Dotkla jsem se dna.

Jedna, dva, tři

Čtrnáct dní uplynulo jako voda a nic se v mém životě nezměnilo. Vše bylo pořád stejné. Kasandra semnou občas prohodila nějaké to slovo, ale většinou jsme se spíše nebavily. Bylo vidět, že ji pořád vadí to co jsem ji řekla. Mělo ji to pomoc, ale spíš mi přišlo, že ji to zlomilo, jelikož se mi dál ztrácela před očima. Už když jsem ji poznala byla hrozně moc hubená, ale teď byla extrémně vychrtlá. Nechápala jsem to, všichni vidí to jak zle na tom je, ale nikdo s tím nic nedělá. Chtěla jsem ji nějak pomoc, ale bála jsem se ji už cokoliv říct. Vypadala, že o mou pomoc nestojí.

Zítra má Virginie narozeniny a já nevím jestli ji mám popřát a nebo ne. Za celou dobu jsem se ji ani jednou neozvala, tak mi to teď přišlo vážně hloupý. Ale snad ještě hloupější mi přišlo se na ni úplně vykašlat. Však se mi omluvila, co jsem ještě jako víc měla chtít? Fanfáry aby každý věděl, že jsem v tom nevinně, a že nejsem lhářka? Nebo co? Nechápala jsem to. Měla jsem čas abych ji zavolala, ale tak proč jsem to neudělala? Času jsem měla dost. Stačilo jen zvednout to podělaný sluchátko. Ale já nemohla. Pro mě to bylo opravit motor auta, takže úplně nemožný. Každopádně nebyla vina jen na mé straně. Ona mohla přece zavolat mě. Nemám pravdu? Musela jsem se tlouct do hlavy abych tu svou paličatost vytloukla ven, ale ani to mi nepomáhalo.

Jelikož byl čtvrtek a já nebyla ve škole, protože jsem ráno zaspala, napadlo mě, že bych si mohla dojít na chatu pro své věci. Stejně se tam už nikdy nevrátím a teď by tam neměl nikdo být. Tak jsem se tedy v tom mrazu vydala známou cestou až k chatě. Byla tam tma a zima. Nikdo nikde. Pusto.

„Halo?" zakřičela jsem, ale nikdo se mi neozval tak jsem usoudila, že jsem tam sama. Vyběhla jsem schody a zamířila jsem do svého pokoje kde jsem si pomalu sbírala veškeré mé věci a dávala je do svého batohu.

„Ahoj." promluvil někdo za mnou.

„Ách!" vykřikla jsem. „Hrozně jsem se lekla!" a když jsem se otočila uviděla jsem Mika. To byl ten poslední koho jsem chtěla vidět.

„Co tady děláš tak sama?" vyptával se opřený o futra.

„Jen jsem si byla pro věci. Dovolíš?" strčila jsem do něj lehce když mi bránil ve východu z pokoje. Neuhnul se. Spíš to dokonce vypadalo, že se ve dveřích ještě víc roztáhl abych nemohla vůbec projít. „Co to zase děláš?" povzdychla jsem si.

„Posrala jsi mi život, víš." usmál se a zabouchl dveře od pokoje. Rozbušilo se mi srdce a zrychlil dech.

„Pusť mě ven." prosila jsem ho, ale nebylo mi to nic platné, protože blokoval dveře svým tělem. Pak se ale začal přibližovat ke mně. Chvíli jsem jen stála na místě, ale když se mi skoro dotkl košile, udělala jsem krok dozadu. Bohužel jsem zakopla o nohu postele a spadla jsem na zem. To pro něj byla naprostá výhra. Místo aby mi podal pomocnou ruku tak mi chodidlo položil na hrudník. „Stačí abych zatlačil a rozdrtím ti hrudník." usmíval se, mezitím co jsem se dusila. Nemohla jsem se pořádně nadechnout, jelikož vyvíjel čím dál tím větší tlak na můj hrudník.

„Dost!" sýpala jsem. Nepřestal a jen se usmíval.

Najednou jsem oba uslyšeli bouchnutí vchodových dveří. A právě to mě nejspíš zachránilo, protože okamžitě ze mě sundal svou nohu. Vystrašeně se na mě podíval, protože věděl, že to bude někdo z party. „Ani se nehni!" zašeptal a odešel z pokoje. Ihned jsem se nalepila na dveře a poslouchala jejich rozhovor. Zdálo se, že je to ženský hlas. Tak to mohla být jedině Virginie nebo Monika. Pak jsem ale uslyšela i mužský hlas, který mi připomínal Tima. Nejspíš to je Tim s Monikou. Vypadalo to, že se hádají a křičí na sebe. Popadla jsem tašku se svými věcmi a pomalu jsem otevřela vrzající dveře. Chtěla jsem sejít pomalu i schody, ale Mike mě uviděl a všichni se na mě podívali. Byla mezi nimi mi Virginie, která se na mě mračila.
„Všechno nej." zamumlala jsem. Bylo to myšlené na Virginii, ale očividně to nikdo nepochopil až na ni. Nikdo nejspíš nevěděl, že má narozeniny. Ale sní mé popřání ani nehnulo. Spíš se začala ještě víc mračit a jen pokrčila rameny.

