°Deník PSYCHOPATA° (SHORT STORY)

4. kapitola

Žuchnu s sebou na potel a přepnu svůj mozek na mé myšlenky.Ty se motají všechny dohromady, jako kdyby neměli žádný konec nebo začátek. Najednou mi vůbec nic nedává smysl. Jsem ráda, že zbytek mého prozatím zbytečného života ztrávím doma se svou milující rodinkou, ale přitom se ve mně probouzí a ještě jedna emoce. Hněv. Začínám pociťovat nenávist k mé rodině i k mým přátelům, jelikož to právě oni mě práskli a já zde kvůli nim musela trávit celé mé dětství. Můj život se stal ze minuty na minutu jednou obrovskou katastrofou. Stále nejsem připravená se vám se vším svěřit i když jste zřejmě jediní, kteří mi i na dále důvěřují. Nejspíše je to tím, že se hněv hluboko ve mně bez přestání drasticky pere se strachem a osamělostí. Já sama této bitvě nemůžu nějak zabránit či třeba určit kdo zvítězí a získá obdiv od všech ostatních emocí v mém nitru a kdo naopak spadne až na úplné dno.
    "   Mockrát se omlouvám slečno Missaki, pokud vás obtěžuji a  ruším uprostřed vašeho spánku, ale moc ráda bych si s vámi promluvila. Jedná se o celkem podstatnou informaci o které by jste dle mého vlastního uvážení měla vědět. " Spustí na mě Kyalen hned poté, co pohlédnu na svět po asi deseti minutách spánku. Ani nevím, kdy se mi podařilo usnout, každopádně teď bych si docela ráda vyslechla Kyalen přítomnou v mém pokoji. I přes to, že jsem se nevyspala obzvlášť nějak moc sladce,zkouším v sobě i na dále nechat plynout dobrou náladu. "Neomlouvejte se. Vše je v naprostém pořádku. " Pokývnu na ní hlavou, abych jí dala najevo svou důvěru a zvědavost co se týče té žhavé novinky díky které
za mnou původně přišla. A jelikož se spolu známe přibližně osm,sedm let ona vše jako vždy pochopí. Je tak moc skvělá a jedinečná! Co bych si bez ní jen počala?
  "Jak už jsi zjistila Missaki, ještě dnes zhruba ve dvě hodinky by se zde pro tebe měli stavit tvý rodiče,aby tě navěky odvedly domů. Byla jsi zkoušena u doktora Willa a on mi pro tebe momentálně sepisuje nějaké papíry. " Její slova, která mi buší v hlavě mě nepatrně vyděsí a já se jich trošičku zaleknu. Will mi přeci stručně vypověděl o všem potřebném tak co mi Kyalen ještě chce? Ona však bez zaváhání pokračuje dál a já nestihnu vyslovit svou novou otázku. "Musíš se však smířit s reálným a velice bolestným faktem, že ty už se zřejmě nikdy neuzdravíš úplně. Tvé zdravotní potíže jsou na tom stále špatně a ty to nemůžeš nějak ovlivnit. " Po nějaký době zvednu hlavu hrdě nahoru, když v tom spatřím její oči. Nevidím v nich nic jiného než zármutek a lítost. Lítost pro mě.
Nechápu proč mě někteří lidé litují. Já jsem se svým životem vskutku spokojená. Tedy pokud má zrovna nadvládu má dobrá tvář. To nikomu nelezu na nervy a občas mám i pocit, že jsem tady docela oblíbená a vykládají se o mně dost zajímavé historky, což vůbec nechápu. Jedna z mála věcí, kterou si stále nedokáži nějakým realistickým způsobem vysvětlit. Ale poté je tady i ta špatná stránka uvnitř mně. To se mě všichni bojí a já mám chuť vyšplhat co nejvýš to jen jde. Poté dojít na kraj té vysoké římsi a jednoduše skočit. Nejdříve jednu nohu, poté druhou a nakonec přenechám své tělo větru, který kolem mně tak zuřivě funí. A nakonec ukončit to utrpení a zármutek ve mně. Ano, to jsem zkrátka já. Ta malá psychopatka, kterou doktor jen tak vypustil mezi lidi.
Z mého promýšlení plánu na sebevraždu mě vytrhne proníkavý a beznadějný nářek vycházející z Kyalen. Nejspíše ji chápu. Ona mě má ráda a já jí také. Obviňuje sama sebe z mé nemoci a mého ztraceného léčení. Já na jejiž místě bych reagovala podobně, ale ona by mě utišila... To je věc, kterou já bohužel nedokáži a tak se na ní pouze povzbudivě podívám a přitisknu ji co nejpevněji k sobě. "Pššt, to bude dobrý."Slibuji ti, že tě budu pravidelně navštěvovat a klábosit ti o všem,co nového se vyskytlo v mém životě. " Usměji se na ní a ona mi úsměv sladce oplatí. " "Tak dobře, ale nenech se unést...