IN THE CITY || Fanfiction

30. chapter ♦ Let me help you

"Já se o ní postarám." oznámil Harry učiteli, který jenom přikývl. Nejspíš byl rád, že se mě někdo ujal, a že on nebude mít další problémy, vlastně jsem se mu ani moc nedivila. "Pojď." řekl Harry tiše, potom co mě objal jednou rukou kolem pasu, aby mi pomohl při chůzi. Jelikož mě ta noha vážně bolela, tak jsem ani neprotestovala, také jsem se ho chytla, a potom se pomalu rozešla, nebo spíš by bylo lépe řečeno, že jsem začala kulhat. Udělali jsme pouze pár kroků, pak se Harry z ničeho nic zastavil. Nechápavě jsem se na něho podívala, on mi neodpověděl, místo toho se sklonil a chytil mě pod koleny. Vzal mě do náruče.

"Co to děláš?" zeptala jsem se ho, když už mě držel jako nějakou nevěstu. Můj hlas nebyl moc hlasitý, aby nás neslyšeli ostatní, kteří se teď na nás koukali, což mi nebylo moc příjemné. Nerada jsem byla středem pozornosti a to, že jsem spadla, už přilákalo pozornosti víc než dost.

"Co myslíš?" odpověděl mi otázkou, a přitom se pobaveně ušklíbl, hned na to se rozešel ven z tělocvičny. "Nemůžu tě nechat se takhle belhat." dodal po chvíli, potom co otevřel dveře tím, že do nich zatlačil ramenem, jelikož ruce neměl volné, kvůli tomu, že mě držel.

"To je od tebe milý." řekla jsem a ani to nevyznělo ironicky, jak jsem původně očekávala, taky se mi na to nedostalo odpovědi, což bylo taky dost překvapivé. Než jsem se nadála, tak jsme prošli chodbu a dostali se tak do šaten, ovšem do pánských. Tam mě Harry opatrně posadil na jednu z laviček, nejistě jsem se zavrtěla na místě a koukla na něho.

"Donesu ti na to něco studeného." oznámil mi a upřel na mě pohled. "Počkej tady." dodal hned na to a já se nad tím musela ušklíbnout, protože kam bych asi tak mohla chodit, když udělám sotva krok, navíc jsem neměla důvod někam mizet. Když jsem se v šatně byla najednou sama, tak jsem se porozhlédla kolem sebe, vypadalo to taky přesně jako v dívčích šatnách, až na to, že tady byly skříňky tmavě modré.

"Sehnal jsem led." řekl Harry, když se vrátil po chvíli zpátky, zamířil ke mně. Přikývla jsem hlavou, a potom ho už jenom sledovala, jak si přede mě kleknul a odložil ten sáček ledu vedle sebe. Trochu jsem přimhouřila oči, když opatrně chytil nohu, která mě bolela. Už jenom tenhle naprosto lehký a nevinný dotek mi způsobil husí kůži po celém těle. Harry rozvázal tkaničku, a pak mi zul obezřetně botu, i přesto mi projela prudká bolest kotníkem. "Dobrý?" zeptal se Harry, přičemž vzhlédl ke mně, naše pohledy se střetly.

"Jo." ujistila jsem ho a nepatrně se k tomu usmála. Přikývl, a pak vzal do ruky sáček ledu a přiložil mi ho ke kotníku, který už byl trochu nateklý. Bylo nepříjemné cítit tak chladnou věc na kůži, ale Harryho dotyk a přítomnost mi to částečně zpříjemňovaly. Harryho pohled směřoval zase ke mně.

"Nekoukej tak na mě." řekl mi a já se nechápavě zamračila, jelikož jsem nechápala, jak to myslí. "Dívej se na mě takhle chvíli a neručím za sebe." dodal tišším a chraplavějším tónem hlasu. Jeho pohled ztemněl a já na sucho polkla, protože jsem věděla, že se nejspíš stane něco, čeho budu zase litovat.

"A jak se mám na tebe koukat?" zeptala jsem se, a přitom trochu tázavě povytáhl obočí. Sledovala jsem ho, jak se zvedal ze dřepu. To, že spadl pytlík s ledem na zem, jsme oba ignorovali, nepřišlo to nejspíš ani jednomu důležité.

"Rozhodně ne jako nějaký andílek, oba víme, že to ty rozhodně ty nejsi." zašeptal mi tiše do ucha, když se sklonil blíž ke mně. Cítila jsem jeho horký dech na své citlivé pokožce, začala jsem dýchat rychleji a moje srdce začalo být jako splašené, nechápala jsem, jak to dokázal jen pár prostými slovy. Pak se ode mě odtáhl a posadil se vedle mě, podmračeně jsem se na něho otočila. "Sama jsi řekla, že nic nemůžeme." řekl jakoby nic a potom zvedl ruce před sebe v obraně.