°Deník PSYCHOPATA° (SHORT STORY)

1. kapitola

" Dobré ráno slečno Missaki." Proniknu ze svého tvrdého spánku. "Je čas snídaně. " Pokračuje dál ve svém každodenním velice otravném budíčku má zdravotní sestřička Kyalyn. Po dlouhé noci opět zamžourám očima na svět. Jako každý jiný den vidím hned po probuzení jedině mlhu a tak si protřu své oči. I přes dvanáct hodin spánku jsem  až moc unavená na to,abych vstala ze své prohřáté postýlky a zachumlané peřiny, kvůli cereáliím s polotučným mlékem. Pokud se tedy ta bílá tekutina mlékem nazvat dá. " "Stále nechápu, proč bych měla každé ráno pravidelně vstávat v sedm hodin. A obzvlášť dnes,když mám narozeniny. To by jste mi mohli snad dopřát o hodinku delší klid a soukromí, nebo ne? " Odseknu a překryji se tlustou vrstvou té bílé nemocniční deky. "Missaki,ty moc dobře víš, že kdybych mohla dopřála bych ti tolik soukromí,kolik by jsi si jen řekla. Já však nemůžu. Musíš na půlroční vyšetření. Je docela možné,že právě v dnešní den pojedeš domů. Musíš se jen snažit... " Pokusí se mě Kylian uklidnit. Podle všeho byl její pokus působivý. Poté, co tyto věty vypustila z úst mi spadl jeden obrovský kámen ze srdce. Je to přeci jasné.Stačí se jen trošičku snažit a ty stvůry mě konečně vypustí pryč z této díry. A já potom můžu zavraždit všechny, kteří mi v životě nějak ublížili. Hezky jim zabodnout kudlu do hlavy a sledovat, jak se jim hlava pomalu,ale jistě rozděluje na dva podobně velké kusy. Jak mě tohle chybělo! Tato touha mě nejspíše také vytáhne s postele a donutí mě se obléci. Jak jinak než do černé? Černé nepatrně natržené šaty jsou mi trošičku volnější,jelikož jsem přehnaně vyhublá. Odmítám, jíst ty zdejší hnusy, které nám sem dováží z místních škol. Doplazím se do společné jídelny, kde prozatím nikdo není. Ze stolu si vezmu rohlík,marmeládu,máslo a zamířím zpět do svého pokoje. Zde si z pod polštáře, který je celý zaplněný černými růžemi nahmatám můj kapesní nožík, kterým si následně namažu rohlík. Mám neuvěřitelné štěstí,že o něm ještě furt nikdo neví. Kdo ví,co by mi udělali, kdyby zjistili, že ho zde už tolik let tajně schovávám... Nestihnu se ani jednou pořádně zakousnout do mé snídaně,když v tom se ve dveřích opět z nenadání objeví Kylian se slovy" Už není čas Missaki. Doktor na tebe čeká. " Usměje se na mě jako vždy a já mám chuť jí ten její drahocenný úsměv vyřezat z tváře. A nebo... A nebo ji rovnou motorovou pilou rozsekat celou. Aby jí ty její střeva hezky odlétly co nejdál a já bych je poté mohla třeba sníst. "Ne"! Zazní v mé hlavě má druhá tvář. Ta hodná a milá. Také říká" Za žádnou cenu nesmíš myslet brutálně,drasticky a už vůbec ne toužit po další vraždě. To ti ta jedna nestačila? Ta bezmocná dívka,která měla ráda tvou malou sestru Anabel? Doufám z celého svého srdce,že si pamatuješ výraz v jejích posledních chvílích svého života" . Zakřičí na mě a já si uvědomím,že jdu na vyšetření,které rozhodne o mém budoucím životě. Jestli ho strávím doma se svojí rodinou, nebo tady s doktorem a všemi pěti sestřičkami. Z mých všelijakých myšlenek mě vytrhne jeho hluboký mužský hlas. " Tak pojď Missaki. Mimochodem vše nejlepší k narozeninám. " Usměje se na mě falešně a podá mi do ruky malinkatou krabičku. To trochu zkrotí mou touhu po vraždě. Odklopím víko barevné krabičky( To nejspíše proto,aby se v mém pokoji jasně třpytila alespoň jedna barevná věcička. V této krabičce se nacházel malinkatý medailonek ve tvaru srdce. Chvilku na něj jen tak nechápavě hledím a doktor Will mi poté vše vysvětlí. "To srdce jsem ti daroval proto,aby jsi na mě po dnešku nezapomněla. Tedy aby jsi na mě nezapomněla nikdy, protože po dnešku už tě nejspíš nikdy neuvidím. Vrátíš se zpět ke svým rodičům a ke své milované a hodné sestřičce Anabell . " Tohle mě uklidní. Já opravdu pojedu domů Tohle není jen sladký sen! Nic víc,než reálná pravda! Nedokážu slovy popsat, jak moc jsem nadšená a jak velké mám jiskřičky ve svých jasně modrých očí... Nervozita ovšem stoupá.. Neviděla jsem je... Od Vánoc.Abych ze sebe dostala ji ze sebe dostala, tak jsem mé  blonďaté,plavé vlasy   zčesala do drdolu, který je však velmi těžký,jelikož mám velmi dlouhé vlasy. Když jsem si je měřila naposledy, škrábali mě až u konce zad. Poté následovala velká psychická zkouška, kterou vám nejspíše popisovat nemusím. Jedno je ale jasné... Dnes jedu domů!