°Deník PSYCHOPATA° (SHORT STORY)

19. kapitola

Bez jakéhokoli váhání jsem se vydala docela svižným krokem k ní, abych mohla tu nekonečnou přítěž ve mne jednou provždy ukončit. Abych byla upřímná, nepatřím zrovna mezi "ty trpělivé" bytůstky, které by si s klidem na duši sedli k šálku čaji a po nějakém hrdinském činu vyčkávali nekonečně dlouho dobu na nějakou tu odměnu. Má osobnost se rovná pravému opaku. Nemohu si dovolit se dále a znova zabývat hloupostmi, které mi mou dosavadní situaci nepřiblíží a už vůbec neuskuteční mé tajné sny.  Potřebuji jednat a to okamžitě, protože mé uši jsou jako obvykle ve střehu a zaslechli takové tichounké křupounké zvuky nesoucí se až od odněkud z zpovzdálí, což mi dodává pocit, že nemám příliš času nazbyt. Ta poslední věc, kterou na tomto světě živá vykonám musí být naprosto dokonalá a bezchybná minimálně pro mě a pro moje zatracené nízké sebevědomí, jehož úcta se v této dimenzi snad ani nevyskytuje. To se nezdá být až tak nesplnitelné, co myslíte? Aneb nenáročné osoba patří mezi ty nejšťastnější stvoření široko daleko, neboť jí ke štěstí postačí doopravdy málo, což se o drtivé většině lidské a nelidské civilizace prohlásit tak nějak úplně nedá. Každopádně co se kvality potravin týče, tak bych zřejmě neudělala radost mnoha obyčejným ženám v domácnosti se ušmudlanou kuchyňskou zástěrou pevně uvázanou kolem toho jejich plného pasu... Protože ne každý je schopný nějakým způsobem uvařit, či upéct nějakou dobrotu, která by se dala pozdřít a člověk by si po ní ruce oblizoval. To je jedno malé bezvýznamné mínus z mnoha, které na tomto světě po sobě navěky věků ponechám dalším a dalším generací. Kdo ví? Třeba jednou nějakého krásného sluneční dne dorazí žena, nebo třeba i muž hoden mého těžkozískavatelného uznání.

      Její vzlyky mi uvízli v uších a má touha se čím dál tím víc zvětšovala, až se ke mne doplazil pocit, že mi z toho všeho snad odumřou mé veškeré mozkové buňky, jejichž celoživotní misí je řídit mou zvrácenou mysl. Potřebovala jsem něco víc...  Vraždění se za těch pár let zkušeností s krví stalo mou drogou,čímž chci říct, že jakmile někomu způsobím například pouhé škrábnutí o drobný rezavý hřebíček ze školních lavic, dalšího rána, či třeba další hodinu, jednoduše prostě kdykoliv během dalšího absťáku potřebuji daným lidem ublížit mnohem víc, čímž jim způsobit výrazně větší bolest než minule. Možná se z těch nepatrných změn chování a neustálým pokusům někomu nenápadně ublížit doopravdy stala závislost, ovšem každý má své chyby.

    Má snaha zůstat v utajení se zatím vyplácí, protože jsi mě ta malá ještě evidentně nevšimla, což je minimálně pro mě poměrně výhodné. Její hlavička je zřejmě zaneprázdněná s pochopení toho, že se ze dne na den stala sirotkem a tak nejspíš nebylo v jejím zájmu všímat si okolního světa. Nebylo v mých silách stále jen čekat a tak jsem ji rychle se vší silou docela pevně překryla mou se srovnání s její dlaní mohutnou rukou ta její malinkatá ústička, aby ze sebe nemohla dostat ani jeden jediný výkřik, nebi volání o pomoc. Nyní je jen moje. Přeci né na dlouhou dobu, protože ji zavraždím, každopádně je i přesto mou kořistí. Nikdo mi ji nevezme, obzvlástě,když ji momentálně svírají mé paže. I přes její vzpírání a marnou snahu vymanit se z mého vězení ji odvleču až do mé tajné základny bez toho, aby nás kdokoliv spatřil. Za ty léta už jsem hold zkušená a poměrně dost jsem se toho přiučila. Mé schopnosti bych bez jakýkoliv obav mohla prohlást za profesionální, ale mé ego na to není dostatečně vysoko.Tedy, rozhodně není tak veliké a rozrůstávající se touha po umučení Anabel. Když se na to teď tak zpětně podívám, možná jsem ji mé chemicky toxické pracky neměla strkat až do pusy, mohla se mi přidusit a na tom není nic zajímavého, nebo zábavného. To bych si tento den nějak neužila. Abych se alespoň maličko  vyčistila, švihla jsem s ní silně o zem a pomalými krůčky se k ním začala přibližovat. Pozorovala jsem, jak na mě vyděšeně, ale přitom s prázdným výrazem ve tváři civí, jako bych byla nějaký ďábelský, nebo nadpřirozený přízrak. Při každém mém prudším pohybu sebou cukla a to se mi moc zamlouvalo. Milovala jsem strach, který lidi doprovází jen při malém kontaktu se mnou, nebo ostatními lidmi, podobnými mně. Vlastně je to jedna z mála věcí, jejichž existence mě doopravdy činí šťastnou.

     Došla jsem až k ní a jemně ji popadla pod bradou. " Neměj obavy zlatíčko, za pár hodin nebudeš mít ani ponětí, že se něco událo".  Promluvila jsem skoro šeptem a popadla nejbližší předmět v mé lokalitě.