°Deník PSYCHOPATA° (SHORT STORY)

2. kapitola

" Milá Missaki. Podle mých testů jsi zcela vyléčená a to, jak už nejspíše tušíš znamená, že ještě dnes si pro tebe přijede tvá rodina. " Vypoví mi doktor o mých výsledcích. Tyto nové zprávy mě opravdu velice potěší. Pobyt v této psychiatrické léčebně konečně končí. Tyto dvě věty mi neustále hučí v hlavě jako ozvěna. Nabourají se do mých myšlenek a mě začne všechno docházet. Za pár hodin to zde navěky opustím. Už nikdy ve svém životě se tady nevrátím. Můj život se stane normálním a běžným. Podívám se mu výrazem plným štěstím a naděje hluboko do jeho našedlých očí. Tak ráda bych mu poděkovala, za jeho snahu a podporu, ale mé city jsou nyní příliš citlivé na jakoukoli konverzaci s tak hodným mužem, který mi pomohl dostat se odsud pryč. Lépe řečeno mi povolil opustit to zde. Snažím se ze všech svých sil,aby mi z očí neunikla ani jediná slzička, ale nakonec se stejně strhne celý vodopád. "Děkuji vám. Neskutečně moc vám děkuji. Nedokážu slovy popsat, kolik radosti se ve mě momentálně nachází ". Spustím na něj a on mě pouze beze slova obejme. Takto v objetí a poplakávání tam společně stojíme přibližně pět minut, ale poté se ode dveří ozve klepání. " Už by jsi asi měla jít Missaki. Ještě si potřebuji promluvit s Kyalin. V mezičase si můžeš třeba sbalit své věci,nebo se rozloučit se svými zdejšími přáteli". Jako kdybych tady nějaké přátelé měla. Nikdo mě nemá rád. Tedy pokud nepočítám svou rodinu. Ti jediní při mě stáli i když jsem procházela tímto předlouhlým,příšerným a nevydržitelným obdobím,kterým stále procházím. Žádný doktor si však mé temné strany nevšiml. Zatím je moje tajemství ukryto ve mě samotné a já můžu pokračovat v tom, co mě tak moc baví. Můžu vraždit. Teď však ne. Musím být trpělivá a hlavně opatrná. Cokoliv co řeknu může stále rozhodnou jestli odsud opravdu pojedu zpět domů, nebo ne.
Rozběhnu se do svého v pokoje, kde si bez jakéhokoliv dalšího rozmýšlení či zamyšlení začnu balit můj majetek, který jsem si pár let nazpět sem poprvé dovezla. V tuto dobu jsem nevěděla o co jde. Nevěděla jsem,že zde strávím půlku mého dětství. Neměla jsem ani tucha, že mě naši vedou do psychiatrické léčebny pro ty nejvážnější případy. Byla jsem příliš malá na to,aby mi došlo co se vlastně děje. Neuvědomovala jsem si,že jsem psychopat, který zavraždil svou spolužačku týden před jejími narozeninami, jen aby se mohla dívat, jak se její končetiny odďělují od jejího těla a jak se její oči odtrhávají z těch malých žilek, které jsem nakonec strávila. Nikdo krom mě nechápal, proč jsem ji tak brutálně zavraždila. Její příbuzní ji chtěly pohřbít,ale tělo bylo na tolik zdeformované, že tento zákrok nebylo možné provést. A přesně v tomto budu pokračovat. Zdebastovat těla mých obětí a poté utéct co nejdál od místa činu,aby tě nezastihla detektivní společnost,která tohle malinkaté městečko pravidelně navštěvuje.
Já už se však chytit nenechám. Nyní ve svých osmnácti bych na to mohla velmi draze zaplatit. Už nejsem ta malá bezbranná holčička, které jste vzali hračku a ona se následně rozbrečela. Jsem psychopat, který touží po násilí a krvy. Vraždění je mou obrovskou priotiitou, především to nechutné. To vy se právě v tento moment stáváte těmi bezbrannými, kterým naháním strach. Při pohledu na mé krvavé šrámy všude po těle vám nabíhá husí kůže....  
 
Padnu na postel, která okamžitě po mém pádu zavrzá tak hlasitě, že jsem na moment musela zavřít svá oční víčka. V tuto chvíli mi nezáleželo na ničem jiném, než na odpočinku. Na sladkém odpočinku, který mi celé ty léta tak neskutečně moc chyběl. Popozvednu svou pravou nohu tak, aby mi zní spadla gumová bota, která se při pádu odrazí od linolea a zakutálí se někam pod postel. Poté to samé provedu s levou nohou, akorát s tím opakem, že druhá papuče s hlasitým žuchnutím dopadne sladce na rudě červený flek, který se nachází kousek od mojí šatní skříně s oblečením. Pomalu padám do nekonečnětrvajícího spánku, jenže o tom si nejspíš může piuze zdát v mých pravidelných nočních múrách.Někdo vpadne do mého pokoje. A teď sami zkuste hádat, kdo to asi byl? Ano, máte pravdu. Byla ti samozřejmě Kyalin, která mi přišla oznámit, co všechno jí doktor Will vypověděl. Ze začátku jsem bylo v celku zmatená, ale teď do sebe všechno zapadá, jako kousek lego stavebnice do té druhé...