Dotkla jsem se dna.

Tma

Ráno jsem se probudila jako první. Virginie ještě spala. Chtěla jsem se zvednout a dojít si do koupelny, ale náhle jsem ucítila její ruku na mé paži. Probudila se.

„Včera jsi souhlasila." řekla ještě celá rozespalá.

„Vím." a popravdě jsem doufala, že si na to nevzpomene. Bohužel – vzpomněla. Už předem jsem věděla, že je to obrovská chyba. To prostě nejde! Na co jsem to zase kývla sakra? Zlobila jsem se sama na sebe. Po chvíli mi ale došlo, že to bude poprvé v životě co udělám něco zakázaného. Poprvé v životě nebudu pořád jen hodná holka. Přišlo mi, jako bych konečně začala žít a užívat si život. A najednou mi to všechno přišlo jako dobrý nápad. Možná to přece jenom bude sranda.

Ani nevím jak, ale byl večer. Celý den utekl hrozně rychle.

„Jsi připravená?" usmála se a na zádech měla velký cestovní batoh.

„Myslím si, že na tohle nebudu připravená nikdy." a celým tělem mi projel adrenalin.

Zasmála se „Neboj! Nic se nestane."

Klepajícím se hlasem a s velkým batohem na zádech jsem ji řekla jen „Budu ti věřit."

Když jsme vyrazili, nikdy v životě jsem nebyla víc nervozní. Srdce mi bušilo jako o závod a v krku jsem měla obrovský knedlík. Nevěděla jsem co od toho mám čekat. Co, kde, jak a proč? Nevěděla jsem nic. A náhle jsem si vzpomněla na pátou třídu kdy jsme byli společně se třídou na škole v přírodě. Pamatuji si jak nás paní učitelka rozdělila do dvojic. Ke mě přiřadila jednu holku co k nám propadla, jmenovala se Sofie. Nebyla moc oblíbená a ani moc přátelská. Nikdo se sní nebavil, ani já moc ne, a teď jsem sní musela společně plnit dané úkoly. První úkol byl poměrně jednoduchý, obíhali jsme překážky, nemuselo se při tom mluvit, proto nám to asi tak šlo. Ale druhý úkol už byl těžší. Jeden ze dvojce si měl zavázat oči a ten druhý ho měl vodit po lese. Byla to taková zkouška důvěry. Samozřejmě, že ten kdo měl jako první zavázané oči jsem byla já. Prvních pár metrů bych řekla, že nám to šlo celkem fajn. Ona stála kousek ode mě a říkala mi kudy mám jít. Ale po pár metrech mi začala dělat naschvály. Naváděla mě špatným směrem a dopadlo to tak, že jsem brkla o kořen stromu a vyvrtla jsem si kotník. Sofie za to dostala napomenutí třídního učitele, ale díky tomu úkolu, jsem přestala všem věřit. Proto jsem od té doby vsázela jen sama na sebe.

Když jsme došli na vlakové nádraží, Virginie si vytáhla z batohu vodku a začala jí jen tak popíjet.

„To se nebojíš, že budeš mít problém, když ti ještě nebylo osmnáct?"

„Za prvé – nikdo tu není. Za druhé – ani nevíš kolik mi je. A za třetí – nehraj si na nevinnou." a vrazila mi lahev do ruky. Ač nerada, ale napila jsem se taky.

„Tak kolik ti tedy je?" řekla jsem ještě se zkřiveným obličejem po vodce.

„Už dost na to abych si mohla dělat to co chci, ale kdyby tě to zajímalo tak dvacátého třetího září mi bude osmnáct. Konečně vypadnu z baráku a budu bydlet sama. Je mi jedno kde, nebo s kým. Hlavně už nebudu v tom domě plném těch vzpomínek. Budu konečně volná!"

Hned co to dořekla se z lesa vynořil vlak. Bez lístků jsme jen tak nastoupili. Vlak byl skoro poloprázdný a my ani nevěděli kam jede. Sedli jsme si hned do prvního prázdného kupečka a čekali až se vlak rozjede. Koleje zaskřípali a vlak se pomalu ale jistě rozjel. Virginie si sedla naproti mně a do uší si dala sluchátka, bylo jí to všechno jedno, hlavně že už konečně jedeme pryč.