Dotkla jsem se dna.

Rum

Už jsou to tři týdny od toho co se to stalo. S Erikem to vypadá pořád stejně. Pořád bojuje o svůj život v nemocnici. Je v umělém spánku napojen na přístroje, které za něj dýchají a lékaři jsou den ode dne zoufalejší. Proto jsem neměla ani náladu se s někým za celou tu dobu vidět, ale když mi dnes zavolal Mike byla jsem ráda, že konečně nebudu sama. Sice nezněl moc šťastně, ale to jsem ani nedoufala, že by byl. Nebylo to zrovna moc šťastné období pro nikoho z nás.

Venku už několik dní v kuse prší a silné dešťové kapky mi non stop buší na okna mého pokoje. Slyším pořád jen „Bum, bum, bum." Trošku mě to tlučení vyvádí z míry. Chvíli je to jen takové lehké klepání do skla, které se o pár minut později změní v tak silný déšť, že mám pocit, že se mi rozletí okna. Skoro jsem přes ten hluk neslyšela zvonek, který řval jak na lesy. Když jsem otevřela vchodové dveře uviděla jsem promočeného Mika. Měl úplně všechno oblečení durch a když vešel dovnitř kapala z něj voda.

Ani nepozdravil a hned vytáhl z pod bundy poloprázdnou flašku rumu. „Něco jsem nám přinesl!"

„Rum?" zašklebila jsem se.

„Něco se naší princezně nelíbí?" po téhle větě mi bylo jasné, že tu půlku rumu vypil on, protože z něj byl cítit alkoholový odér. „Máš někoho doma?" otáčel hlavou sem a tam.

„Ne, jsem tu sama." ani jsem to skoro nestačila doříct a už měl plnou pusu rumu.

„Skvely!"zamumlal s plnou pusou. Pak polkl, zašklebil se a mluvil dál. „Co budeme dělat Charlie?"

Vzala jsem si flašku rumu, napila se „Já" polkla jsem „nevím." a náhle jsem ucítila hřejivý pocit, který se pomalu začal rozšiřovat po celém těle.

„Chutná?" zeptal se a opilecky se pousmál.

Nevěděla jsem co říct. Samozřejmě, že mi to nechutná, ale při každém dalším loku mi připadalo jakoby se mi ta díra v srdci pomalu hojila. Jakoby na chvíli zmizela. Jakoby najednou bylo všechno v pohodě, prostě všechno jak má být. Tak jsem se jen usmála. Z mého úsměvu usoudil, že jsem spokojená a flašku mi vrazil opět do rukou. Znova jsem se napila a se zkřiveným obličejem jsem polkla.

„Fuj!" zasmála jsem se.

„Jsi drsná!" vykřikl a začal se smát mému úšklebu.

Otočila jsem se na něj a on se na mě upřeně díval. „Co je?"

Skousl si rty a přisunul se ke mně. Byl u mě najednou tak blízko, že jsem cítila jeho nepříjemný, silný parfém a jeho teplý dech na svém krku.

„Co to děláš?" odstrčila jsem ho.

„Promiň, promiň. Já jen aby nebyla nuda." zasmál se a hned se znova napil.

„Nuda? Jak to myslíš?" řekla jsme a ucítila jsem jak se mi pomalu zrychlil tep.

Znova se ke mně přiblížil. „Znáš to ne?" úlisně se lísal. „Líbíš se mi a ty to víš." usmíval se a šíleně hlasitě a rychle dýchal. Byla jsem z ničeho nic ztuhlá. Nemohla jsem se pohnout. Nevěděla jsem co mám vlastně dělat.

„Přestaň." šeptala jsem, když mi začal osahávat prsa.

„Bude se ti to líbit." a svojí rukou mi zajel po tričko.

„Nech toho!" ale i tak nepřestal a dotýkal se mě dál. „Dost!" prosila jsem.

Povalil mě na gauč, pevně chytil obě mé ruce a dal mi je za hlavu. „Au, to bolí." Cítila jsem jak se mi jeho nehty silně zarývají do mých rukou. Celá tíha jeho těžkého těla drtila to moje drobné tělíčko pod ním. Nemohla jsem se pořádně nadechnout. Dusila jsem se, sýpala a zároveň jsem brečela.

