°Deník PSYCHOPATA° (SHORT STORY)

7. kapitola

"Teď už mě nic nemůže zastavit." Zabzučí mi v hlavě tato věta a jako bumerang se neustále vrací zpět do mého mozku. V nitru sebe cítím, jak moc se snaží této větě rozumět, ale jak by mohl, když já sama neznám její význam? Tato věta pochází z mého srdce, to jediné zná její pravý smysl. Zastavím se pár stop od prachu mého domu a hluboce se zamyslím. "Až tento prach překročím, budu oficiálně po mnoha letech opět doma. Tak na co ještě čekám? " Ozve se má myšlenka v mojí hlavě a já skočím na jakousi černou chlupatou podložku, která je docela příjemná na dotyk. Pomalu se k ní skloním a hřbetem ruky po ní přejedu. Ruka se mi do ní doslova ponoří a já se opět zabourám do mých myšlenek a všelijakých vzpomínek. Někdy si říkám, jestli nejsou někde hodně vysoko nad námi psychopati, kteří si čtou tvé myšlenky. Poté, co by si je dočetli by zjistili kde ty a tvá rodina bydlíte. Jejich snem by bylo vymazat tě ze světa, jinými slovy tě zabít. V jejich hlavě by stále znělo jedno a to samá slovo, které tak moc miluji. Vražda, je to jediné co mě dělá skutečně šťastnou. Rozpárat někomu břišní stěny tak, aby z něj vypadávali orgány, bez použití rukou je sníst a nakonec člověka mučit do té doby než sám nespadne na vlhkou zem. V tuto chvíli mě napadne jediné. " Najít svou oběť, odvézt co nejdál od komunity a tam ji brutálně zavraždit. Rozhlédnu se po domě a uvědomím si, že zde jsou jen tři osoby. Máma, táta a Anabell. Nejsnadnější cíl je Anabell, to je přeci jasné, nebo snad ne? Je to pouze malá, bezbranná holčička, která ráda všem odpoušťí i to nejhorší. Chtěli by jste, abych vám napsala nějaký příklad? Dobře, když jinak nedáte, povím vám jeden menší příběh, který se uskutečnil dne 19.5 ... "Ahoj maminko, ahoj tatínku!" Rozzáří se Anabell ta její modrá očka a rozběhne se za nimi. Oba je z veškeré své síly obejme a nakonec jim vlepí sladkou pusinku na tvář. Nechápu ji. Je přeci ještě malá a tak své rodiče nadevše miluje a chce s nimi trávit svůj všechen volný, ale podle mého názoru není tak nějak úplně potřeba se tak moc dramaticky loučit se svojí rodinou i když se za hodinku, dvě opět shledají. Já jim pouze zamávám a s společně s Anabell, která se mě pevně drží za ruku vycházím z domu. Vypadá neuvěřitelně roztomile s tím Winx batůžkem na zádech a nadšeným výrazem na tváři. Tento pohled si nikdo z vás ani představit nedokáže! Tedy pokud jste to sami nezažili. Cítím, jak v ní proudí zvědavost, kterou v ní vyvolává první den ve škole, který ji momentálně čeká. Po chvilce přemýšlení se rozhodnu ukončit to trapné ticho mezi námi tím, že ji vyzvednu vysoko nad zem a položím si ji na záda. "Hurá! Vzhůru do nekonečna a ještě dál! " Vykřikne Anabell z plných plic jednu z hlášek své oblíbené postavičky ve filmu Toy story, neboli Příběh hraček. Pár krát se s ní otočím dokola a když už mám školu na obzoru, rozběhnu se vstříc všem těm žákům, kteří si po dlouhatánských prázdninách plných zážitků a vzpomínek volně a sebevědomě vykračují zpět do školy. Anabell opět vyjekne a já si začnu zase přemýšlet o svých věcech. Možná už jste si povšimli, že tohle je je u mě zvykem. Vykonávat jakoukoli aktivitu a přitom skoro nevnímat okolní svět. Je to skvělé a rozhodně vám to doporučuji. " Nechtěla bys radši se mnou do bunkru než do školy Anabell? "Vyhrknu na ní a ona s nadšením odpoví. " Samozřejmě, že ano! Doufala jsem, že mi to navrhneš!" A tak jsem se s Anabell na zádech vydala do našeho bunkru. Teď se však vraťme zpět k mým neuvěřitelným myšlenkám, které z mé hlavy vypadávají, jako když se krev valí z nějaké velice hluboké a vážné rány. Jako když jsem si například podřezala žíly a následně sama zašila. Co dodat? Nuda o letních prázdninách vás donutí ke spoustě různých zábavným věcem. Podřezání je ještě málo. Tedy aspoň na mě. Pokud chcete, můžete mi napsat co zajímavého jste podnikali vy?. Cestou tam jsme se stavili do supermarketu pro nějakou svačinku, jelikož byl zrovna čas oběda. To co jsme si koupili není vůbec důležité a pro vás absolutně nepodstatné. Anabell byla docela unavená, protože cesta do naší základny je několik bloků od naší ulice a tak jsem ji vzala do náruče. Byla celkem složité takto chodit, ale Anabell bylo tu dobu přibližně šest let takže nějak zvlášť těžká nebyla. Po asi půl hodině jsme konečně dorazili na místo a mě napadlo jediné. Když teď Anabell spí, mohla bych ji zkusit oběsit... Sundala jsem za zad svůj černý vak a vyhrabala z něj ten provaz, který jsem tak pečlivě uvázala. Zalezla jsem za roh toho smradlavého sklepa a s vrzáním jsem vytáhla jakýsi starý železný žebřík, který jsme zde tehdy společně našli. Tato místnost je pro vraždění jako tvořená! Všude samé háčky, zbraně a všelijaká tyče, kterými by se snadno dala hlava rozpůlit vejpůl. Natáhla jsem svou hubenou ruku abych nějaký ten hák nahmátla a když bylo mé hledání u konce provaz jsem za něj jednoduše zahákla. " Ták. A je to! " Zamručela jsem si sama pro sebe a začala. Popadla jsem Anabell za obě nohy i ruce a obmotala jí můj provaz kolem krku. Tak ráda bych ji nechala v bezpečí dál spinkat, ale touha po vraždě mě zkrátka jen tak nenechá. Vyhrožovala mi. Pokud bych neudělala to, co po mně vyžaduje byla bych obětí jí a jejich chlapů, což za žádnou cenu nechci. Zničila by mě psychicky i fyzicky a ti sobečtí hajzli mi za to nestojí. Nesnáším lidi a oni se mě bojí, tak proč je všechny nevyvraždit? Její teňoučký vaz by se dal lehce podlomit, ale oběšení je přeci zábavnější, nebo ne? Upevním provaz tak, aby se z něj nevyvlekla a opatrně jí pověsila za háček. Pak už si jen pamatuji houkání policejních sirén a vystrašené výrazy mých rodičů...