Dotkla jsem se dna.

Nový život

Je konec školního roku a přede mnou jsou dvouměsíční letní prázdniny. Každý se na ně těší celý školní rok. Já ale to nadšení s ostatními nesdílím, protože se stěhujeme. Stěhujeme se pryč z města, ve kterém jsem žila a vyrůstala celých šestnáct let. Stěhujeme se do nějaké malé vesničky, jejíž hloupý název si nejsem pořád schopná zapamatovat. Nechci tam, jsem spokojená tady. Kvůli tátově nové práci ztratím nejen své dosavadní přátele, ale budu muset i přestoupit po prázdninách na novou školu. Vím, že táta po té práci dlouho toužil a tvrdě pracoval aby jí získal, ale také vím, že bude celé dny pracovat a já budu pořád doma sama.

Mámu nemám, proto to pro mě, jako pro dospívající holku, nebude moc snadné. Jako by dospívání nebylo už takhle dost složité.

Máma umřela když mi bylo sedm, při vážné autonehodě, když se vracela domů z práce. Pamatuji si jen jak za mnou táta přišel a řekl mi, že se maminka už nevrátí. Vlastně až o pár let později mi řekla jak to všechno bylo. Možná by bylo lepší, kdybych to ani nevěděla, protože jen ta představa mě hrozně ubližovala. Máma se vracela domů z práce, byla už prý tma a nějaký opilý řidič v náklaďáku vjel do protisměru. Máma se snažila uhnout, ale bylo pozdě, byl to čelní náraz. Zemřela na místě. Ten chlap vyvázl jen s lehkými zraněnými a pár lety za mřížemi, ale moji mámu mi to už nikdy nevrátí. Už si na ni moc nepamatuji. Ráda bych si pamatovala víc, třeba to jak voněla, nebo jak zněl její hlas. Vím jen, že mi každý večer četla před spaním pohádky a že jsem ji měla moc, vážně moc ráda. A občas bych ji opravdu potřebovala, občas mi moc chybí. Prostě občas holka potřebuje mámu.

Stojím ve svém poloprázdném teď už vlastně ex pokoji, na zemi leží poslední zabalené krabice s mými věcmi k odnesení, a já mám z toho všeho smíšené pocity. Bude mi můj věčně neuklizený pokoj v prvním patře v rušné ulici chybět. Šestnáct let se nedá jen tak vymazat. Celý náš dům mi bude chybět. Poslední krůčky na vrzající dřevěné podlaze. Poslední zaklapnutí vchodových dveří. Poslední pohled na náš dům obrostlý břečťanem a konec. Jedeme, jedeme pryč.

Pětihodinová cesta autem vůbec neutíkala. Svůj hudební playlist jsem poslouchala pořád dokola a dokola a po čtvrté už jsem si myslela, že mobil i se sluchátky vyhodím z okna, protože moje oblíbené písničky jsem pomalu začínala nesnášet.

Konečně jsme zastavili u našeho nového domu.

„Jsme tady! Jak se ti to líbí?" ptal se táta s nadšením.

Dům měl žlutou fasádu a stál mezi podobně barevnými domy. Celkově takhle čtvrť byla celá hrozně barevná. Každý dům tu měl barevnou fasádu – žlutou, zelenou, modrou. Vypadalo to jako by tu vybouchla duha.

„Já na ty barvy moc nejsem." ušklíbla jsem se.

„Zvykneš si." řekl a v rukou držel papírovou krabici, kterou nesl dovnitř.

Stěhováci už tu dávno byli a nosili náš nábytek a krabice do domu. Když jsem tam vešla, uviděla jsem hrozný nepořádek. Všude ležela spousta našich věcí a ve všem byl hrozný chaos. Třeba věci, které patřili do koupelny byli v kuchyni a věci co patřili do kuchyně byli v koupelně.

„Princezno, běž nahoru a vyber si jakýkoliv pokoj chceš." zakřičel na mě táta z obýváku.

