Sleep, my princess [Namjin]

♤2

Je brzo ráno, právě vychází slunce a já s mojí princeznou v náručí čekám na letadlo. Těším se na naší dovolenou. I když to budou jen čtyři dny, každá chvilka, kdy jsem s ním sám, je skvělá.
Rozhlasem ohlásí náš let a my se v objetí odebereme k letadlu.
Usadíme se a já si všimnu že Jinnie vypadá nervózně. Hypnotizuje z okýnka křídlo letadla a lehce se mu potí ruce. Usměju se a vezmu ho za ně.
"Neboj se princezničko. Tys ještě nikdy neletěl?" zeptal jsem se a lehounce mu zvedl bradu, aby se mi díval do očí.
"N-ne. Já jsem měl radši koupit cestu lodí. Joonie, já se b-bojím. C-co...Co když to s náma spadne?" vyděšeně vykoktá.
"Neboj Jinnie. Zavři očička a až budeme ve vzduchu, tak ti řeknu." pohladím ho po tváři.
Jedna stará paní vedle nás znechuceně zamlaskala. Střelil jsem po ní pohledem alá jdi do p*čy ty stará fuchtle.
Jin se začne potichoučku smát. Jak já miluju jeho smích. Je to ten nejkrásnější zvuk na světě.

Podvozek letadla se odlepí od země a my se konečně ocitnete ve vzduchu.
Jin mi silněji stiskne ruku. Jak jen může být tak krásný když se bojí. Uklidním ho a začnu ho vískat ve vlasech. Jinnie s úsměvem zavírá svá zářivá očička a zanedlouho začne pravidelně oddychovat.
Moje srdce má asi záchvat. Tohle je tak dokonalé. On je tak dokonalý.
Přitulím se k němu a taky usínám.

Najednou se celé letadlo začne chvět. Jsem okamžitě vzhůru a připraven bránit svou princeznu.
Objevily se turbulence, soudě podle toho co říká letuška.
Jinnie pořád spinká a to je dobře. Moc by ho ten výraz pro častou komplikaci rozrušil a vzhledem k jeho strachu z létání je lepší když to neví.

Letadlo se znovu otřese, ale tentokrát to trochu vyděsí i mě. Pak ale začnou blikat světla a nakonec nás tma pohltí úplně. Je to skoro jako z nějakého hororu.
Natahuju krk abych slyšel letušku která se nás marně snažila uchlácholit.
Vyruší mě tlumené vzlyky vedle mě.
Jinniemu stékají  slzy po tvářích a vypadá opravdu zoufale. Mám chuť si nafackovat. Co jsem to za přítele, když svou polovičku nechám vyděšenou a poslouchám kecy nějaký ženský.
Přitáhnu si svůj nejdražší poklad do náruče. Hladím ho po tváři a on se pomalu uklidňuje.

"Joonie? "

"Copak princezničko? "

"Já se bojím. "

"Jsem tu s tebou. "

"Děkuji. "

"Jen spinkej dál, Jinnie. "

•••

Po té trochu děsivé cestě jsme konečně v hotelu.
Milá recepční nám podá klíče a my kráčíme k našemu pokoji. Vejdu dovnitř a okamžitě se začnu smát.
Je jasné že to vybíral Jin.
Celý pokoj je sladěn do bílé se světle růžovými doplňky.
"Je to krásné." vydechnu, zatímco Jin s úsměvem pokládá na zem naše kufry.
"Budeme tu jen ty a já. Sami." přijde ke mně Jinnie a dlouze mě políbí.
Chytnu ho do náruče a položím na postel se saténovým přehozem se vzorem růží.
Jin se natahuje k dalšímu polibku ale náhle se chytne za pusu a rychle letí na záchod.
Uslyším dávivé zvuky vycházející z Jinnieho a trhá mi to srdce.
Jsem na něj tak napojený, že mě bolí každá jeho nemoc či zranění. Ale Jin nebývá nemocný.

Po chvíli se vrátí a je celý pobledlý. Bez jakékoli reakce mě obejde a lehne si. Nemá rád když mu není dobře a on se o mě nemůže postarat.
Oh Jinnie, jak se můžeš starat jen o mě a na sebe kašlat. Vždyť ty mě máš radši než sám sebe, a když mám konečně možnost ti to oplatit, ty jsi otrávený.

"Jinnie, co je ti?" zeptám se a obejmu ho.

Vykroutí se a dál kouká do stropu.

"Jine, mluv se mnou. Mám o tebe strach, copak to nechápeš?" rozčílím se.

"Namjoone, já prostě nemůžu být nemocný. Konečně se zachovám jako chlap a vezmu tě na pořádnou dovolenou. Ale už od rána mám divný pocit. Chci jen aby sis to užil. Musím se o tebe postarat. Nechci-"

Umlčím ho polibkem a přitáhnu si ho do objetí.

"Neužiju si to pokud tobě nebude dobře. Pojď si odpočinout."

Oba usínáme s krásným pocitem propojení.

•••

Jin rozhodně není v pořádku. Celý pobyt se tváří jako že je zdravý, ale moc dobře jsem slyšel jak každé ráno zvrací. Snad to bude jen viróza.

Cesta nazpět proběhla poklidně a celý náš pobyt jsme si opravdu užili. Až na Jinovy ranní nevolnosti.

Jin
****
Je to už měsíc co jsme se vrátili z Japonska. Bylo to krásné, až na to že mi bylo každé ráno špatně.
Ale už to přestalo a já teď čekám na Joona, který se za chvilku vrátí z práce.

"Ahoj lásko!" vykřikne a já se mu místo odpovědi vrhnu kolem krku.
"Chyběl jsi mi. " zašeptám mu do ouška.
Namjoo hned pochopí že mám menší problém v kalhotách.
"Už je ti dobře zlato? Nerad bych aby se ti-"
"Dělej, nebo si to rozmyslím. " úchylně se usměju.

Joon mě odnese do pokoje.
Položí mě na postel a začne obsypávat polibky. Já na nic nečekám a strhám z něj oblečení. Pak ho povalím na postel a stoupnu si, abych na něj dobře viděl.
"A c o ty zlato?" usměje se a ukáže na mé tričko.
Zasměju se a přetáhnu si ho přes hlavu.

Joonie zalapá po dechu.

"Co je?" zeptám se a přejedu ho pohledem.
"T-tvoje b-břicho. " dostane ze sebe a pořád ohromeně kouká.
Rychle se postavím k zrcadlu a zkontroluju svůj odraz.

Málem mě raní mrtvice. Tam kde bylo mé dokonalé vytvarované bříško je teď velké vypouklé břicho.

"C-co t-t-to..."

"Jedeme do nemocnice Jine. Hned."

Ayo! Už jsem tady zas.
Jelikož kromě koukání na anime nemám nic na práci, rozhodla jsem se vydat další kapitolu.
Berte to s rezervou, o prázdninách mi prostě mozek nemyslí úplně normálně...
No, on vlastně normálně nemyslí nikdy, takže...😂😂😂

Doufám že jste si tuhle část užili.

P.S. Díky za komentáře a liky!  😘