Mike se zašklebil a šel směrem k Virginii. Těsně před ni se zastavil a viděla jsem jak něco tahá z kapsy. Zastavilo se mi srdce když jsem uviděla co vytáhl. Pistol. Byla to přesně taková, kterou jsem už od mala vídala v každé správné detektivce nebo kriminálce, ale teď byla opravdová. Nebyla to žádná filmová maketa. Byla to regulérně nabitá nebezpečná reálná zbraň. Už jen to, že držel zbraň mě dost znepokojovalo plus to co se mezi námi stalo vytvářelo šílenou kombinaci, díky které jsem dostala obrovský strach. Na co ji potřebuje? Proč jí má? Dívala jsem se na něj a v očích jsem měla strach. Nebyla jsem jediná. I v očích Virginie se zrcadlil strach, protože stál hned u ní. I z té dálky jsem viděla jak celá znejistila. Za to Tim se zdál být úplně v klidu.

„Kámo, ta je hustá!" zvolal. „Kde jsi ji vzal?" kroutil hlavou a chtěl si ji půjčit. Mike mu ji ale vytrhl z ruky. „Nesahej na ni!" zakřičel a Tim ustoupil. „Neblbni." zamručel a vyděšená Monika se k němu přitiskla.

Mike se začal přibližovat blíž k Virginii a s každým jeho dalším krokem k ní můj strach nabýval na síle. A najednou ji chytl pod krkem a zbraň přiložil k jejímu spánku. Polkla jsem a vydechla, ale nadechnout už jsem se nemohla. Nešlo to. Ten strach mi mačkal plíce. Dívala jsem se do jejích očích a ani jsem nedutala. „Nedělej to!" řvala moje hlava. Stačilo aby lehce zmáčknul spoušť a zničil by celý můj svět v jedné sekundě.

Hned po téhle myšlence padl výstřel. Byl hlasitý stejně jako mé bušící srdce. Zavřela jsem oči a vnímala jsem je to ohlušující pískání v uších, které přestalo až po několika sekundách. Když jsem se konečně odhodlala otevřít oči abych viděla jak mi zabil můj svět, cítila jsem šílenou bolest u srdce, která přestala jakmile jsem Virginii uviděla stát pevně na nohou. Oddechla jsem si a přerušovaně jsem se nadechla. Díval se mi do očí a zbraní mířil opět na její hlavu. Chtělo se mi umřít při představě, že by vystřelil. Nikdo nic neříkal, všichni jsme mlčeli a bylo jen slyšet vystrašené hlasité dýchání.

„Miku to není sranda, pusť ji!" pokoušel se ho Tim zastavit. On si ale nedal říct a ještě víc ji přiškrcoval rukou.
„Kvůli týhle couře jsem přišel o všechny kámoše! Jen protože ji miluješ!" křičel na mě.

„Pusť ji!" klekla jsem si kolena. Aniž bych chtěla tak se mi oči prolili slzami. „Dost." prosila jsem ho z posledních sil.

Padl druhý výstřel, který byl ještě hlasitější než ten první. Na sekundu jsem zavřela oči a za žádnou cenu jsem je nechtěla otevřít. „Ne. Ne." opakovala jsem. „Ne, už ne."

Vystřelil opět jen do vzduchu, ale i tak to stačilo aby mi to polámalo srdce ještě víc. Dala bych cokoliv aby tu zbraň položil a ona byla zase volná. Stačila by jedna blbá sekunda! Zabíjela mě už jen ta myšlenka, že jí můžu ztratit.

„Ten třetí už bude patřit ji!" zasmál se a zbraň ji přimáčknul vší svou silou ještě víc na spánek.

Zavřela jsem oči a čekala na poslední výstřel, který mi sebere všechno. Ale nastalo jen mučící ticho. Slyšela jsem jen svůj hlasitý klepající se dech a bušící srdce. Bilo tak nahlas a jen pro ni. Co když to vážně udělá? Nemohla jsem se smířit s touhle myšlenkou.

„Co mám udělat abys ji pustil?" řvala jsem a slzy mi kapaly po celém obličeji.

„Vykašli se už na ni!" šklebil se. Otevřela jsem pusu a chtěla jsem zakřičet, ale nic ze mě nevyšlo, jen jsem kroutila hlavou. „Ne." zašeptala jsem. „Tohle už nikdy neudělám."

Rozesmál se. „Tohle ty děláš pořád! Kašleš na ni!" a přesně v tu chvíli jsem si uvědomila, že má pravdu. „Děláš jak kdyby ti na ni záleželo, ale nezáleží!" zakřičel a položil ukazováček na spoušť.

„Pro ni bych udělala všechno. Nechala bych se roztrhat na kusy. Dýchala bych za ní. Není člověk, kterýho bych milovala víc." bušila jsem celá ubrečená rukama do země.

Sundal zbraň z její hlavy a pustil ji. Celá vyděšená padla k jeho nohám jako hadrová panenka. Chytla jsem ji a přitáhla ji k sobě. Nebyla schopna slov, jen mi hlasitě dýchala do ucha.

„Miluju tě." zašeptala jsem ji na oplátku já do ucha.

Mike pustil zbraň, která tvrdě dopadla na podlahu a s úsměvem dal ruce nad hlavu. „Vyhrála jsi."