Dotkla jsem se dna.

Velká hádka

Uběhlo zase několik dalších dní, které jsem strávila tím, že jsem se vrtala v hlavě sama sobě. I přes to, že jsem všechny ty dny strávila jen sama se sebou a svojí depresí jsem nebyla pořád schopná říct ani popsat to co se stalo s Virginii. Přece jen tak jsem to celou dobu chtěla. Celou dobu jsem to tak cítila a přála si aby něco začalo. A když se to stalo, když něco konečně začalo, skončila jsem to. Nádech, výdech. Udělala jsem dobře? Pořád hledám nějaké důvody proč by to nemělo fungovat. Pořád jsem přesvědčená, že je to blbost. Protože to tak prostě je, aspoň myslím. Všechno je to hrozně složitý. Jako labyrint bez východu. Ztrácím se v sobě, ve svých myšlenkách i pocitech.

Nejzvláštnější na tom bylo to, že i potom všem zazvonila dnes večer na náš dům. Netušila jsem kdo to je, až když jsem otevřela dveře a uviděla ji nervozně přešlapovat z nohy na nohu, udivila jsem se, že ji vidím stát před sebou. Chtěla jsem jí skočit do náruče, pevně ji obejmout a omluvit se, ale radši jsem svoje pocity uklidnila a čekala něž něco řekne.

„Čau." řekla nakonec asi po deseti sekundách mlčení a nervozně si třela dlaněmi o sebe. Snažila jsem se koukat kamkoliv jinam hlavně ne na ni, ale nedalo mi to a já se na ni podívala. V ten moment se mi zastavila všechna krev v žilách. Půlku obličeje ji zakrývaly její černé vlasy, ale stejně jsem viděla její oči, které se na mě upřeně dívali.

„Ahoj." odpověděla jsem a zírala na ni. Usměj se! Prosila jsem v duchu, ale ona nic a jen se mračila.

„Pojď semnou." řekla a popadla mě za zápěstí. Trošku mě to vyděsilo, ale milovala jsem každý její dotyk, i když jsem to nedávala nikdy najevo. Táhla mě cestou kterou jsem moc dobře znala. Byla to cesta k chatě. Znala jsem ji jako své boty a k chatě bych trefila i poslepu. Většinou jsem chodila vždycky sní. Celou cestu jsme si povídali, ale tentokrát ne. Tentokrát jsme celou cestu obě mlčeli. Jediné co jsme slyšeli bylo praskání klacíků pod našima nohama, ale i tak jsem si to neuvěřitelně užívala. Jen jsem se trochu bála, nevěděla jsem co se totiž bude dít. Co když tam bude Mike? K mému zjištění když jsme došli na chatu, nebyl tam. Byla jsem za to ráda, protože asi nikdo by nechápal proč bych k němu byla celý večer tak chladná a chovám k němu takový odpor, jelikož nikdo neví co se stalo mezi námi stalo a doufám, že se to ani nikdo nedozví.

Všichni jsme si sedli do křesel v obývacím pokoji před krbem. Tentokrát jsem tam byla jen já, Monika, Tim a Virginie. Cítila jsem hroznou únavu, ale když jsem zkusila zavřít oči a usnout, jakoby ta únava najednou zmizela. Monika i Virginie měli zavřené oči, nevěděla jsem jestli spí, ale Virginie si silně oddychovala.

„Pšt! Nevzbuď Virginii!" zašeptala jsem když si Monika nahlas kýchla.

„Co blázníš?" pousmála se. „Spi dál!" zamumlala a zabořila hlavu zpět do polštáře na gauči.

Tim se zničeho nic zvedl, chytil mě za zápěstí a táhl mě směrem na terasu.

Stoupl si naproti mně, dal ruce v bok a spustil „Tak co se děje?"

Nahodila jsem nevinný výraz a pokrčila jsem rameny „Nic."

Vší silou uhodil pěstí do dřevěného stolu vedle něj, který se celý pod takovým tlakem otřásl. „Řekni mi to!"

Lekla jsem se tak až ve mně úplně hrklo a všechno ve mně najednou přeskočilo. „Nevím co čekáš, že že řeknu." klepal se mi mírně strachem hlas.

Zakoulel očima. „Fajn!" řekl tak důrazně až se jeho rty celé našpulily. Pak chvíli mlčel a koukal se na mě. Asi čekal, že něco řeknu, ale to čekal špatně. „No tak fajn." zopakoval a nahlas vydechl.

Netrpělivě jsem čekala co z něj vypadne. „No tak povídej." zamumlala jsem.

„Já všechno vím." zabrblal a jeho hlava se sklonila směrem k zemi.

