IN THE CITY || Fanfiction

16. chapter ♦ Sibling love

„Už běžím!“ křikla jsem, když mě zavolala Torrey zespoda, že tam mám jít, kvůli důvodu, který mě byl neznámý. Když jsem vycházela z pokoje, rovnou jsem popadla o svojí tmavě hnědou kabelku, protože jsem se chystala jít ven. Přesněji nakupovat, protože už zítra byl maškarní ples a já pořád neměla šaty, boty ani masku. Už teď jsem litovala, že jsem tohle všechno nechala na poslední chvíli. Jediné pozitivum na tom všem bylo, že se  Dianne navrhla s tím, že mi pomůže všechno vybrat, takže by se to všechno nakonec mohlo jevit jako zábava a příjemné odpoledne strávené s kamarádkou. „Co se děje?“ zeptala jsem se trochu zmateně, když jsem sházela ze schodů a podívala se na Torrey stojící vedle poslíčka, který v rukou držel velký dárek, na kterém byla položená ještě růže.

„To je pro vás.“ řekla mi se spikleneckým úsměvem na tváři, když jsem mířila s přimhouřenýma očima k poslíčkovi, od kterého jsem si hned na to všechno převzala. Potom, co jsem se podepsala, že jsem to převzala, jsem zamířila k jídelnímu stolu, na které jsem to položila. „Co to je?“ zeptala se zvědavě Torrey, která stála teď už vedle mě. V odpovědi jsem jí pokrčila rameny.

„Netuším.“ přiznala jsem popravdě, neměla jsem ani nejmenší ponětí, co by to tak mohlo být, protože narozeniny jsem měla až za pár měsíců. Opatrně jsem vzala rudou růži do ruky a pak jí položila vedle krabice, která byla celá černá až na jeden pruh, který byl udělán z bílé krajky. Vypadalo to vážně krásně. Otevřela jsem víko, načež jsem zalapala po dechu, když jsem uviděla krásné světle růžové šaty, které byly zdobené drobnými stříbrnými kamínky.

„Máte tam vzkaz.“ upozornila mě Torrey po chvíli, kdy jsem nebyla schopna pohybu, kromě toho, že jsem lehce přejela rukou po jemné látce. Jen jsem se na ní pousmála a pak vzala do ruky vzkaz, který jsem otevřela, protože byl přehnutý.

Zítra si tě najdu. Tím se buď jistá. – Harry

 PS: Doufám, že se ti líbí

„Počkej, on ti poslal šaty?“ zeptala se překvapeně Dianne, když jsme zrovna šly po Oxford street, kde jsem každou chvíli musela uhýbat lidem, kteří šli proti mně. Kývla jsem jí na souhlas a pak si trochu upila z kafe, které jsme si koupili před chvíli v takové menší kavárně, která vypadala strašně útulně, ovšem měla jednu chybu a to, že tam bylo moc zákazníků, což kazilo to kouzlo. „Jen tak ti poslal šaty?“ položila další otázku, přičemž na mě tázavě koukla.

„Ehm, jo?“ odpověděla jsem jí trochu nejistě, protože jsem neměla nejmenší ponětí, kam s touhle konverzací, nebo spíš výslechem, chce dojít. „Vlastně mi poslal nejkrásnější šaty, co jsem kdy viděla.“ dodala jsem po chvíli.

„V tom případě nechápu, proč ti jdeme pořád kupovat šaty.“ zamračila se trochu nechápavě Dianne, nad čím jsem se musela trochu pobaveně ušklíbnout, jelikož to vypadalo docela vtipně.

„Protože by mě v nich hned našel a to potěšení mu nechci dopřát.“ přiznala jsem a pak zatlačila na jedny dveře, aby se otevřely. Když se tak stalo, vešla jsem do luxusní prodejny, která byla celá zařízena do bíla s černými nápadnými doplňky. Normálně bych sem sama takhle nevlezla, ale mamka řekla, že sem mám jít, jelikož se domluvila s prodavačkou, aby mi pomohla. „Dobrý den.“ pozdravila jsem prodavačku ve středních letech, která stála za pultem v černém dokonale padnoucím kostýmku. Dianne jí pozdravila hned na to.

„Mohu vám nějak pomoc?“ zeptala se s přehnanou ochotou v hlase a na můj vkus až moc křečovitým úsměvem na tváři. Rukou si upravila sukni, předtím než se vydala směrem k nám.

„Vlastně jo. Jsem Audrey Hutcherson a…“ řekla jsem a než jsem stačila cokoliv říct, tak se její křečovitý a nucený úsměv změnil v uvolněnější, což mě docela překvapilo.