Dotkla jsem se dna.

Další večer

Ráno jsem se probudila v posteli – ani nevím jak jsem se do ní v noci dostala – a vedle mě seděl Erik.

„Vstávej a honem si padej domů zabalit věci, zůstáváme tu minimálně týden." řekl a mile se na mě usmál.

Týden pití? Tak to opravdu nezvládnu. Už jsem otvírala pusu, že odmítnu, ale náhle přišla do pokoje Virginie a začala mě přemlouvat ať tu s nimi zůstanu. Ač nerada, ale kývla jsem na to.

Po dvou hodinách a dvou silných prášcích na bolest hlavy, jsem se vydala na cestu domů.

„Mám jít s tebou?" zeptala se mě ochotně Virginie.

„Jo, to by jsi byla hodná. Jsem úplně ztracená!" odpověděla jsem a v duchu jsem se zaradovala, že si konečně budeme moc v klidu popovídat.

Šli jsme šnečí chůzí. Virginie se totiž tentokrát hrozně loudala. Chvíli bylo ticho, pak ale promluvila. „Líbí se mi když máš takhle vlnitý vlasy. Neznám žádnou holku, co by měla takový prstýnky na hlavě." Řekla to s takovým klidem a bez emocí, že jsem v tu chvíli ani nepochopila, že je to nejspíš kompliment. „." dodala ještě a trošku zrychlila chůzi. Chvilku jsem mlčela, pak jsem ale konečně poděkovala.

Když jsem přišla domů, táta tam ještě nebyl. Tak jsem se šla pomalu převlíknout. Všechno mi hrozně dlouho trvalo s tím zbytkovým alkoholem v krvi. Když asi po hodině přišel, hned jsem se ho běžela zeptat. Dobře, neběžela – spíš jsem se o to jen snažila.

„Tati, můžu s kamarády na týden na chatu?" culila jsem se na něj i když mi do smíchu moc nebylo.

„Není z tebe cítit alkohol? Ty jsi pila?" zamračil se.

Trošku jsem se zarazila, ale hned jsem všechno popřela. A pak jsem se zeptala ještě jednou - souhlasil. „Stejně teď budu devět dní na pracovní cestě, tak by jsi byla doma sama. Tak se aspoň nebudeš nudit. Jsem rád, že jsi si našla tak rychle nové kamarády." dodal s úsměvem.

Sbalila jsem se, neměla jsem moc věcí, jen ty základní – kartáček na zuby, spodní prádlo, pyžamo. Všechno se mi to vešlo do malého batůžku. Hodila jsem batoh na záda a vyrazila jsem. Kdyby na mě Virginie nečekala celou tu dobu kousek od domu, asi bych s mým nulovým orientačním smyslem cestu nenašla.

Za celou dvaceti minutovou cestu Virginie vykouřila snad půlku krabičky, ne-li víc.

„Proč tak kouříš?" zeptala jsem se jí doufajíc, že uslyším nějakou smysluplnou odpověď.

„Čekám, že se mě při každé nové cigaretě zeptáš, jestli ti jednu taky dám." odpověděla. A já jí znova zopakovala, že nekouřím. Ušklíbla se a znova tu svojí větu – „Neboj, já tě to naučím."

Ještě ten den večer jsme s Virginii seděli sami na břehu jezera. Koko běhal kolem nás a my pozorovali západ slunce. Byl to až nepopsatelný zážitek, protože obloha hrála všemi barvami. „Miluji západy slunce." zašeptala.

Otočila jsem se na ní. Nehnutě se dívala na nebe. Chvíli jsem si jí prohlížela – usmívala se a vypadala šťastně. A najednou se na mé tváři objevil úsměv také. Pak jsem obrátila svůj pohled zpátky na nebe a uvědomila si, že mít kolem sebe lidi co pro vás něco znamenají, je jediný způsob jak být šťastný. Nevím jestli mi na ní záleží, ale vím, že není jako ostatní, že je něčím výjimečná.

Najednou jsme ale uslyšeli hlasitý smích vycházející z chaty. Obě jsme se společně ve stejný moment otočili. Virginie mě z ničeho nic chytla svou špinavou rukou od písku a táhla mě do chaty.

Přišli jsme tam a všichni čtyři seděli u stolu a smáli se. Náhle jsem ucítila jak pouští mou ruku a jde za nimi. Sedla si k nim a všichni se na mě podívali.

„Ty jsi k nám nesedneš?" řekl Erik a zamračil se tak moc, že mu přes jeho husté obočí nebylo skoro vidět do očí.

Podívala jsem se na Virginii, ta i za tu malou chvilku už v ruce držela skleničku s vínem. Naklonila hlavu k jedné straně a našpulila pusu. „Jdu!" řekla jsem a stále jsem se dívala na ní. Lehce pousmála a napila se vína.

