°Deník PSYCHOPATA° (SHORT STORY)

11. kapitola

" Já jsem si byl jist, že bychom tě měli nechat zdechnout v té staré díře, ty svině jedna! " Rozkřikne se po mne otec a já hluboko v mém nitru pocítím stud. Jako kdyby mi křivdil nějakou poznámku ze školy, nebo prostě něco takového. V jeho očích se ale zaleskne pár kapek slz. On... on je smutný a po psychické stránce trpí... Velice trpí a to pouze z jednoho důvodu... Za vše můžu já. Kdybych se jednoho šťastného dne byla zabila, nikdo by nezahynul... Všichni by byli šťastní a spokojení... Nikdo by netrpěl a netruhlil po své rodině, přátelích. Má mysl by byla svovodná a navěky pročištěna od všech těch hříchû, zklamání, vražd a svědomí. Špatného svědomí. Svědomí, které mě nutí vykonávat věci a situace, které bych za normálních okolností ani omylem nepodnikla.
Má matka by žila šťastně a pokojně ve svém skromném bytečku společně s tatínkem a Anabell. Nikomu bych nechyběla, proč by také měla má sebevražda kohokoli trápit a užírat?! Vždyť já jsem vrah! Šílený vrah, kterého nikdy nikdo nezastaví... Tedy kromě mého "milovaného a mírumilovného" svědomí, které jsem zde už docela zmiňovala. To mě každým dnem, každou nocí a každou minutou dovádí k takovému šílenství, které si snad nikdo z vás ani nedovede ve své hlavě nějak reálně představit. Tak ráda bych se mu vrhla do náruče a ja rameni bych se mu vybrečela. To po mě mé srdce vyžaduje. Můj mozek chce ale uskutečnit jiný plán a tak z mých úst nechám plynnout tuto větu. " Milý otče, já vím jak moc se ti po ní stýská". Zasměji se šibalsky a hlavou pokývnu na to bezvládné tělo ležící v kaluži krve. " Víš a já jsem ta nejúžasnější dcera na světě a tak tě srdečně a s otevřenou náručí zvu za ní ".
Popadnu mámu kolem ramen a szisknu je. Nejspíš to kapánek přeženu, jelikož jí její rameno tak nějak trošičku dalo by se říct probodnu svými okousanýmk začerněnými nehtíky. " Neboj se Miláčku, zítra se opět radostně shledáme tam nahoře". Pokusím se napodobit matčin písklavý a proníkavý hlásek, když vesele máchám její tělem sem a tam. Po pravdě řečeno, je nyní jako mrtvolka lehoučká jako pírko. Jako vánek větru, který mi sem tam prohrábne svými neviditelnými prstíky mé lehce zvlněné plavé vlasy.
Jeho vystrašený pohled sklouzne na ní a následně opět na můj chtivý a brutální pohled, kterým ho probodávám. Vypadá vyčerpaně a především zhrouceně a to obzblášť, když klečí promočený od svých slz na podlaze se skříženými ruky na prsou. Pomaličku se k němu přiblížím, abych byla aspoñ a pár procent blíž ke svému cíly."Nechoď sem Anabell". Vykřikne z nenadání, když za námi hlasitě zavrzá staré prkno dřeva. Víte, Anabell nikdy nešla hra na schovku, pokaždé ji prozradilo buď to pšiknutí, nebo právě zavrzání. Že bych ji dnes ovšem nechala alespoñ jedinkrát v životě vyhrát?
V průběhu mého hlubokého myšlení zaslechnu pár krůčku a tak tedy usouídm, že zbáběle uprkla. Nebojte se, ono jí to stejně nemine bez trestu. Smrt jí však osud stále nepřistavil před život. Dle mého stylu života je na ní příliš laskavý, ale budiž.
Popadnu otce za hlavu a zvednu mu ji na úroveñ té mé. Vyděšeně na mě pohlédne, ale obrana zřejmě není nic pro něj a to kupodivu ani tehdy, když ho začnu vázat k židly poblíž mě samotné. Výří vám v hlavě snad otázka, proč? Pokud ano, tak teď pozorně poslouchejte. Teda čtěte. Mojí geniální rodiče (teď už však jen Táta) se jednoho krásného letního dne rozhodli, že do všech místností našeho bytečku nainstalují automatické kamery a to i do této zapáchající sklepní místnustky v podkroví. Možná vám to může přijít poněkud podivné, ale co by lidé pro bezpečnost svých dětí, příbuzných a sebe nepodnikly? Obzvlášť, když se po jejich domě potuluje krvelačný psychouš, toužící po jediném. Vy moc dobře víte o co se jedná, tak své hlavy opět narovnejte, nebo si za vámk dojdu se zbraní na opasku...
Prohrabávám se starými krámy, které matka ukrývala před státem. Byli to hlavně rodinná foto alba, staré kazety, ale asi po deseti minutách plných marné snahy najít zde to, co potřebuji k potrestání táty se mi mé oči opět rozzářili radostí a štěstím. "Tak tatínku a teď ti ukážu tvůj osud. Nemusíš mít strach, za pět minut už si dojde pro tebe smrt a ty se opět shledáš s matkou.". Pokusím se ho uchlácolit mezitím co na mě valí ty svá kukadla. Musím uznat, že to vypadá celkem roztomile, ale to ho před osudem neobrání.
Stisknu tlačítko "Play" a sednu si vedle otce, abych měla na tuto událost lepší výhled. Každou chvilku by se před námi měl objevit záznam s kamerového systému, ve kterém je skrytá vražda mé matky.
"Missaki, prosím zab mě! Okamžitě!" Vykřikne zoufale otec, ale já se rozhodnu jeho zoufalý výkřik ignorovat... Celý tento mučící rituál vám ovšem popisovat nebudu,to by trvalo mooooc dlouho, a my nemáme tolik času, abychom se sdržovali takovými drobnosmi..Jediné co vám povím je tato věta.
"Otec už není mezi námi přítomen"