°Deník PSYCHOPATA° (SHORT STORY)

13. kapitola

                        9:51
Smile: "Dobré ráno :)
Smile: " Ty mě snad ignoruješ?
Smile": Haló!!!
Smile:" Jsi tu?
Smile:" Dobře, dávám ti pět minut Missaki ;-)
                       9:53
Missaki: " Dobré ráno, omlouvám se, usla jsem poněkud pozdě a tak mě ani ten vibrující mobil vedle mě neprobudil :-D
Smile: To je v pořádku, odepsala jsi v čas ;-)
Missaki: Jak si se dnes měl? A co že jsi tak brzi vzhůru?
Smile: " Otvírám oči s tebou ;-)
Missaki: " Aha?? :-D
Smile:" Jsem vzhůru, protože chci být vzhůru, a taky proto, že jsi se probudila ty ♥
Missaki:" Oj, to je milé♥♥♥
Smile: " To bude tím, že já jsem pouze milý, hodný, dokonalý, okouzlují...
Missami: " No jo, já vím :-D
Missaki: " Víš ty co? Teď si tak uvědomuju, že vlastně neznám ani tvé jméno, věk nebo cokoli jiného...
Smile: " A to je dobře;-)
Misaaki:" Ale no tak :-D Nemůžeš přeci na věky zůstat v anomytě :-( :-D
Smile: " To si jen myslíš♥ Můžu co chci;-)
Missaki :" Dobře, ale pokud o tobě nebudu nic vědět, nehodlám se s tebou dál bavit. Uvědomuješ si, jak moc může být pro náctiletou holku jako jsem já nebezpečné dopisovat si s absolutně cizím člověkem o kterém nevím ani Ñ?!
Smile: " Bože, nehysterči Missaki, je mi tak jak tobě, stačí?
Missaki: " Tak fajn, ale časem mi toho budeš muset prozradit více...
Smile:" A ty se naučit se s nikým nebavit..."
    Po přečtení poslední zprávy se Smile okamžitě odhlásí. Nyní je ofline. Musím uznat, že mě teď doopravdy naštval... Vždyť po něm pouze chci jeho jméno! Nic víc po něm nevyžaduju. Ale né, to je na něj moc složitý. Stále zuřící, ale už trochu klidnější se vstávam a pomalými jistými krůčky mířím za Anabell do sklepení. Žaluzie jsou zatáhlé, světla rozbitá a tak se v tomto domě nenachází jediný zdroj světla, který bych využila k odemykání těch proradných vrat. Marně se snažím zastrčit ten klíč do klíčové dírky a to mě ještě víc rozzuří. To se proti mě snad celý svět spyknul?!
  Konečně se mi to podaří a já s vítězným výrazem ve tváři ladně proklouznu do sklepa. Jedním očkem mrknu na Anabel, zatímco druhým sleduji nůž, který svírám ve pěsti. "Ahoj sestřičko, tak co, jak se ti tafy spinkalo? "Zeptám se jí sarkasticky a rozesměji se na plnou čáru. Její oči jsou prolity krví a slzami zároveñ. Vypadá docela vyčerpaně, zraněně a především vystrašeně. A to je přesně to, co mě dohání k šílenství a rozpakům... Je to přeci moje malá Sis, a je přece mou poviností ji chránit,  ne ji naopka ubližovat! Jenže ona je tak malá, slabá a bezbranná. Já.. já ji chci vidět trpět! Nebo snad ne? Chci vidět její zářivý úsměv a slyšet její smích, nebo chci aby byla zaplavena krví a její utrpení by bylo nesnesitelné a nekonečné?  Chci ji milovat, nebo k smrti nenávidět?  Já... nevím.. Opravdu nevím co si přeji a co po mě mě srdce požaduje. Každý oegán v mém těle mi říká něco jiného.   Blouzním snad? Ovšem, že ne, jen jsem jednoduše řečeno krapet jiná než vy. A na vyjímečnosti není vlastně noc špatného!
  Nenávidím sebe, nenávidím svět, není tu nikdo, na kom by mi opravdu záleželo... Jedině smile je tu navždy pro mě... Kdykoliv ho potřebuji, napíše mi. Pokaždé příjde jako na zavolanou! Je opravdu báječný. Lepší, než nějaká Anabell, zkručící psychickou i fyzickou bolestí...
  "Neboj se... neublížím tobě, ale tvým očím ano." Řeknu sladce, popadnu Anabell za ruku začnu ji nožíkem řezat kolem očí. Řve jako o život, ono ji vlastně o život jde, ale je opravdu dost splašená. A to jsem stále nedošla k tomu nejhoršímu. Pomaličku, ale jistě se nožem přibližuji k oční bulvě, kterou plánuji proříznout skrz na skrz. Nožík za sebou ponachává stopu krve a to mě neskutečně moc uspokojí. Hrotem se dostanu k takovému tomu bílému kolem oční čočky. Tento okamžik je tak dramatický! Ani se mi ho nechce přerušovat, ale co už mi zbývá?
"Raz" Začnu počítat do tří" Ne, prosím Missaki, já nechci." Její zoufalý křik a bezcenný pokus a vysvobození prostě ignoruju a dál pokračuju v mé prácičce..." Dva" Tentokrát na slovo kladu větší důraz. Anabell sebou trhá a seká seč může, ale stejně je jí to málo platné... "Tři!....