°Deník PSYCHOPATA° (SHORT STORY)

5. kapitola

"Nenech se unést" To jsou ty slova, která mi v hlavě hrají jako nějaká otravná a dolezlá písnička stále dokola. Spíše jako její refrén, který se v takzvané písničce vyskytuje nejčastěji. Co přesně tím myslela? To je snad vůbec poprvé v historii, co nechápu její slova, která tichounce nechala plynout ze svých úst až do mých uší, které z toho nic moc nepovzali. Že by snad něco tušila? V tento moment jsem opravdu velice zmatená. Nemám nejmenší tušení o Kyalen a její záhadné mysli. Tak ráda bych o něčem věděla... Teď mám však chuť ji za to vše co mi udělala a způsobila zavraždit. Má mysl se přesměruje na krvelačnost a všelijaké věcičky, kterými bych jí mohla propodnout ty její zářivé a vždy skvěle vypadající oči plné radosti a štědrosti.
Poté, co by se její běloučké bulvičny vytrhly z tenkých vlákýnek uvnitř oka bych je nechala spadnou na zem, která by nyní byla zbarvena rudě červenou barvou kvůli vykrvácení a nakonec bych sledovala jak se pomalu kutálí do blízkého kanálu. S jejím tělem bych následně zacházela tak, jak se mi zlíbí. Ještě před hlavním programem, který jsem vám před pár momenty popsala bych Kyalen však mučila tak moc, že by snad už ani její trest, který se v tuto situaci proměnil na trest smrti nevnímala. A nějakým takovým podobným způsobem bych konečně vyvraždila všechny mé přátelé a celkově všechny ty, se kterými jsem aspoň jednou za svůj život prohodila pár krátkých slúvek.
Dál vám už ale nic neprozradím. Mohli by jste se přede mnou začít schovávat a vyhýbat se mi ve všech směrech a to bych vám potom nemohla tiše a nenápadně vrazir kudlu do hlavy. Kdo ví? Třeba momentálně stojím před dveřmi do vašeho zatraceného pokoje a pouze čekám na tu správnou chvíli, kdy natáhnu svou pracku, pevně uchopím tu stříbrnou kliku a nakonec vás nemilosrdně zavraždím před zraky vašich rodičů či dokonce mladších sourozenců. Vaše střeva využiji například k snědku. I když miluji krev a toužím po odplaté jsem stále člověk jako vy a také do sebe potřebuji nacpat nějaké ty bílkoviny. Kdybych však šla do obchodu všichni by mě poznali a kdo ví jestli bych byla i na dále mezi vámi živými. Budu přece "Hledaná PSYCHOPATKA", nebo se mýlím? O tom silně pochybuji. Být vámi, utíkám co nejdál ode mne, ale sami asi moc dobře víte, že tato volba je pro vás oficiálně uzavřena. I kdyby se vám podařilo dostat se z mých spárů, kdo vám zaručuje, že si vás nevyhledám, neodtáhnu do sklepa a tam vás dalších pět let větnit? Tohle vám nikdo zaručit nemůže. Svět by si měl konečně uvědomit, že dokud sw na zemském povechu prochází lidé jako jsem já, nikdo z vás už nikdy v bezpečí nebude. Stane se pro vás samozřejmností úsnos a následná docela rychlá smrt. Časem si na to zvyknete. Nic jiného vám stejně nezbývá...
Váš osud náleži ve mně. Vaše děti se možná nedožijí ani prvního roku a vy s tím nic nenaděláte. Ty sladké tvářičky na každém z nich se promění v... v ještě sladšejší a roztomilejší malé dětičky, se kterými budu trávit svůj veškerý volný čas. Jejich sny se stanou skutečnostní a jejich rodiče mě budou zbožňovat a prosit o mou dobrovolnou návštěvu u nich doma. Jak já ty děti miluji! Miluji a zároveň k smrti nesnáším. Jak těžký je můj život! I kdybych chtéla sebevíc trávit čas s lidmi, můj sen bude navéky nesplnitelný. Jsem pro ně nebezpečná. Jsem hrozba a zkáza lidstva.
Opřu si hlavu o tlusté okenní sklo auta a pokouším se zahnat slzy, které se mi valí jako vodopád po mé bledé tváři. Zahledím se někam do blbova a sledeji, jak se kolem mě mihotají veškerá místa, na kteryčh jsem trávila bývalá léta mého života. Teď je to však jiné. Jedu domů a pevně věřím, že mě má rodina do té staré mučírny už nikdy nepošlou. Uchopím mou mladší sestru Anabell pevně za ruku a ona mi stiskne ruku ješté silněji. Stiskne ji tak moc,až neptarně a nehlučně vyjeknu. Je zajímavé a fascinující kolik síly se nachází v tak malinkaté, 13 náctileté a bezbranné holčičce. Když svůj stisk povolí, uvolním svou ruku a znova vzhlédnu z okna. V ten moment to spatřím. Po mnoha letech znova vidím svůj pravý domov.