Dotkla jsem se dna.

Začátek všeho

Říká se, že když na někoho myslíte tak se ten člověk v tu chvíli objeví. Myslela jsem, že jsou to jen povídačky, ale asi jsem se mýlila. Byla jsem zrovna sama doma, když v tom někdo zazvonil. Otevřela jsem dveře uviděla Virginii s nějakou dívkou a třemi dalšími kluky.

„Tohle jsou moji kamarádi. Monika, Tim, Erik a Mike." řekla a lehce se pousmála.

Všichni mě pozdravili a bez požádání vešli dovnitř. Ten kluk s dredy a kalhotami, které měl skoro až u kolem Tim si sedl na náš nový béžový gauč, a nohy i se špinavýma botama si položil na něj. Mike i Erik udělali to samé, akorát si nohy opřely o naše křeslo. Monika byla jediná, která si sedla aspoň trošku slušně a nohy nechala na zemi. No a Virginie zůstala radši stát.

Když jsem si Moniku prohlížela, byla úplný opak Virginie. Měla hnědé dlouhé vlasy a hnědé oči. Byla sama o sobě tak výrazný a tmavý typ se snědou pletí, že se nemusela ani malovat aby na sebe upozornila. I oblečení o proti ní měla slušnější. Celkově působila víc sympatičtěji. A proto mi do té jejich party vůbec nezapadala.

Pak jsem se zeptala všech „Dáte si něco?" Mike už otvíral pusu, ale Virginie ho zastavila se slovy „Ne, jdeme ven, a ty jdeš s námi!" Všichni se zvedli a šli směrem ke dveřím. Nestihla jsem ani tátovi napsat vzkaz, ale počítala jsem s tím, že se do večera vrátím a budu doma ještě dřív něž on. Potom by ten vzkaz už neměl ani žádný smysl.

Šla jsem jako poslední. Všichni šli jako prasata na porážku, jen Virginie se nesla jako královna a vyšlapovala si to jako první. Kousek od mého baráku jsme zahnuli doleva, pak doprava a pak zase doleva, a objevili jsme se u starého vlakového nádraží.

„Ani jsem nevěděla, že tu nějaké vlakové nádraží je." řekla jsem.

Všichni se na mě nechápavě podívali a Mike dodal „Však tu bydlíš." Trošku jsem se zastyděla, protože měl pravdu. Bydlím tu už týden a vůbec nevím jak to tu vypadá. Pak ale přišla menší překážka. Měli jsme přejít na druhou stranu přes koleje. Jako opatrná a slušná holka bych šla nadchodem, ale chtěla jsem mezi ně zapadnout a tak jsem šla za nimi přeš koleje. Bála jsem se, přece jen člověk nikdy neví, ale úspěšně jsme dorazili na druhou stranu. Konečně jsem si mohla oddechnout, že to mám za sebou. Ale ani pak jsme ještě nezastavili a pořád jsme šli dál a dál. Hned za nádražím byl hustý les a všichni mířili přímo k němu. Lesem jsme šli ještě asi deset minut až jsme přišli k nějaké chatě. Byla celá dřevěná, měla velká okna a z venku vypadala hodně malá.

„Tohle je chata mých rodičů.." řekl Mike a usmál se na mě. Věděla jsem, že jsem celá zčervenala, ale nešlo tomu zabránit. Jeho úsměv měl prostě něco do sebe.

„Jdeme dovnitř!" zavelela Monika a rozběhla se ke dveřím.

Když jsem vešla dovnitř, zarazila jsem se. Chata vůbec nebyla tak malinká jak se zdála, ba naopak byla obří! Z venku se akorát vcházelo do obýváku, který byl spojen s velkou a prostornou kuchyní. Všechno bylo dřevěné – zdi, stropy i podlahy. U zdi byl velký kamenný krb a před ním stál lněný barevný kobereček. Obývák zdobily dva velké gauče s křeslem. A třešničkou na dortu byl výhled z protějšího okna na jezero.

Tim, Erik, Monika a Virginie si posedali v obýváku a domlouvali plány na večer. A já zůstala sama s Mikem.

