°Deník PSYCHOPATA° (SHORT STORY)

14. kapitola

Rozříznu jí její dosud rudé oční víčko skrt na skrz, jako kdyby jsem bodala do nějakého obyčejného plyšového medvídka. Takového toho s bělučkým, hladkým kožíškem, černými obrovskými očky a rucemi rozevřenými do obrovitánského objetí. Jako malá holčička jsem nikdy nedokázala pochopit co na nich mé malé kamarádky tolik vidí. Pokaždé jsem dostala stejnou odpověď. "Jen si ho pořádné prohlédni. " Snažili se mi do mích ušpiněných rukou od bláta přicpat ta ohavná stvoření nazývána "plyšovými hračkami". To já bych se raději nechala celá od hlavy až k patě polít krví mého milovaného psa Maxima. Klidně i pokřtít, jen se obávám, že by ze mě křešťané zrovna neskákali radostí. Chci tím jenom říct, že bych uděla doslova cokoli na světě, abych se vyhla jakémukoli konkatku s tou špinavou vypelichanou zrůdou, která z tebe denodenně čerpá veškerou tvou energii a zaživa ti žere tvou duši jako nějaký sladký pamlsek.
  Při této myšlence se mé tělo prolije potem a neskutečně velkým hněvem. Hněvem tak velkým, jako ještě nikdy předtím. Všechno zlé a špatné se mi mísí dohromady jako když do sebe smícháte vodové barvy, které vám to tomto zákroku vytvoří nějaký odstín, úplně odlišný tomu předešlému. Z mého života se stala jedna velká trhlina, kterou je nereálné jakkoliv obejít, překročit, přeletét nebo třeba přeskočit. Pokaždé když se v něco ohodlám a pokusím se přeletnout celou mou minulost a mé problémy, někde uprostřed u rovníku země, mě přichytne jakási ještě stále neobjevená gravitační síla, která mě stáhne opět na úplné dno. Skončím zase tam, kde jsem byla. Už nejsem v plusu, ale v mínusu... Je to horší a co se odhodlání týče, toho ve mě není už ani jedna jediná malá jiskřička. Po téch několika zoufalých pokusech o nový a lepší život, jsem to nakonec vzdala a smířila se se svým osudem. Nejsem normální tak se to nikdo nesnažte změnit. Kdo ví, možná by se vám můj bezcenný život i zalíbil a přidali by jste se na mou stranu. Na tu špatnou...
  Všude je samá krev a... taky části lidského těla. Nohy, ruce, střeva a dokonce i srdce. Mohla bych si nově otevřít nějaký kurz přírodopisu, či néco takového... Ale nejspíš jen pro déti z prvního stupně základní školy, jelikož dospělé osoby už nejspíše znají názvy většinu lidských orgánů, střev a podobně. Pomaličku klesám na kolena, když si uvědomím, že tu spoušť kolem sebe jsem nadělala já... A... že nemám nikoho, kdo by to za mě schytal, chopil se utěrky a vytřel tu zkrvavělou podlahu, na niž leží taková poněkud zničená Anabell.
  " Jsi v poho holka? " Zeptám se jí s láskou ve hlase a snahou najít pro ní aspoñ špetku lítosti. Když na ten okamžik teď tak vzpomínám uvědomuji si, že kdyby ta útěcha ve mě toho krásného dne vyplula na povrch, můj život by se obrátil na rubi a já bych dokonce možná ani nebyla nadále naživu...
  Konec konců, já jsem přeci bezcitná zrůda, která ani tam nejhlůb nejhlouběji hluboko ve své zkažené a bezcenné duši neukrývá jeden jediný cit, či dokonce nějakou slabost pro malé rozfñukané fracky jako je Anabell. Tedy, pokud bych měla být přesnější, nahradím slovíčko "je" slovesem být ve třetí osobě čísla jednotného. Má ruka je od toho celodenního neúnosného psaní těchto textů celkem dost vyčerpaná, tak si prosím vás važte mé ochoty a mírumilovnosti vzhledem k vám...
  Víte, já nevidím žádný problém v tom, zjistit adresu vašeho trvalého bydliště... Ráda bych vás navštívila s kudlou v ruce za zády, abych si získala takové to..., jak jen je to slovo? Že by Důvěra snad? A nebo dokonce přátelství? Ať už je to cokoli, není zrovna nejsložitější si to od vás propůjčit, jaki nějaký kostým na maškarádu. Je celkem pravděpodobné, že už to nikdy ve svém životě znova nespatříte, ale tam nahoře vám o tom už snad povypráví třeba maminka.
   Vemte to ale z té lepší stránky. Vaš předmět,  který ve skutečnosti není spatřitelným předmětem, ale pouze duševní poruchou většiny lidí na této planetě bude mít tu čest nést jakýkoli kontakr se mnou. Tělešný, ale možná i oční, pokud si tedy vyrobím proutek na oční víčka, který poté vaší milováné důvěře předám... To zní  docela lákavě, tak neváhejte a přijďtě za mnou! Nemusíte už na nic čekat, stačí mi zavolat na jedno takové číselko s šesti číslicemi... Pokud zavoláte ihned, obdaruju vás krví vašeho psa, ale pokud právě v tento okamžik popadnete telefoní sluchátko a vytočíte mé číslo, jako bonus vám dodám vaše srdce nakládáné ve sklenici!
  723 608 567
Chcete se stát mou bezhlavou lotkou naučenou na mé slovo?  Tak volejte, ja už totiž na nic jiného nečekám, jsem naplněna tohou a nadějí, že znova budu moct vraždit lidi, kterým na mě záleží a kterým nahání jen samotný pohled na mě hrůzy dost na celý život. Vaše tělo se rázem prolije potem a po zádech vám přeběhne mráz takový,  jaký jste snad nikdy nezažili... Ale kdo ví, třeba z naš jednou budou parťáci...
UPOZORNĚNÍ...
Mé číslo lidé přezdívají ty bezcitnné monstra kolem mě jako"prokleté, ale za ty bonusy to stojí ;-) Možná vás ovšem na odpládku probodnu oštěpem...