Dotkla jsem se dna.

Útěk

Druhý den jsem se probudila v cizím pokoji. Na zdech vysely potrhané plakáty rockových skupin. Všude po zemi, po stole, na věšáku a dokonce i v posteli leželi hromady poházených věcí a podle těch vykouřených cigaret na parapetu, které byly vypadané z plného domácky vytvořeného popelníku z plastové lahve bylo jasně poznat, že se jedná o pokoj Virginie. Chvíli jsem přemýšlela jak jsem se sem v noci dostala, ale popravdě při pohledu na její spící tvář mi to bylo fuk. Zdálo se to všechno jako jeden velký sen, ale když jsem se štípla do zápěstí, neprobudila jsem se. Byla jsem totiž pořád vzhůru a pořád jsem ležela vedle jejího boku. V duchu jsem se usmála. Chtěla jsem se jí dotknout, pohladit ji po tváři a nebo se jí jen tak probírat jejími vlasy, ale moje černé myšlenky mi to nedovolili. Bála jsem se, že jí tím vzbudím. Bála jsem se její reakce. Prostě a jednoduše jsem se zase bála něco udělat.

Někdy chci aby potom všem odešla. Aby mi zmizela ze života, aby se rozplynula jako pára nad hrncem. Aby to všechno skončilo – ta hrozná mučící a svírající bolest, která mě zabíjí za živa. Drásá mě zevnitř, ničí mi všechny mé myšlenky a věčně mě nutí myslet jen na ni. Někdy si přeji abych ji nikdy nepoznala, někdy dokonce lituji toho, že jsem tenkrát šla do toho parku a uviděla ji. Někdy chci abych nikdy nepoznala to jak chutnají její rty, abych nikdy necítila její vůni. Někdy chci od toho všeho prostě a jednoduše odejít. Nechat jí tu a ztratit se, ale to nejde. Na to jsem příliš slabá. Stačí mi jeden pohled do jejích očí a vím, že tu musím za každou cenu zůstat. musím to zkrátka ustát!

No a tak jsem tedy zůstala, pohladila ji po vlasech a vzbudila ji. „Dobré ráno." zamumlala celá rozespalá.

„Ahoj." usmála jsem se a ucítila jsem po dlouhé době opravdovou vlnu štěstí.

Z ničeho nic zvedla ruku do vzduchu a začala šmátrat po parapetu. Po chvilce ruku stáhla zase zpátky k tělu a v dlani držela cigaretu se zapalovačem.

Vydechla jsem „To kouříš už takhle po ránu?" a zakroutila jsem hlavou.

„Kouřím 24/7, co se tak divíš?" zasmála se a vložila si cigaretu do úst. Měla pravdu, kouřila totiž skoro pořád, ale já ji nikdy neviděla kouřit hned takhle ráno. Z mého přemýšlení mě vyvedlo její škrtání zapalovačem. Škrtala nějakou tu chvilku, než konečně ze zapalovače vystřelila jiskra, ale když se tak stalo, byla nadšená.

„To mi chybělo." řekla hned jak si poprvé potáhla ze své ranní cigarety. Opět jsem měla chuť jí říct jak je to špatný, že kouří, ale místo toho jsem si zapálila cigaretu taky. Za pár minut byl v jejím pokoji obrovský dým, který tak trochu připomínal požár. Pomalu jsem ji přes něj přestávala vidět a to seděla hned naproti mně. Tak jsem se zvedla a otevřela okno. Náhle jsem ucítila ten příjemný ranní vánek, který voněl jako čerstvě posekaná tráva a hned mi cigareta v mé ruce začala vadit. Hodila jsem ji do vyrobeného popelníku a posadila jsem se na parapet k otevřenému oknu.

„Co tam děláš?" křičela na mě z postele. Mohla jsem ji odpovědět, ale neudělala jsem to. Jen jsem si vychutnávala čerstvý vzduch a pohled na les, který byl hned pár metrů od domu.

„Halo!" zakřičela na mě znovu. „Jsi němá?"

„Ne." a seskočila jsem z parapetu. Oblíkla si džíny, které jsem v tom bordelu nemohla skoro ani najít, sebrala jsem svou kabelku a už jsem chtěla jít, ale zastavila mě. „Co to sakra děláš!" koukala na mě celá vyděšená.

Držela mě pevně za paži, ale i tak jsem se ji vyvlíkla „Tohle není pro mě! To kouření, ten alkohol, tráva! Tohle nejsem já!" kroutila jsem hlavou a věděla jsem moc dobře, že tohle ona nikdy nepochopí. Věděla jsem, že nikdy nebudu jako ona. Nehodíme se k sobě. Jsme každá někde jinde. Přijde mi jako by mezi námi byla ohromná zeď. Já bourám a ona staví dál a dál. Ona nemůže ke mně, já nemůžu k ní. Z hluboka jsem se nadechla „Promiň." a vydechla. Ona neměla ani možnost nic říct, protože jsem rychle vyběhla z jejího pokoje aniž bych ji dala prostor cokoliv říct, ale věděla jsem, že jsem udělala dobře.