Sleep, my princess [Namjin]

♤13

Bílý lístek papíru vypadl blondýnovi z roztřesených rukou a pozvolna se snesl na zem.
Chlapec se prázdně rozhlédl po místnosti, aby se ujistil, že je to opravdu skutečné a ne jen zlý sen.
Tiché kroky naznačily, že Hoseok následován rozzlobeným Taehyungem, došli do předsíně zkontrolovat kamaráda a jeho další činy.
"Co je to za papír?" zajímal se starší z chlapců a zvedl vzkaz k očím. Jen co rychle přečetl řádky, položil lístek na botník a smutně si povzdechl.
"Ach, Joone, co jsi to jen udělal?" zeptal se s náznakem úsměvu Hoseok a hrubě setřel slzu, která mu volně stékala po tváři.
Taehyung, jenž jako jediný netušil, o co se jedná, také uchopil papírek do rukou.
"M-musíme ho na-jít. H-hned." vyrazil ze sebe s námahou Namjoon, nezvykle ztichlý a sešlý.
"Jak ho chceš hledat? Už je pozdě, Namjoone." pohrdavě poznamenal Taehyung a prohrábl si své krátké vlasy, rudé jako krev. Do jeho hlasu se ale i přes drsná slova vkrádaly obavy a nejistota, podpořené zadržovaným vzlykem.
"Co to říkáš, Tae?" vyslovil něžně Hoseok a přivinul si mladšího do hřejivého objetí a začal s ním jemně pohupovat.
Taehyung přestal bojovat se slzami a rozeštkal se naplno. Nemělo smysl dál skrývat své city.
"J-já n-nechci, aby se m-mu něco stalo. M-mám...mám ho r-rád, hyung." vzlykal rudovlásek a chlapec s nazrzlými vlasy soucitně mlčel.
Nechtěl nic říkat. Nebylo co říct.
"N-nevím jak vy," začal Namjoon a postavil se. "Ale já se Jina nevzdám. Je mi jedno, kde je, je mi jedno, jak daleko je, je mi jedno, jak dlouho mi bude trvat ho najít.
Najdu ho. Nevzdám se někoho tak úžasného jako je on."
Hoseok i Tae se otočili a se zájmem odhodlaného blondýna sledovali.
Namjoon, od přírody hrdý a trochu sobecký, přestal myslet jen na svůj prospěch, ale i na jiné lidi.
Jistě, Jina miloval a udělal by pro něj cokoli. Jenže tohle bylo moc i na zamilovaného Joona.
Nehledě na bolest, která stále útočila na jeho smysly a únavu, které jen těžko odolával.
Blondýn neváhal a natáhl na sebe svou koženou, lehce otrhanou a obnošenou bundu a vyrazil do noci, která ho pohltila.
"Čekej!" uslyšel hluboký hlas a otočil se. Spatřil své dva kamarády, jak rychle sbíhají schody a zastavují až před ním samotným.
"Chci abys věděl dvě věci. Za prvé, jsi bezkonkurenční idiot a je to všechno jenom tvoje vina," začal Taehyung a pousmál se nad Namjoonovým zkroušeným přikývnutím.
"A za druhé, mám tě rád i když mě někdy štveš a pomůžu ti." dokončil svá slova rudovlásek a rozpřáhl ruce, čekajíc až blondýn zareaguje a obejme ho.
Hoseok, dojat milým gestem svého přítele, předváděl svůj zářivý úsměv ve tvaru špatně nakresleného srdíčka.
Po chvilce se oba chlapci odtáhli a znovu nasadili vážné výrazy.
"Fajn...neví někdo, kde by Jinnie mohl být?" zeptal se Namjoon, i když odpověď mu byla více než jasná.
Oba chlapci, přesně jak očekával, sklopili hlavy a zavrtěli jimi v náznak nesouhlasu.
"Nevadí. I tak ho najdeme. Hobi?" oslovil zrzka, který poslušně kývnul a vyčkával na blondýnovy pokyny.
"Máš auto, viď? Zkus objet některé Jinova oblíbená místa, která jsou dál. Obchoďák, řeku a tak. Já a Tae to prozkoumáme směrem k parku."

Oba mladíci se usmáli a přikývli. Hoseok naskočil do svého SUV s modrou metalízou a nastartoval. Krátce zamával zbývajícím chlapcům a odjel do potemnělých ulic.
Namjoon a Taehyung mezitím vyrazili do parku, vzdáleného od domu, kde spolu Joon a Jin žili, jen pár bloků.
"Neboj, Jinnie."  pomyslel si blondýn a přidal do kroku.
"Vydrž ještě chvilku. Jdu si pro tebe."

