Sleep, my princess [Namjin]

♤5

Jin
****

Probouzím se celý ztuhlý a šíleně mě bolí záda. Jsem zvyklý spát na břiše a to teď nemůžu.

Sednu si a trochu se protáhnu. Na nočním stolku nahmatám mobil a zjistím že dneska mám další prohlídku.

Otočím se na Namjoona. Spí a příšerně chrápe.

Zlomyslně se zasměju a "jemně" ho shodím z postele.

"Pomoc, přepadení! Jine vezmi si nůž a uteč, já je zmlátím." zaječí.
Pak si promne oči a uvidí že leží na zemi a já mám záchvat smíchu.

"Jineee! Já tě zabiju!" snaží se zvednout a skočit na mě ale hodí ukázkovou hubu a rozplácne se na zemi.

"Dneska mám kontrolu. A není zač za vzbuzení." provokativně se usměju a zamířím do koupelny.

Když dojdu do kuchyně, vidím Namjoona jak kouká na Disney princezny v televizi.

"Ehm zlato? "

"No?"

"Na co to prosím tě koukáš?"

"No na princezny, protože ta moje se proměnila v čarodějnici."

"No dovol! Za trest si udělám snídani jen pro sebe."

"Okamžitě odejdi z té kuchyně, Kime Seokjine! Dneska vařím já! "

"Novou kuchyň ale zaplatíš ty.''

•••

Jedeme po, jako obvykle, naprosto ucpané hlavní. Směrem na Daegu je kolona dlouhá 6km.

Namjoon už začíná přecházet do stavu kdy je schopen vytáhnout bazuku a postřílet všechny okolo.

"Do prdele, to prostě ta banda debilů nemůže jet jinudy?!" zařve a rukama drtí volant.

"Namjoone! Co to má znamenat? Takhle před naší dcerou mluvit nebudeš!" zaječím pro změnu já. Teď jsem opravdu nasraný k nepříčetnosti.

"Naser si!"

•••

Namjoon
*********

"Naser si!"

Totálně jsem vyletěl z kůže. Nechtěl jsem na Jinnieho takhle zařvat, ale stalo se.
Oh bože já jsem takovej imbecil! Nejradši bych si nafackoval.

Jin se mě nevěřícím pohledem ptal, jestli to myslím vážně. Jeho výraz rychle přešel do vražedného a nakonec mu začaly stékat slzy. Natahuju ruku, abych ho pohladil a omluvil se, ale on se nepřítomně otočí k oknu.

V nemocnici se mnou stále nepromluví ani slovo. Vejdeme do ordinace a tam nás přivítá Jinův milý doktor.

"Dobrý den, pane Kime. Běžte prosím za sestřičkou do vedlejší místnosti." usměje se.

Jin bez jediného pohledu či slova odchází a já si zdrceně sednu na židli.

"Mohu se zeptat, pokud vám to ovšem nebude vadit, vy jste se pohádali? Je mezi vámi opravdu napjatá atmosféra." Jo, tenhle chlapík taky musí vědět všechno. No aspoň to ze sebe dostanu.

"Bohužel ano. Cestou sem jsem na něj dost nehezky vyjel. Chtěl bych se mu omluvit ale on mě ignoruje." postěžuju si a schovám si obličej do dlaní.

"Ajaj, úplně vás chápu. Když byla moje manželka těhotná, stalo se mi mockrát že se urazila, když jsem to nevydržel a něco mi ujelo. Ale mám tip jak se mu omluvit." mrkl na mě spojenecky.