Dotkla jsem se dna.

Jen ty a já

Všichni moji kamarádi vědí co jsem udělala, vlastně neudělala, ale stejně tomu všichni věří. Ani chvíli je nenapadlo si myslet něco jiného. Jak ale dokázat svoji nevinu? Nejspíš to ani nejde a popravdě mi je i docela jedno co si všichni myslí. Jde mi o ni. Vždycky mi šlo jen a jen o ni. Chtěla jsem aby mi věřila. Potřebovala jsem aby mi věřila. Bylo to zvláštní, ale asi právě proto, že jsem to chtěla a potřebovala se ve mně něco zlomilo a já začala vytáčet její číslo.

„Crrr, crrr" čekala jsem netrpělivě a cítila jsem jak se mi třesou kolena, sotva jsem mohla stát. Neměla jsem připravené nic co bych jí řekla, kdyby mi to vzala. Možná jsem tajně doufala, že to ani nevezme, ale k mé smůle/štěstí mi to vzala a ze sluchátka se ozvalo tiché „Halo?" a přesně v tu chvíli jsem propadla šílené panice.

„To, tooo jsem já." zamumlala jsem a přitom jsem si silně skousávala spodní ret.

„Říkala jsem" polka „říkala jsem, že už tě nikdy nechci vidět ani slyšet. Volání není výjimka." po téhle větě jsem ucítila mírnou bolest na hrudi a všechno co jsem jí chtěla říct mi vypadlo z hlavy.

„Já, já" koktala jsem „Já tě potřebuju vidět." jen co jsem to dořekla mým tělem projela obrovská dávka energie. Ulevilo se mi, že jsem jí to konečně řekla. Přišlo mi, že jsem zase o chlup odvážnější a o krok dál. Netrpělivě jsem čekala co odpoví, ale nic. Byl slyšet jen její zrychlený dech. Po mučící chvilce mlčení jsem uslyšela jak tichým hláskem řekla jen „Já vím."

Co mám odpovědět! Co mám odpovědět! Křičela moje hlava tak nahlas, že překřičela všechny moje pocity v danou chvíli. Tak jsem to jen zopakovala a doufala, že odpoví něco lepšího. „Potřebuju tě" zastavila jsem se na chvíli abych vydechla a znovu se nadechla „vidět." dokončila jsem větu, která by mohla být i bez toho posledního slova a i tak by to byla pravda.

Slyšela jsem její hluboký sípavý nádech „Dnes večer v parku." řekla a položila telefon.

Nevím jestli to co cítím je štěstí. Nevím jestli je to smutek nebo bolest. Možná to bylo dojetí nebo strach. Mohl to být klidně i adrenalin. Nebo co já vím. Nedokázala jsem to popsat natož nějak normálně racionálně vysvětlit. Byla jsem v ní tak utopená, že každá možnost nadechnout se mě šíleně ničila a vyčerpávala.

Večer jsem tam byla. Čekala jsem na ní a přišlo mi to jako by se minulost opakovala. Bylo to jako tenkrát, tedy skoro jako tenkrát. Tenkrát to totiž bylo o chlup jiný. I když v něčem to stejný bylo pořád, třeba v tom, že přišla zase s lahví vína v ruce a přesně jako tenkrát se i trochu motala. Tentokrát byla ale celá ubrečená, poznala jsem to, ale nic jsem jí na to neřekla.

„Jsi tu brzo! Jako vždycky." ušklíbla se. „Vždy přesná jako ho ho hodinky." pletl se jí jazyk. Nedivila jsem se, když zase nasávala. Tak moc jsem to nenáviděla. Bylo to jako by mi umírala před očima s každým jejím dalším lokem. „Koukej co mám!" zakřičela na mě a ze svojí kapsy pomalu vytahovala už ubaleného jointa. Pousmála jsem se.

Začala si prohledávat kapsy. „Nemas zapalovac?" mumlala s brkem v puse když zjistila, že svůj nemá.