Jediný moment kdy mě pustil, byl když mi začal svlékat tričko. Kroutila jsem se jak jsem nejvíc mohla, ale nebylo mi to k ničemu. Tričko bylo dole. Pak mě začal líbat na krku, na rtech a na prsou, ale nebylo to jako tehdy když jsme se líbali na chatě. Bylo to úplně jiný. Tehdy jsem byla za prvé opilá a za druhé jsem ho měla ráda. Ale teď jsem ho vůbec nepoznávala. Přišel mi tak odpornej. Bylo mi z něj zle. Nenáviděla jsem ho. S každým jeho dalším polibkem jsem ho nenáviděla ještě víc. Tak moc jsem ho nenáviděla! S každým jeho dotekem jsem víc a víc ztrácela svou hlavu. A s každým jeho dalším uspokojeným vzdychnutím jsem přestávala vnímat tu situaci. Prostě jsem tam jen tak ležela, tiše brečela a prosila ať už je konec.

Pořád vzdychal, hekal a osahával mi celé tělo. Pak se trošku uklidnil a začal mi rozepínat kalhoty. Začala jsem brečet ještě víc. „Miku, nech toho!" řvala jsem z posledním sil, které jsem v sobě dokázala najít.

„Drž hubu!" zašeptal mi do ucha a svou ruku mi zakryl má ústa. Teď už jsem nemohla ani mluvit. Svlékl mi kalhoty a já ztratila v tu chvíli svou mysl. V hlavě jsem nic už neměla, jen prázdno. Doslova vymeteno.

„Ja,ja ji nemužuu ublížiít!" zamumlala jsem první větu co mi proběhla hlavou a přes slzy v mých očích jsem už přestávala vidět.

„Co?" zařval na mě a pustil mi pusu. Konečně jsem se mohla pořádně nadechnout.

„Už dost! Už nemůžu. Už jsem jí ublížila dost." popotahovala jsem.

„O čem to sakra mluvíš?" řval na mě čím dál tím víc. „Mluv!" a drtil mi vší svojí silou obě má zápěstí.

„Já jí už nedokážu znovu ublížit." sýpala jsem z posledních sil. „Je všechno co mám! Pořád dokola ji ubližuju." rozbrečela jsem se ještě víc až se mi začalo třást celé tělo. Hned co jsem to dořekla mě pustil a já zůstala nehybně ležet na našem gauči. Neměla jsem sílu ani se pohnout. Až po chvíli moje svaly povolily a já si mohla alespoň sednou. Podívala jsem se na svoje zápěstí a uviděla jsem velké krvavé šrámy zdobené modro zelenými modřinami. Silně jsem polkla a konečně jsem se mohla pořádně a v klidu nadechnout. Nádech, výdech, nádech a výdech. Cítila jsem jak mě při každém nádechu bolí silně hrudník. Každým pohyb těla mě bolel.

On si stoupl a začal se procházet po pokoji. „Vysvětli mi to." řekl klidným hlasem.

Nemohla jsem se na něj ani podívat a neměla jsem sílu ani mluvit. Tak jsem mlčela a koukala do země.

„Mluv!" dal mi facku až se mi otočila hlava na stranu.

Okamžitě jsem si rukou přitiskla tvář a podívala jsem se na něj. Bolelo to, ale o nic víc něž myšlenka na to co se právě teď stalo.

„Říkám ti mluv!" řval přes celou místnost.

„Já nechci" vzlykala jsem „být s tebou, nebo s nějakým jiným klukem." nadechla jsem se. „Já chci být jen sní." klepala se mi brada. „Ona je pro mě ta jediná." lapala jsem po dechu. „Nemůžu ji už ublížit." a s každým mým dalším slovem jsem cítila hroznou úlevu a zároveň šílenou bolest a strach.

Chvíli se na mě jen díval, vypadal klidně. Pak se ale napřáhl a ozvala se šílená rána! Naše skleněná váza skončila na zemi a roztříštila se na milion kousků, které dolítli až k mým nohám.

„Naser si!" zakřičel a odešel.

A já zůstala konečně sama. Zavřela jsem oči a doufala jsem, že přestanu dýchat.