Hlavou mi proběhla spousta scénářů. Jeden horší než druhý. „Co všechno?"

Zamračil se. „Děláš si srandu? Ty nevíš? Tak já ti to tedy povím! Co ty a Virginie? Nebo co ty a Mike? Už víš?" pousmál se a koukl se mi přímo do očí.

„Nevím co tím myslíš." sklonila jsem hlavu. Srdce mi bušilo jako o závod. Cítila jsem každý jeho náraz. Doslova mě mlátilo zevnitř do hrudníku.

„Lhářko!" zakřičel a znovu praštil do stolu vedle něj.

„Co!" zvýšila jsem hlas. „To snad, já přeci." koktala jsem. Už jsem otvírala pusu abych zase řekla nějakou další nesmyslnou větu, když v tom se ve dveřích objevila rozespalá Virginie. Její tichý hlásek přes Timův křik nebyl ani slyšet.

„Vy se hádáte? Proč?" mnula si své rozespalé oči.

Podívala jsem se na ní. Měla úplně skleněné, rudé a oteklé oči, protože právě teď vstala. Silně jsem polkla a z posledních sil jsem se hluboce nadechla. „Poslyš je tu pár věcí co."

Tim mě ale přerušil „Je tu pár věci co nevíš o svojí kamarádce, pokud se jí tak dá vůbec říkat, protože očividně lže nám všem." s každým dalším jeho slovem jsem se propadala níž a níž ke dnu. Chtěla jsem to všechno vysvětlit, ale Tim mě nepustil ani ke slovu, protože opět spustil. „Co ty její modřiny na rukou, hmm? Ty si udělala sama aby mohla na Mika svést to, že se ji pokusil znásilnit, ale tak to nebylo! Vyspala se s ním dobrovolně!" s otevřenou pusou jsem poslouchala každé jeho další slovo a cítila jak ze mě vyprchává jakákoliv má zbylá energie. Jak ví o těch modřinách? Hrklo ve mně. Nikomu jsem to neříkala. Ale neměla jsem ani čas o tom přemýšlet, protože jeho řeč neměla konce „Víš co je nejhorší?" mávl kolem sebe rukama. „Že tě nemá ani ráda. Celou dobu se přes tebe chtěla dostat k Mikovi. Využívala nás všechny. Je to lhářka! Lhářka! Proto tady Mike není! Nechce s ní mít už nic společného!" jeho proslov skončil a já jsem byla tak vyčerpaná a prázdná, že jsem se nedokázala ani bránit. Věděla jsem, že je to všechno lež, ale nedokázala jsem říct ani slovo. Srdce mi svou rychlostí drásalo celý můj hrudník, že jsem nedokázala ani pravidelně dýchat. Tim odešel hned zpět do chaty bez jakéhokoliv slova a nechal nás s Virginii samotné. Ta se na mě v prvních minutách nechtěla ani podívat. Za to já se na ní dívala upřeně.

„Řekni něco." zašeptala jsem se slzami v očích.

„Nemám co. Už, už jsem slyšela dost." vydechla. „Možná jen.." znovu se nadechla, podívala se mi do očí a nejklidnějším hlasem co vůbec dokázala řekla „Vypadni.". Otočila se a odcházela do chaty. Po jejích slovech se mi srdce téměř zastavilo. Teď už jsem ve své hrudi necítila žádný hluk ani tlak, ale to co přišlo potom mi srdce zastavilo úplně. Naposledy se na mě otočila a se slzami v očím zašeptala „Nikdy tě už nechci vidět." a pak se mi ztratila z očí.

Z plných plic jsem chtěla řvát „Stůj!", ale nedokázala jsem to. Nebyla jsem schopná už ničeho.

Místo toho abych šla za ni jsem vyrazila domů. Hloupý nápad co? Věděla jsem to, ale byla jsem tak zbabělá, že jsem prostě zas a znovu odešla a nechala jí být. Začínala jsem pomalu nenávidět sama sebe za to co jí dělám a vlastně jsem ani nevěděla jestli jí to vůbec vadí. Nevěděla jsem co ke mně cítí, nevěděla jsem co jí tím způsobuji, nevěděla jsem jak moc jí ubližuji. Přece jen, co mi to tehdy chtěla říct v tom parku jak jsem jí umlčela? Nevím to, protože jsem to v tu chvíli ani vědět nechtěla, ale co bych teď dala za to aby mi to tehdy řekla. Věděla jsem co to znamená, ale nebyla jsem schopná tomu věřit. Možná jsem tomu ani věřit nechtěla, myslela jsem si, že to ještě není konec, ale byl. Byl to jasný konec a já ji ztratila. Ani nedokážu popsat to co cítím. Je to bolest?