Dotkla jsem se dna.

Moje štěstí

Vždycky jsem si přála abych jednou byla šťastná. Abych našla opravdové štěstí. To pravé ořechové jak se říká. Takové to štěstí, které chápete jen vy. Které vám vykouzlí vždy úsměv na tváři. Takové to štěstí, které vás změní. A já ho teď konečně našla. Sedělo hned vedle mě s kávou z automatu v rukou.

Bylo chladné letní ráno, byli jsme na vlakové zastávce kde si neznámo, a všude kolem nás byla hustá mlha. Třásla se tak moc, že jí z toho až drkotali zuby. „Cvak, cvak." Když jsem se jí zeptala zda nechce půjčit mou mikinu, odsekla se slovy „Ne, není mi zima!" a pak jsem zase slyšela „Cvak, cvak." musela jsem se tomu smát.

„Čemu se jako směješ?" řekla trošku naštvaným a zároveň drkotajícím se hlasem.

„Ničemu." a zase jsem se začala smát.

„Nech toho." zamračila se tak moc až se jí kůže na čele celá zkrabatila. I přesto jsem se nepřestala smát a podala jsem ji mou mikinu. Čapla ji, hned si ji oblékla na sebe a přitom se pořád tvářila jako, že jí vůbec zima není.

„Teď už se od tebe můžu konečně napít?" a ruce jsem natahovala po plastovém kelímku s kávou.

„Jo." zamumlala a přitáhla si kolena k tělu.

Konečně jsem v rukou měla svou milovanou kávu. Sice voněla jako káva, ale jako káva moc nechutnala. Tak co bych čekala od kávy z automatu, ale i tak jsem si užívala každý lok.

„To mi chybělo." mlaskala jsem.

„Být volná?" začala se usmívat a přitom se nehnutě koukala do mlhy před námi. Bylo to zvláštní. Vždycky jsem si myslela, že už ji znám a vím jakou reakci od ní mám čekat. Jenže pak vždycky přišla s takovou zvláštní otázkou a já hned pochopila, že jsem úplně mimo.

„Myslela jsem tu kávu, ale máš pravdu. I volnost."

Skousla si rty a začala vytahovat z kapsy krabičku cigaret „Dáš si?" zeptala se a konečně se na mě podívala.

„Dám, díky." Už jsem si ani neuvědomovala, že mě to zabijí, že je to škodlivé, že je to nezdravé, že kouřit vlastně ani nechci. Už jsem prostě kouřila a nepřišlo mi to nijak zvláštní. Jeden potah, dva potahy, tři, čtyři. Jedna cigareta pryč, dvě, tři. Možná to dělám proto abych se dřív dostala k mámě. Nebo abych se dostala blíž k Virginii. Nebo abych byla drsnější. Nebo to dělám prostě protože chci. Záleží asi na úhlu pohledu, nevím.

A po druhé vykouřené cigaretě mi to došlo. Tohle je to štěstí. Možná ne tak očividné, ale je. Je to to pravé. To nenahraditelné. Stačí tak málo ke štěstí. Dnes ráno mi stačilo jen její cvakání zubů, káva a cigareta. Člověk kolem sebe má tolik maličkostí, které občas ani nevnímá. A přitom by měl. Měl by se pozastavit i kdyby to třeba byli blbosti. Protože právě ty blbosti nás dělají šťastnými.