°Deník PSYCHOPATA° (SHORT STORY)

20. kapitola

Nyní už není cesty zpět. Obě dvě jsme teprve na počátku konce, ovšem mám takový dojem, že dokonce i ta malá hloupinká Anabell, které většinou nic moc nedojde právě v tento okamžik vycítila v jakém maléru se to  ocitla. Jsem přeci její starší sestra a ona by mi měla evidentně důvěřovat, tak čeho se obává? Vždyť já přeci nejsem až tak zkažená... Její vysvobození se blíží, bez mé schopnosti tomu zabránit, tak co už.Ovšem teď se myšlenkami opět napojme na můj jediný význam mé existence.
   Povytáhnu si nožík z mé zadní části koženkových ryflí a s veškerou mou silou jí proseknu hrdlo, jehož reakce na tu ostrou hranu mě nějak zvlášť nepřekvapila, natož aby mě dokonce uchvátila. Jakmile se hrot nože střetnul s tenkým vlákýnkem Anabelininy kůže, spustila se z otvoru červená špinavá tekutina, kterou my přezdíváme "krev". Její drobné dlaně se rázem ucitli přesně v bodě místa, kde ještě před malým momentem zabýval místo nůž, jakoby žila v naději, že se tímto obohatí a nějaky ten den života navíc. Poplašeně se mi zahleděla hluboko do očí...Tvářila se přece silně a neraněně, ovšem její krví prolité oči ji doslova zradili, čimž chci říct, že prozradili její pocity, které v sobě moc optimismu neskrývali.
  Nějakou tu chvíli, poté co se doslova polomrtvá svalila k zemi, jsem ji tam nechala topit se ve vlastní krvi, jelikož ten pohled  na trpícího člověka byl skutečně uklidňující. Její doposud zářivá kukadla se nyní proměnila v chladná očiska s prázdným výrazem pohlcující temnotu a beznaděj. Ono by se vám to jakožto obyčejným lidem úplně zamlouvat nemuselo,ale být vámi držím rty pěkně blízko sebe, jeli vám život aspoň trochu drahý. Nemějte obavy, pro to dítě umírající přímo před mým nosem to samozřejmě neplatí."Zlatíčko,zlatíčko...ty si ještě dnes prožiješ peklo beruško." Nechám plynout ze svých úst jako kouř z cigaret a jednu jí fláknu, až se jí z toho hlava přetočí na stranu. Pousmějí se nad svým výkonem a pokračuji.  Prohnu své prsty na rukou tak,aby mé klouby vydali takový ten krásný křupaví zvuk a pustím se do práce. Mezitím, co se Anabell marně snaží odplazit se ode mne do bezpečnější zóny, já a kus dál na trávníku zahlédnu sakra velkej útržek skla, nejspíše z nějaké flašky alkoholu. Zohnu se pro něj, při čemž mi podél kolen projede tupá bolest. Instinktivně se po nich přejedu dlaňmi a poté, co v rukou svírám tu "zbraň" se opět postavím. Otočím se o 180° stupňů doleva a s rukou poraněnou od sklíčka si to namířím přímo k mé milované sestřičce. Ta přesně v tento okamžik zkamení a celá od hlavy až k patě rudá od krve ze sebe vydá jakýsi zkřehot, který měl očividně představovat pláč. Ten já ignoruji, přistoupíme svižným krokem k ní a pomalými přehlednými gesty jí začnu rozsekávat její horní i dolní část, tedy její celé tělo. Pozoruji, jak se od sebe ten jeden celek postupně "odlepuje" a jak z jejího břicha proudí obrovský příliv krve. Tohle mě zatraceně baví...
  "Ona se snaží ječet bolestí(i kdyż ji to moc nejde, protože jsem ji roztrhla koutky, vymálatila nejméně čtyři zuby a rozsekla jazyk vejpůl) a já se doslova řehtám. Stejně jako takový ti vrazi v hororech, které bývají většinou dost vyhrocené.  Je mi ovšem do pláče, když vidím to nehyblé tělo mé sestřičky a v dálce slyším policejní houpačku. Nějaká svině musela zavolat fízly, když slyšela tu malou, ale to uż mě nezajímá. Z Anabellininých posledních hodin života jsem udělala peklo, to jediné je pro mě podstatné. Je mi jedno, že jsou bachaři blíž a blíž. Nezajímá mě, že je někde blízko osoba, která mě práskla. Myšlenka, že za chvilku nejspíš chcípnu taky neupoutala mou pozornost. Na tomhle světě jsem něco učinila..." Řeknu si v duchu a během přibližně pěti minut slyším všechny ty hajzli s pistolama. Nemá smysl odporovat, je jich tu příliš a tak se rozhodnu prostě ležet vedle Anabell a čekat než si pro mě dojdou...
  Jedna, dva, tři,čtyři, pět,šest,sedm,osm,devět,deset,jedenáct,dvanáct,třináct, čtrnáct,patnáct, šestnáct,sedmnáct....přesně tolik vteřin trvalo,než jsem zacítila ostrou bolest na horní části hlavy. Ta kulka mě zasáhla.