Začala jsem si prohrabávat svoje kapsy. První kapsa – kapesníky. Druhá kapsa – klíče a obal od děsně sladké a děsně dobré sušenky. Zapalovač jsem našla až ve třetí kapse. Divila jsem se sama sobě, že jsem jí ho dala a ještě k tomu dobrovolně a já se budu muset koukat na to jak se zabijí ještě hulením. Jako by nestačil alkohol. Jenže já už jsem jí prostě nedokázala říct ne. Myslela jsem si, že bych v jejích očích klesla až na samotné černočerné dno. Už takhle jsem byla dost blízko a vysela jsem na vlásku.

Když jsem ho vytáhla z kapsy a podávala jsem jí ho, usmála se. „Dik." otáčela a otáčela kolečkem na zapalovači. Po chvíli snažení ze zapalovače vystřelila malá jiskra, která stačila na to aby z jejích drobných úst vyšel hustý dým. „Uhh, jinej svět tohle!" zasmála se nahlas a popotáhla si znovu.

Nechtěla jsem, ale i tak jsem se po něm natahovala „Chci taky!"

„Já to věděla." řekla a kouř mi foukla přímo do očí. Podala mi jointa a rychlým za to ale motajícím se krokem šla do středu parku. Silně jsem vdechla kouř a špička brka se jasně rozsvítila. Vydechla jsem obrovský hulán přes který jsem Virginii vůbec neviděla, ztratila se mi.

„Virginie!" zakřičela jsem vyděšeně a z parku se ozvalo tichým hláskem „Tady." Oddechla jsem si. Chtěla jsem jít za ní, ale moje nohy mi to nedovolovali. Nebo aspoň mi nedovolovali jít rovně. Motala jsem se sem tam, sem tam. Ze strany na stranu. Šla jsem sice docela rychle, ale i tak jsem jí pořád neviděla.

„Baf!" zakřičela a dotkla se mých ramen zezadu. Lekla jsem se tak moc, že jsem vykřikla a málem jsem upustila jointa, naštěstí jsem ho držela pevně v pravé ruce. Usmívala se tak jako nikdy předtím, i když pořád měla hrozně skleněné, zarudlé oči. Vzala si ode mě z ruky jointa a praštila sebou do vlhké trávy jako minule. „Nebuď padavka!" zakřičela a stáhla mě k ní do trávy. Obě jsme tedy leželi v trávě. Tváří v tvář. Země šíleně studila a chlad byl ještě silnější když moje oblečení začalo vlhnout. Abych zahnala tu zimu dala jsem si dalších pár silných potahů a pak už jsem nic nevnímala. Ale ani drogy mi nepomohli zapomenout na ní. Na tu, která ležela vedle mě. Na tu nejdůležitější v mém životě. Na tu, která mi nikdy neublížila. No a tak jsem to tedy řekla. Tu noc jsem to udělala. Tu noc se to stalo, řekla jsem to. „Miluju Tě." vypadlo ze mě najednou.

Smála se, ale když to uslyšela její úsměv jako by upadl. „Co jsi to řekla?" podívala se na mě a v jejích očích se obrazil velký otazník.

„Řekla jsem, že tě miluju." zopakovala jsem a bez dovolení jsem se napila jejího vína. Hlavu jsem měla v oblacích, ale jen do chvíle co odpověděla „Já tě miluju od chvíle co jsem tě tady potkala poprvé." to jsem byla ještě výš. Dosáhnout ještě většího vrcholu už jsem snad ani nemohla. V tu chvíli jsem vnímala jen a jen můj hlasitý, silný dech. Hlasitý nádech a ještě hlasitější výdech. Znělo to jako bych běžela, jenže já jen ležela v klidu vedle ní a právě to byl nejspíš ten důvod. Přesně kvůli ní v mým životě bylo všechno lepší. Nebo horší? Záleží na tom? Mě na tom nezáleželo nikdy. Vždy jsem cítila víc bolesti něž štěstí a přesto jsem nikdy neváhala jestli je ona ta pravá, protože prostě byla. Pro mě už od začátku existuje jen ona.