°Deník PSYCHOPATA° (SHORT STORY)

6. kapitola

    Jakmile můj otec prudce zastaví náš jasně červený vůz, bez jakéhokoliv slova opatrně stisknu takovou tu páčku, která se nachází na vnitřní části dveří. Je až k neuvěření, že jsem tak neskutečně moc dlouhou dobu nebyla nikde jinde než v té podělané psychině. Už nesjspíš chápu, proč odtamtud ti zatracení doktoři nechtěli vypouštět do světa žádné své pacienty. Samozřejmě, že se nestrachovali, jestli jsme, či nejsme plně vyléčeni. Šlo jim o jediné. Psychicky nás týrali a proto naše závěreční testy dopadly výrazně hůř než na úplném začátku. Měli strach abychom nic nikomu neřekli a oni zůstali i na dále v utajení. To jejich chování je nehorázné! Myslím si, že bych je také mohla týrat... Jen s jedním malinkým rozdílem. Já jakožto ten největší blázen na zeměkouli bych je nemučila po stránce psychické, ale po té druhé a to fyzické. Je zbytečné vám to tady opět popisovat, vždyť už sami přeci víte, jak to dělám! Brutálně a drasticky. Tohle je má nezměnitelná osobnost  ať  se vám to líbí nebo ne. Má pohádka už je bohužel sepsaná těmi nejlepšími autory široko daleko a ti ji už nehodlají sepisovat znova.                                                                  Otevřu dveře našeho auta a okamžitě z něj vyskočím. Chvilku se jen tak točím obklopena září paprsků slunce a pozoruji ptáky, kteří volně poletují po obloze. Jejich peří je jasně bíle jako pravda a mír. Tak čisté, že kdyby jste vedle něj přiložili čerstvě vyprané bílé tričko, vypadalo by oproti peří škaredě a nažloutle. Tak moc bylo bílé. Kéž bych i já mohla býti tak svobodná a šťastná. O tomto přání se mi bohužel může jen  zdát, v mých snech, které mě po celý můj život provází. Je to až moc frustrující na to, abych stále žila. Každý den se probudím s jedinou myšlenkou v hlavě. Sebevražda je jediný způsob, jak mé utrpení skoncovat. Zatřepu hlavou, abych zahnala zlé myšlenky a pomalu vyjdu k domu. Za sebou uslyším takové šeptání, ze kterého uslyším pouze pár slov. -NE, SMUTNÁ,ANABELL,DOBU,DOMA- .I když zaslechnu jen pár útržků, vím o čem máma hovoří. Uklidňuje mou malinkatou sestřičku Anabell, kterou trápí má ignorace. Její chování se od našich minulých společných chvil velice změnilo. Už je starší a tak začíná taková ta vlna rozmazlenosti a touze po něčem víc. A tak usoudím, že není vhodné za ní chodit a rozmazlovat ji ještě více. To bych ji musela zavraždit stejně jako všechny ostatní, kteří se mi nezdály.  Ale jí bych možná pouze zastřelila, jelikož bych se nad ní jakožto její starší zodpovědná sestra mohla slitovat.Mohla, ale také nemusela. Je to čistě na mě. Můj život, má volba. Můj svět.
   Pomaličku se přiblížím ke dveřím naší zahrady. Stejné jako vždy. Zrezivjelé a staré. Mé milované rodiče stále nenapadlo je aspoň namalovat nebo s nimi cokoliv udělat. Na to jsou příliš hloupý a neschopní. Věřím teorii, že pokud by se do něčeho konečně pustili,konečný výsledek by byl stejně strašný jako Jelly Beans, takže je stručněji řečeno lepší, že se máma věnuje Anabell a čtením knih, ve kterých se nachází spostu tipů jak masírovat co nejsprávněji záda(kvůli její práci masérky) a že táta pobíhá celé dny po fotbalovém hřišti. Připomínají mi Pata a Mata. Teď přece nevím který je který, ale to furt nemění nic na tom, že jsi so podobný s mými rodiči. Zdá se mi, že chápete proč.
  Otevřu vrata do naší zahrady a vstoupím na náš pozemek. Moje značkové tenisky Vans jsou celé od prachu, jelikož jak už to tak vypadá, můj otec se pustil do toho nejvíce hrdinského činu na světě. Rozhodl se,že se pokusí opravit schůdly dolů do sklepa. Vysvětli mi jediné prosím. Proč tati,proč? Díky tobě a tvým skvělým stavebnickým schopnostem jsou mé nové boty plné prachu a všelijakých breberek. Docela mě udivuje, že ty dveře nechali neuzavřené. Dle mých zkušeností bylo přeci jasné, že je uzamknou na tři západy, abych se nedostala sama bz dozoru na zahradu plnou mnoha předměty, se kterými bych je mohla rozsekat na malilinkaté kousíčky masa. Jdu si vesele po pěšince, která vede do mého bydliště, když v tom si uvědomím, že vlastně nemám svůj Iphon 6s. Bleskurychle se rozběhnu zpátky do autu, abych se ujistila, že je pouze spadlý na zadní sedačce vlevo a né někde zapomenutý v "léčebně". Visií na mě pohledy celé mé rodiny, ale to mě nějak zvlášť netíží. Přes otevřené okno auta se mrknu na místo, na kterém jsem seděla a když zde svůj telefon spatřím, trochu se nahnu abych na něj dosáhla a jednoduše si ho podám.
  Podívám se na pár upozornění z wattpadu a poté, kdyż si všimnu mé rodiny, která na mě čeká před domem,rychlým krokem se za nimi vydám. Zajímalo by mě, jak je možné, že tím kukátkem nebo jak že se to jmenuje nevidíme do domu, ale z domu ano. Záhada, která si říká a vyluštění. Myslím si, že tady se objevuje záhad víc než dost a tak se zde nudit rozhodně nebudu. Já sama sobě jsem jednou obrovskou záhadou. " Jen pojď dál Missaki. "Vytrhne mě mámin hlas s doprovodem hlasitého zavrzání. Bez váhání se překročím prach, který odděluje Zahradu od samotného domu. Po dlouhým letech jsem doma. Znova...