Falešně jsem se pousmála aby si myslel, že mám radost i já a šla jsem pomalu do schodů. Ty staré dřevěné schody mírně vrzaly, a mě to hned připomenulo starý domov. Vyšla jsem do prvního patra a před sebou jsem uviděla delší chodbu s pěti stejnými dveřmi. Otevřela jsem první – šatna. Tak to nic. Otevřela jsem druhé – malá skromná koupelnička s malou vanou, umyvadlem a záchodem. Opět nic. Otevřela jsem třetí – tenhle pokoj byl tak malý, že bych do něj nenarvala ani svou postel. Takže zase nic. Tak jsem tedy dala ještě šanci posledním dvěma dveřím. Otevřela jsem tedy čtvrté – pokoj byl celkem prostorný. V prostředku pokoje stál podpěrný bílý sloup. Pokoj měl jedno normální a jedno střešní okno, proto byl také hodně světlý a mě se hned na první pohled zalíbil. Ani mě už nezajímalo jak vypadá ten poslední pátý pokoj.

Po týdnů vybalování a zařizování, jsem konečně měla čas jít se taky porozhlédnout po mém novém bydlišti. Jelikož jsme měli za domem velkou zahradu, táta mi pořídil štěně, abych nebyla doma sama, když bude pryč. Dala jsem mu jméno Koko. Bylo to štěně Německého ovčáka. Byl jediný kdo mi tu rozuměl. Oba jsme přišli o mámu a oba jsme byli úplně v novém a neznámém prostředí. Na něm to bylo znát ale o něco víc, protože pořád kňučel. Tak jsem se rozhodla, že by jsme se mohli jít projít a porozhlédnout po okolí. Uvázala jsem ho na vodítko a šli jsme. Na vesnici je fajn to, že tu nevedou skoro žádné silnice, nejsou tu semafory, troubící auta a nebo třeba továrny. Ale hlavně tu není moc lidí, které já nesnáším. Všichni jsou věčně naštvaní, pořád něco nestíhají a nic je nezajímá. Je tu zkrátka klid a ticho. Ani jsem nevěděla kam jdu, ale šla jsem dál a dál. Všude kolem mě byly domy podobné tomu našemu. Prostě každý dům jako přes kopírák. Procházela jsem ulicemi, až jsem došla do nějakého parčíku, pokud se to tak dá vůbec nazvat. Byla to taková menší oplocená plocha, po které vedlo pár dlážděných cestiček. Uprostřed byl dřevěný oprýskaný altán s jednou lavičkou, a jinak všude okolo byla neposekaná tráva. Pustila jsem Koka a sedla jsem si do husté trávy. Koko si hrál, běhal a vesele štěkal.

V tom mi někdo sáhl na mé rameno.

„Fuj! To jsem se lekla!" vykřikla jsem a prudce se otočila.

Stála tam dívka. „Tak promiň." řekla. Proti svítícímu slunci jsem jí vůbec neviděla do tváře. Mohla jsem si jí pořádně prohlédnou až když si sedla vedle mě. Mohla být tak v mém věku, možná trošku starší. Měla krátké tupě zastřižené blond vlasy. Velké světle modré oči, které působili skoro až strašidelně, a její dlouhé řasenkou obalené řasy se jí skoro dotýkaly obočí. Nos měla plný pih a z roztrhaných černých džín jí koukaly cigára. I ona si mě nějakou chvilku prohlížela. Pak ale řekla „Ahoj, já jsem Virginie Elenová. Ty jsi tu nová?". Chvilku jsem čekala, že se přátelsky usměje, ale nic. Jen z kapsy vyndala krabičku cigaret a zapálila si. „Jsi němá? Dáš si?" řekla s cigaretou v puse a podávala mi krabičku. Skoro jsem jí ani nerozuměla, pak jsem se ale konečně vzpamatovala a odpověděla jsem jí. „Ano, jsem tu nová. Jmenuji se Charlie Moralesová. Nedám si, nekouřím." Když jsem jí odmítla, vypadala lehce dotčeně. „Ty nekouříš? Proč ne?" zeptala se s nechápavým výrazem. Neměla jsem asi žádný konkrétní důvod proč nekouřím a tak jsem odpověděla jen „Nechutná mi to."

Silně si potáhla a kouř mi vyfoukla přímo do obličeje. „Neboj, já tě to naučím." řekla mezitím co já jsem si mnula oči, které mě hrozně pálili. „Každého jsem to naučila." kouřila dál.

To její kouření mi přišlo hrozně odpuzující, ale i tak na ní bylo něco zvláštního. I tak se mi něčím zamlouvala. I přes to kouření. I přes to, že se za celou dobu neusmála. A taky i přesto, že se chovala, že ví všechno sama nejlíp.

A tak jsem tedy poznala Virginii Elenovou.