„Dnes budeme hrát zase chlastací flašku?" zeptala jsem se znuděně.

„Dnes ne." opravila mě Monika.

„Dnes si zahrajeme něco lepšího!" zasmál se Mike.

„Dnes si zahrajeme svlékací flašku!" zakřičel Erik na celou místnost tak moc nahlas, že jsem myslela, že se rozletí okna.

„Nejde náhodou ve svlékací flašce o totéž, jako v chlastací?" smála jsem se. Mike se ke mně naklonil „Uvidíš, kotě." a z úst mu byl cítit alkohol. Silně jsem polkla a jediné co mi zbývalo bylo jít do toho. Tak jsme tedy hráli.

Erik položil na stůl flašku bílého vína a roztočil jí. K mé smůle padla na mě! Všichni se otočili směrem ke mně a opile se smáli. Mike z pod stolu vytáhl lahev – nevím čeho – a nalil mi panáka. Jako hlupák jsem se zeptala „A co teď?"

„Vypij to a nebo si svlíkni nějakou část svého oblečení." odpověděl Tim, který se trošku klátil k jedné straně.

Celá vyděšená jsem do sebe hodila panáka. Fuj, zase vodka!

Mike se pousmál „To nám to dobře začíná!" a plácl si s Erikem.

Točila jsem – lahev padla na Tima. Erik mu nalil panáka, kterého do sebe Tim hodil raz dva, ale i přesto si svlékl svoje tričko. Zdálo se, že opilý Tim pravidla hry moc neřeší. A pak se hrálo hned zase dál. Tim točil. Vodka padla na Virginii, ta se ihned svlékla a napila.

Po pár minutách, a pár panácích silné vodky, mě už nic nezajímalo. Všechno mi bylo úplně jedno. Celý svět se mi motal a točil, jako bych seděla na kolotoči. Ale ten kolotoč ne a ne zastavit. Točil se pořád dál. Chtěla jsem vystoupit, ale nešlo to. Chvílemi jsem se tomu i smála, byl to takový nekontrolovatelný stav, ale po chvíli mi z toho začalo být zle. Nevěděla jsem co mám dělat. Chtěla jsem si sednou, ale nešlo to. Moje nohy a hlava jako by k sobě nepasovali. Nakonec místo na židli jsem skončila na zemi. A pak jsem ucítila něco jako dotek, v té chvíli jsem to ani nemohla rozpoznat. Byla to Virginie, držela mě za ruku a něco mi říkala. Nerozuměla jsem jí ani slovo. Viděla jsem jen jak otvírá a zavírá pusu. Má tak krásné oči, pomyslela jsem si a usmála jsem se na ní. Ona se na mě jen nechápavě podívala.

„Vstávej!" zakřičela.

Pomalu jsem vstala. Zvedla se společně se mnou a utíkala za ostatníma směrem k balkonovým dveřím a pak zmizela za nimi. Šla jsem za ní. Aspoň jsem se o to snažila. Nohy ne a ne poslechnout. Každou chvíli jsem se klátila k jedné straně, pak zase k té druhé. Cítila jsem mírnou bolest, jak jsem v jednou kuse padala. Když jsem došla ke dveřím, uviděla jsem je. Běhali po písečném břehu u jezera. Udělala jsem krok dopředu a moje chodidla se zabořila do studeného a vlhkého písku.

„Pojď!" řekl Mike, chytl mě za ruku a už mě táhl za sebou.

Nebe bylo temně černé poseté zářivými hvězdami. Nádherná noc, pomyslela jsem si. Všechno mi přišlo tak jednoduché a bezproblémové. Mike si lehli do písku a já jsem v něm díky jeho náporu po chvíli ležela také. Studilo mě to, ale ležela jsem klidně dál. Koukali jsme se na hvězdy a společně je počítali. Pořád jsme se ale nemohli shodnout na konečném čísle. Kolik jich vlastně je? Každý jsme to nebe totiž viděli jinak, díky alkoholu. Za chvíli pro mě ale obloha přestala existovat. Jako by tam už ani nebyla, jako by zmizela a někam se schovala. Nevnímala jsem jí. Jen jsem poslouchala se zavřenýma očima smích ostatních. Pak ale smích ustal a bylo ticho. Jediné co bylo slyšet bylo kuňkání žab a šumění větví. Otevřela jsem opět oči a opět jsem uviděla oblohu. Zase tam byla a neměla konce. Pro všechny je to taková samozřejmost i pro mě. Ale ten večer jsem tu oblohu začala vnímat jinak, úplně jinak.