„Pojď, ukážu ti to tu. Trávíme tu všichni společně každé léto, můžeš tu být s námi kdyby jsi chtěla." usmíval se a vykračoval po schodech do prvního patra.

„Jsou tu tři pokoje a koupelna. Já jsem vždycky s Erikem. To je ten kluk s brýlemi alá Harry Potter." zasmál se. „Tim je s Monikou. Oni jsou jako nerozlučná dvojka. Chodí spolu už od základky. No a Virginie, tu znáš, spí sama. Tak můžeš být sní." neklidně přešlapoval z místa na místo a vypadal poměrně nervozně.

Chtěla jsem kývnout, ale nestihla jsem to, protože najednou mezi nás vlítla Monika s lahví vína v ruce a pořád dokola opakovala „Paříme, paříme!"

Trošku jsem se vyděsila. Ještě nikdy jsem nepila, nebyla jsem na to zvyklá. Všichni moji dřívější kamarádi byli hrozně slušný. Doma byli vždycky do deseti. Nekouřili, nepili a nikdo z nich nikdy neudělal žádný průser. Vždycky se pilně učili a já byla stejná jako oni. Pasovala jsem k nim, ale teď jsem byla úplně v jiném týmu.

Všichni tři jsme společně sešli dolů, kde ostatní už seděli v kroužku.

„Hrajeme chlastací flašku!" zakřičela Virginie a na jejím hlase bylo poznat, že už něco pila.

Sedli jsme si k nim a hra pokračovala. Tim – ten kluk s dredy a obnošeným oblečením – začal točit. Flaška vodky padla na Moniku.

„Úkol, nebo otázka?" zeptal se.

Monika se chvíli rozmýšlela a pak řekla „Úkol."

Erik se k Timovi naklonil a něco mu pošeptal. Tim se zákeřně pousmál a hned jí položil úkol „Polib Virginii."

Virginie s Monikou se na sebe podívali a vzápětí se začali líbat. Vypadalo, že jim to nedělá žádný problém. Monika pak popadla lahev a začala točit. Lahev se chvíli otáčela a pak padla na mě. Hrklo ve mně.

„Úkol, nebo otázku?" zeptala se.

Nechtěla jsem se s nikým líbat, protože jsem to neuměla. Nikdy předtím jsem neměla kluka nebo tak. Proto jsem řekla „Otázku." Všichni se na sebe podívali. A Monika řekla „Hulila jsi někdy trávu?" Chtěla jsem odpovědět popravdě – ne. Ale místo toho jsem řekla „Jasně!" a doufala jsem, že to znělo přesvědčivě.

„Vážně? Tak se ukaž!" řekla Monika a z kapsy vytáhla jointa. Už na mě nepůsobila tak slušně jako na začátku. Z druhé kapsy vyndala zapalovač a zapálila si. Potáhla si a jointa poslala dál v kruhu. Každý si potáhl, když v tom přišla řada na mě. Jako drsňačka jsem ho chytla do ruky – ani jsem nevěděla jak se ta věc správně drží – a potáhla jsem si. Hrozně se mi zamotala hlava a udělalo se mi blbě. Rozkašlala jsem se a všichni na mě poznali, že hulím poprvé.

„Lhala jsi nám! Tak se napij a toč!" začal se Erik smát.

Napila jsem se z naší točící lahve, byla to vodka. Rozkašlala mě. Chutnala jako silná ústní voda a šíleně smrděla lihem. Virginie se hned potom ke mně naklonila a pošeptala mi do ucha „Neboj, naučím tě to." Po zádech mi přeběhl mráz, jak se dotkla svými hebkými rty mého ucha.

Tak a teď byla lahev moje, točila jsem. Lhala bych kdybych řekla, že si všechno pamatuji, protože to tak není. Od tohohle momentu mám okno. Nic si nepamatuji. Jen tmu. Jen vím, že ještě několikrát za ten večer na mě flaška padla znova a já musela zase pít. Ne proto, že bych lhala, ale spíš proto, že se z toho pak stala taková rutina – padne na tebe flaška, napiješ se. Ani nevím kolik jsme toho všichni dohromady vypili. Dvě, možná tři lahve. Ale i tak to stačilo na to abych celou noc proseděla u záchodové mísy.