°Deník PSYCHOPATA° (SHORT STORY)

18 kapitola

S hlasitými výkřiky, které vykonala má zeschlá ústa jsem se rozběhla napříč novému přání, tedy abych byla konkrétnější vyměnila bych dané slovo"přání"za konkrátnější vyjádření "cíl". Můj život se chýlí ke konci, ale aspoň v těch posledních dnů života bych si mohla dopřát něco hezkého na to moje odporné tělo, jehož povrch je celičký zaplněn krvavými šrámy a jizvyčkami, které se na mé postavě vyjímají už poměrně dlouhou dobu. Abych zakryla tu nejšlaredějši čast na mě(coz jsou samozřejmě má proseknutá stehna)sehla jsem se k zemi pro jakýsi zašantročený pohřební kabátek, který jsem si ale já i přes to,kolik zoufale smutných lidí ho ještě předemnou vynosilo okamžitě zamilovala. Černá barva absolutně charakterizovala mou nynější náladu a nějaká ty oka na něm také rozhodně nescházela.
   Opatrně jsem proklouzla ze zadního dvorku a pokusila se vyhnout všem nástrahám v podobě zahradnických tupých nůžek, nebo dokonce ušpiněných krumpáčů/rýčů. Cítila jsem se jako v nějaké bojové, či akční hře, mám na mysli takové ty modernější střílečky,jejiž oblíbenost mezi těmi malými smrady stále rozrůstá. Můj plán byl rozdělen na lehké a obtížné kapitoly a to je nejspíš to, co mě donutila najednou z ničeho nic hrabat se v nějakých přihlouplých hrách jejichž pointu jsem i na dále nepochytila.
     1 level je za mnou, teď už mi jen schází úplná nenápadnost, abych se se vší elegancí vyhla bengům s nabitými puškami, které svrají ve svých svalnatých zápěstí. Straší tu už pěkně dlouhou dobu! To nemají nic lepšího na práci?! Jak jen mám naleznout Anabell, když za každým rohem číhá nějaký ten fízl, aby mě zastavil výstřelem do hlavy? Mám dojem, že má opatrnost bude muset právě v tento moment(a snad i pár hodin dál)být zřejmě to nejdůležitější na celé této zvrácené akci.
  Mé krůčky byli tak tiché! Jakokdybch se navznášela nad tou zelení co se mi otírá o mou nepříliš hezkou obuv. Snažila jsem se, opravdu a to mi nejspíše pomohlo uskutečnit mou touhu objevit Anabell. Jen ať jste v obraze. Hned poté co jsem se jako vodní pára vypařila z té naší zahrádky, vyšla jsem na doslova smrtenou ulici. Podél všechn domů na mnoha ulicích vystávali vojenské hlídky, jako mravenci čekající na svou kořist, kterou za nedlouho promění ve svou potravu. Skrz uzoučký tunel, který jsem si tu v dětství vykopala plastovým rýčem jsem se prohrabala až do podzemí, přesně pod cenru města. A tam jsem nalezla to, po čem jsem takovou dobu toužila. Anabell tam seděla jako jako klubíčo neštěstí. Slzy ji proudem stékali po jejichkulatých tvářičkách a obličej měla celý bledý. Nyní mě už nic nezastaví.