•••

Jin sebou trhl a probudil se z neklidného spánku. Pomalu zamrkal víčky, která byla celá zmrzlá a jen ztuha se pohybovala. Na řasách mu ulpěly malé krystalky bílého sněhu, vytvářejíc dohromady spletité obrazce.
Cítil se unaven a překvapivě zmrzlý až na kost, ale pozbýval chuť vstát a alespoň trochu se zahřát. Trochu si přitáhl bundu k tělu, což byl jediný pohyb, na který sebral veškerou zbylou sílu.
Trochu pozvedl hlavu a podíval se před sebe.
Park byl jako zamrzlý v čase. Tráva schlíple ležela pod sněhovou nadílkou, která přikryla všechno kolem a uhasila poslední zbytky života. Říčka, která protékala parkem, jediným náznakem přírody v ocelové džungli města, bojovala s ledovou krustou a marně se snažila protéct přes ledové kry, jenž plavaly na hladině a zabraňovaly vodě v cestě.
Jediným stvořením, ve kterém ještě neuhasl život a který odolával přírodním vlivům, byl právě hnědovlásek.
Chlapec se zatřásl a znovu začal usínat. Cítil se tepleji než na začátku, což znamenalo jediné - konec nebyl daleko.
I když ale tušil, že stojí tváří v tvář smrti, nijak ho to netrápilo. Neměl sílu cokoli dělat. Jenom seděl a začal si něco broukat. Spánek byl ale silnější a brzy jej donutil ztuhnout a ztichnout stejně jako umírající příroda kolem.
.
.
.
Jin by v tu noc jistě zemřel, o jeho dceři ani nemluvě. Byl tu však někdo, kdo ho vyrval ze spárů kruté zimy a pomohl mu.
.
.
.
Kdo ví, proč se ten mladý muž toulal zrovna poblíž jednoho jistého parku. Jisté je, že si celou dobu na tváři ponechával svůj králičí úsměv a pozitivní náladu.
Dalším faktem bylo že se vracel z párty svého kamaráda, která se vymkla z rukou a nepatrně protáhla, takže zábava skončila kolem třetí hodiny ranní.
Chlapec se vracel zpět na internát, kde zrovna měli volno, takže nikomu nebylo divné, že se celou noc neukázal.
Jelikož byl sotva plnoletý, neměl řidičský průkaz, což mu někdy ztížilo situaci a on musel šlapat domů po svých. Dobré na tom bylo jen to, že dlouho procházky poskytovaly čas na srovnání všech myšlenek.

Ať už to bylo jakkoli, chlapec se rozhodl zkrátit si cestu zkratkou přes malý park.
Procházel po ztichlé cestě a tiše si hvízdal. Těšil se na pohodlnou postel a plnou ledničku, která ho na intru čekala.
Trochu při pomyšlení na spánek zazíval a prohrábl si ofinu. Možná to bylo jen světlem pouliční lampy, možná to bylo skutečné, že se v jeho kaštanových vlasech sem tam objevily malé růžové a fialové odlesky.
Při cestě přes dřevěnou lávku si všiml  čehosi podezřele velkého na lavičce na druhém břehu.
Zvědavý chlapec trochu zrychlil a zastavil se až u onoho předmětu, u kterého se ukázalo, že je to vlastně člověk.
Hnědovlásek se sehnul a podíval se do známé tváře svého dobrého přítele.
"Ah, Jine, co ty tady děláš?" povzdechl si spíš pro sebe a natáhl ruku, aby staršího pohladil po tváři. Jakmile se ale dotkl jeho mramorové pokožky, vyděšeně ucukl.
"Můj ty bože, jsi jako led. Neboj se, odnesu tě domů. Sice nevím, co tady děláš a co se ti vůbec stalo, ale vsadím se že Joon vyšiluje." s těmi slovy si Jina vysadil na záda a namířil si to k němu domů.

●●●

Namjoon začínal ztrácet nervy. Aby ne, Taehyung se totiž ukázal jako mizerný navigátor, takže se oba chlapci cestou do parku nejméně třikrát ztratili.
"Pojď Tae. Teď ho nenajdeme. Vrátíme se domů." vzdal to blondýn a otočil se.
Rudovlásek ho poslušně následoval. Za krátkou dobu se dostali před Namjoonův dům, před kterým už stálo zrzkovo auto.
Promrzlí chlapci vyběhli pár schodů a zazvonili. Přivítal je usměvavý Hoseok a ochotně je pustil dovnitř.
"Máš něco, Hobi?" zajímal se Taehyung, zatímco si svlékal navlhlou bundu.
Hoseokův úsměv na chvilku povadl.
"Je mi to líto." hlesl smutně místo odpovědi. Pak si pozorněji prohlédl oba chlapce.
"Postavím na čaj. Vypadáte zmrzle." nabídl se zrzek ochotně a zmizel v útrobách domu.
Než ale stihl doběhnout do kuchyně a než se oba zbylí chlapci zbavili svršků, rozdrnčel se domem zvonek.
Namjoon přispěchal ke dveřím a prudce je otevřel.
Jakmile zjistil, kdo za nimi stojí, stanul v úžasu s otevřenou pusou.
Musel se přidržet rámu, jak moc ho nově příchozí překvapil.
"Někoho ti nesu Joone." promluvil neznámý s úsměvem a vešel dovnitř.

******************************************************
Ahoj lásky, Seul Min is back😂

Rozhodla jsem se překvapit jednu osůbku a napsat díl o něco dřív, než jsem měla původně v plánu.

Takže AdlaStrejcov, tahle kapitola patří tobě a snad sis ji užila.
Jsem ráda, že jsem ji pro tebe mohla napsat, takže kdokoli by měl nějaké přání, bude mi potěšením jej splnit.

Omluvte prosím, že to začíná být strašná slátanina, ale moje nápady jsou den ode dne retardovanější😂

Doufám, že se vám příběh líbí a mimochodem-

3,66k 👀, 816 liků a #181 ve fanfikci?

A každý den to roste! 😱❤
Neskutečně si toho vážím, taková čísla jsou pro mě neskutečná. Děkuji ti. Ano, tobě, kdo tohle právě čteš.
Protože i ty téhle povídce pomáháš a vytváříš mi úsměv na tváři. Jsem za tebe a všechny další čtenáře moc vděčná♥♥♥

A taky děkuji moc K-Popfanfiction, která můj příběh zmínila ve své knize
K-POP STORIES ON THE WATTPAD -CZ-
Moc mě to potěšilo a byla jsem až dojata. Je to od tebe neskutečně milé!😊💕

Děkuji vám a uvidíme se zase příště!💕🌹

Vaše Seul Min❤❤❤