°Deník PSYCHOPATA° (SHORT STORY)

3. kapitola

Konverzace mezi Kyalan a Willem ...
" Vstupte dál vážená Kyalen ". Nalákám ji dovnitř jako nějaký pedofil malé dítko na cukrátka. "Pohodlně se usaďte, protože tohle bude opravdu na dlouho. "Řeknu jí a shrnu staré pomačkané papíry z židle, na které by měla údajně za chvilku sedět ona. Kyalen tuto židli příjme a velmi soustředěně si na ní sedá. Jako kdyby se jí tato situace vůbec nezamlouvala. " Co potřebujete Wille? Co je strašně naléhavé a nesmírně důležité?" Optá se mě, ale tyto slovo jako kdyby na mě vyplivla. Pokusím se ignorovat,její zvýšení tónu při její otázce a sladkým hláskem ji odpovím. "Jen si s vámi chci promluvit ohledně Missaki. Já... Já nevím jak vám to mám snesitelně a lidsky oznámit...

Mezitím, co čekám před kabinetem od doktora Willa,snažím se zaslechnout alespoň pár útržků vět mezí ním a Missaki. Samozřejmě,že chci Missaki dopřát svobodný život,ale sama sobě si musím přiznat,že ona zkrátka vyléčená není a zřejmě už nikdy nebude. Trpí velice vzácnou poruchou,která se obvykle nevyléčí a pacient s ní musí po celý život hrdinsky bojovat. Přibližně pět minut tam beze slova jen tak stojím a hledím na dveře přede mnou. Tak moc ráda bych věděla, co se tam momentálně odehrává. Když mě už čekání na zbytečnou schůzi s Willem přestává bavit, rozhodnu se, že použiji své ruce k zaklepání na dveře. Nadzvednu svou ruku a nachystám ji ke klepnutí. Ozve se se takové tichounké " Ťuk,ťuk,ťuk. Okamžik po tom, se rozrazí dveře kabinetu a z nich vyběhne zářící Missaki. Zdá se mi,že si mě ani nevšimla. Kdyby totiž ano, určitě by mi oznámila, co ji učinilo takovou, jakou jsem ji před pár vteřinami spatřila. Poté, co  Missaki zmizne kdesi za rohem, vzhlédnu zpět dopředu. A to mi opět zkazí náladu. Zahlédnu Willa, hrabajícího se ve svých přihlouplých a zbytečných krámech. Naše pohledy se setkají a on mě vyzve k němu do kabinetu. " Pohodlně se usaďte,protože tohle bude opravdu na dlouho" Řekne s kamenným výrazem v očích, když sklizuje z jakési židle svůj bordel. Jak já ho nenávidím! Není to nic víc, než arogantní a egoistický zmetek. "Co potřebujete Wille? Co je tak strašně naléhavé a nesmírně důležité? " Optám se ho,tedy spíše vykřiknu po něm mou otázku. Povýšeně se na mě usměje a jako kdyby se nic nestalo mi odpoví. "Jen si s vámi chci promluvit ohledně Missaki. Já...já nevím jak vám to mám snesitelně a lidsky oznámit.

Zahledím se jí hluboko do očí a pomalu jí začínám odříkávat vše potřebné. " Jak  už dávno víte, Missaki trpí vzácnou poruchou.. Má dvě tváře, které nikdy neovlivnila a už nikdy neovlivní. Z minuty na minutu se pro náš všechny může stát velice nebezpečnou a smrtící dívkou. Přiznávám,že ji léčíme necelých pět let, ale ona... Ona už nemá naději. Je to jeden ze ztracených případů, což znamená, že si nejsem úplně jist, jestli bych ji měl dát svobodu, nebo bych ji měl raději i nadále nechat ve vaší péči.
"Spustím tu svou a ona se na mě pouze docela ustaraně podívá. V tuto dobu nastane hromové  nekonečné ticho. Nějakou dobu jsem i zaváhal, jestli se jí náhodou po tváři nekutálí nějaká ta slza. Ona ke mně však vzhlédne a zklamaně dodá. " To by ale znamenalo, že už nikdy nebude mít obyčejný a zcela normální život. Takoví, po jakém každým dnem tajně touží. Tomu já nemohu nechat dopustit." Prohlásí chlavnokrevně Kyalen. V jejich očí nyní vyčtu jediné. Hněv a zoufalost. Nezbývá mi nic jiného, než ji závažně nemocnou pustit domů a doufat, že se nic zlého nepřihodí. Kyalen mě z nějakého neznámého důvodu nenávidí už teď a to jsem vlastně ještě nic tak hrozného neudělal. Pokusím se jí promluvit do duše. " Ale no tak Kyalen. Buď rozumná. Sama moc dobře víš, jak je nebezpečná. Už několikrát nám vyhrožovala smrtí! Ona je opravdu psychopat! " Zakřičím na ní a ona vykřikne ještě hlasitěji " To je mi jedno! Missaki bude mít normální život, ať se ti to líbí, nebo ne! "  Zvedne se s té nepohodlné židle a chystá se k odchodu. " Tak dobře Kyalen. Ale...pak si nechođ za mnou, až tě budu celé tohle město nenávidět... všechny ty pohledy plné smutku a lítosti ze ztráty blízkých budou padat právě na tebe. Budeš na všechno sama a kdo ví, jestli tě odsud nevykážou, protože kdo by chtěl ve městě někoho takového jako jsi ty?! A můžu právě tady zapřísáhnout, že nakonec, až ta malá laciná čubka nebude mít koho zabít, vrazí ti kudlu do zad a tebe už nikdo nezachrání...