíce zářících hvězd.

„Co jsi si přála?" zeptala se s rozzářenýma očima a bylo vidět, že alkohol už z ní pomalu vyprchal.

„Když ti to řeknu, nesplní se mi to." samozřejmě, že jsem si nic nepřála, úplně jsem zapomněla si něco přát, protože v hlavě mi běžela pořád jen ta smrt, jen ten konec. Lusknutí prstů a byla pryč.

„Víš co jsem si přála já?" řekla a napila se vína co před chvíli vytáhla z batohu. Ještě něž jsem stačila cokoliv říct, spustila.

„Přála jsem si aby všechno bylo jako dřív." usmála se.

„Já taky." kývala jsem hlavou a před očima se mi zobrazovaly nepříjemné zážitky z minulé noci. Podívala jsem se zpátky na oblohu plnou malých zázraků a snažila jsem se myslet na něco jiného, ale nešlo to. Žádná dobrá myšlenka se mi neudržela ani v hlavě, ani v srdci. Nic jsem necítila. A za posledních pár dnů jsem se cítila konečně aspoň trošku volná. Všechny ty city nejspíš jen potlačuji. Ty city kvůli kterým jsem tolik brečela. Ty city kvůli jsem byla tak moc šťastná. Teď dělám, že nejsou a že ani nebyly. Všechny jsem je smazala, vygumovala, vyhodila do koše. Aby nic nezbylo. Ale je to jen přetvářka v mojí hlavě. Všechno je jen na chvíli, protože ony se vrátí a zničí mě. Vím to. Přišla jsem si ztracená a od ní hrozně vzdálená. A to ode mě stála jen pár metrů. A pak jsem uslyšela ránu a moje myšlenky se polekaně rozutekly. Byla to Virginie, která spadla opilostí do mokré trávy. Začala se hrozně smát. Smála se a smála.

„Nech toho!" zakřičela jsem na ni.

S ní to ani nehnulo a začala se smát ještě víc. Vypadalo to jako by byla úplně mimo. Když jsem k ní přišla a pokoušela jsem se jí pomoc vstát, došlo mi, že to tak jen nevypadá. Mimo opravdu byla.

Z kapsy začala vytahovat krabičku cigaret. „Nezapaluj si!" tahala jsem ji za paži. Neposlechla a po chvíli už jsem zase cítila ve vzduchu ten známý cigaretový kouř. A zase se začala smát. Prostě tam jen tak ležela v mokré trávě, kouřila a smála se.

„Vím, že to nenávidíš." silně potáhla. „Ni ni ničí mě to." smála se sama sobě. Pak ale ztichla a přisunula se ke mně. A já náhle ucítila její teplý alkoholový dech na mém krku. Prudce se mi rozbušilo srdce a šíleně se mi zrychlil dech.

„Ale ty mě ničíš ví ví víc." pošeptala mi do ucha a já ucítila jak se zimou celá třese.

„Je je mi zimaa." omlouvala se.

Byla jsem z ní celá nesvá. Nesnesu jí mít takhle blízko sobě. Dýchala jsem čím dál tím rychleji a cítila jsem jak se mi pomalu propadá hrudník. Přišlo mi jako bych si svým rychlým dýcháním lámala žebra. Celý hrudník mě neskutečně bolel a já musela předstírat, že jsem úplně v klidu. Čím víc jsem zadržovala dech a snažila se zůstat v klidu, tím horší to bylo. A pak to všechno vyvrcholilo, pak udělala tu věc co dělat neměla – opřela si svojí hlavu o mé rameno.

„Co blázníš!" vykřikla jsem a vyvlíkla jsem se jí.

„Já jen.." spustila. Jenže já jí to nenechala ani doříct a začala jsem utíkat domů. Chtěla jsem se otočit abych věděla jestli je v pořádku nebo jestli za mnou třeba nejde, ale ten pocit jsem překonala a běžela jsem dál. Prostě jsem jí tam jen tak nechala. Prostě jsem utekla.