Dotkla jsem se dna.

Tichá voda

O dva dny později jsme se vrátili domů. Někdo by možná řekl, že ta celá cesta byla úplně zbytečná, protože se nestalo vůbec nic zajímavého. A ano, je to pravda. Ale něco jsem si díky té zbytečné cestě přivezla – štěstí. A hlavně jsem toho hrozně moc pochopila. Pochopila jsem celý smysl štěstí. Nepotřebuji drahý mobil, nejnovější boty nebo co já vím co. Stačí mi ona. Díky ní je svět hned lepší. Chtělo to čas, ale přišla jsem na to. Ale teď. Teď se bojím víc než kdy dřív. Protože teď. Teď vím co je moje slabina. Kdybych ji ztratila, co by se stalo? Na to nebudu ani radši myslet.

S Virginii jsme vrátili sice pozdě večer, ale i tak nikdo v chatě ještě nespal. Všichni seděli kolem stolu a popíjeli. Obě jsme se k nim hned přidali. Chvíli jsme jen pili, ale pak Mika něco napadlo.

„Nepůjdeme si zaplavat?" zeptal se všech.

Nikdo nic nenamítal a tak jsme se sebrali a šli směrem k jezeru. Byl docela chladný večer, ale my se tím i tak nenechali odradit. Všichni jsme se svlékli do plavek a vlezli jsme do studené vody. Tedy až na Virginii, která se zabalila do teplé deky, že jí koukal jen její bílý obličej a zůstala s lahví vína na břehu.

„Jste blázni!" křičela na nás.

Všichni jsme se tomu smáli a pomalu jsme plavali čím dál tím dál. V té studené vodě a s alkoholem v krvi se mi plavalo docela těžce. „Už ne ne nemůžu." lapala jsem po dechu, ale ostatní s ostatními to ani nehnulo. Zastavila jsem a snažila jsem se nohama dostat na dno, ale to se mi nepodařilo. Dno bylo příliš hluboko. Z posledních sil jsem doplavala zpátky ke břehu kde jsem si lehla do písku a začala jsem vykašlávat vodu z plic, které jsem se nalokala.

„Jsi v pohodě?" přiběhla ke mně Virginie a přehodila pře zem mě svou teplou deku. Chtěla jsem jí poděkovat, ale dýchala jsem tak moc rychle, že jsem nedokázala říct ani slovo. Po chvíli mého dušení jsem se zvedla z mokrého písku, který ze mě začal hned opadávat a posadila jsem se na suchou trávu o kousek dál.

„Děkujuuu." drkotala jsem zubama.

Pohladila mě svou malou ručkou po tváři „To je v pohodě." a sedla si hned vedle mě.

Byla mi šílená zima a přišlo mi, že i po půl hodině pořád vykašlávám vodu z plic. Virginie neklidně přešlapovala z místa na místo a vyhlížela ostatní.

„Stejně v té tmě nic neuvidíš." zasmála jsem se.

„Máš pravdu." kývla hlavou a sedla si zpátky vedle mě. „Dáš si?" ukazovala mi krabičku plnou cigaret. Zakroutila jsem hlavou. „Aspoň zbude víc pro mě." ušklíbla se a cigaretu si vložila do úst. „Sakra!" začala nadávat když nemohla najít zapalovač. Prohledávala všechny kapsy, ale nic. Pak jsme obě uslyšeli jak něco spadlo do mokrého písku. Byl to její zapalovač, který jí vypadl z kapsy. „Nic nevidím." šmátrala rukama kolem sebe. „Mám ho!" zaradovala se a konečně si zapálila.

Přesně v tu chvíli co dokouřila připlavali všichni ke břehu.

„Proč jsi neplavala s námi?" vyptával se mě vysmátý Mike.

„Děláš si srandu?" zakřičela jsem na něj. „Málem jsem se utopila." křičela jsem a kašlala zároveň.

„Nevěděl jsem, že máš tak malou výdrž. Promiň." omlouval se.

„Blbečku!" hodila jsem na něj hrst písku a odešla jsem kousek opodál.

„Má pravdu!" uslyšela jsem Virginiin rozzuřený hlas. „Málem se utopila!" křičela hlasitě na všechny. Chvilku nikdo nic neříkal, pak ale Erik úplně klidným hlasem řekl „Já nevím jak vy, ale já jdu zpátky do vody." a rozeběhl směrem k vodě.