IN THE CITY || Fanfiction

29. chapter ♦ Are you ok?

„Prostě už nemůžeme dělat takový věci jako včera. Já nejsem takový typ holky.“ řekla jsem, a přitom se podívala na své spojené ruce v klíně. „Navíc teď nechci žádný vztah a věřím, že ty taky ne.“ dodala jsem, aniž bych zvedla pohled. Trvalo mi chvíli, než jsem se odhodlala kouknout na Harryho, který se tvářil tak, že jsem nic z toho nedokázala určit. Panovalo mezi námi ticho, což mě znervózňovalo. Nevěděla jsem, kam se koukat, ani co dělat s rukama, jednoduše celá já.

„Možná máš pravdu.“ promluvil Harryho po chvíli, což mě donutilo, abych se na něho opět podívala. „Ale myslíš, že to půjde?“ řekl, načež se mu na tváři objevil úšklebek. Naklonil se trochu blíž, díky čemu jsem cítila, jak se mi začal zvyšovat tep. Kousla jsem se do rtu a sledovala ho, nebyla jsem schopná se pohnout nebo jakkoliv zareagovat. „Vždycky, když tě vidím, tak chci udělat tohle…“ nedokončil to, místo toho se natáhl ke mně ještě trochu víc, a pak mě políbil na krk. „Nebo tohle…“ dodal mnohem tišším a chraplavějším hlasem, přičemž jsem ucítila jeho ruku, jak putuje po mém stehnu pomalu nahoru. Zavřela jsem oči a nutila se přitom, abych se přemohla a řekla mu, ať přestane, což taky z ničeho nic udělal. Donutil mě tím otevřít oči a podívat se na něho, šklebil se, vítězně a zároveň pobaveně. „Ale je to jen na tobě, když nechceš.“ řekl a pokrčil ledabyle rameny, věděla jsem, že si ze mě dělá srandu, což mi na jednu stranu vadilo, protože jsem si s ním chtěla promluvit vážně a ne takhle.

„Jsi strašnej, víš to?“ pověděla jsem mu a k tomu věnovala významný pohled, čímž jsem akorát docílila toho, že Harry zvedl ještě koutek rtů ve větším pobaveném úšklebku. Nejspíš to moc dobře věděl, rozhodně jsem nebyla první, kdo mu to řekl, tím jsem si byla jistá. Zase se mezi námi rozhostilo ticho, porozhlédla jsem se po setmělé krajině, a pak se podívala na Harryho. „To, co jsem řekla, jsem myslela vážně.“ řekla jsem, předtím než jsem vstala, jelikož jsem se rozhodla, že půjdu dovnitř, než udělám nějakou další hloupost, které budu litovat.

„To, že jsem strašnej nebo to předtím?“ zeptal se mě Harry se smíchem, nad čím jsem se radši už ani nepozastavovala.

♦

Pondělní ráno je podle mě nejhorší část týdne a nikdy se to nezmění, jelikož vstávat do školy bylo pro mě hotové utrpení. Z chaty jsme přijeli až někdy večer, takže jsem si domova během víkendu moc neužila, ale to mi ani tak nevadilo. S Harrym se pak nic nestalo, možná hlavě proto, že odjel už ráno, hned po snídani, za což jsem byla možná tak trochu vděčná.

„Ahoj!“ řekla vedle mě Dianne, čímž mě překvapila. Byla jsem moc zamyšlená na to, abych postřehla, co se děje vedle mě při cestě ke dveřím od školy. „Jak se máš? Co ta chata?“ zeptala se nakonec, když jsem jí oplatila pozdrav s úsměvem na tváři.

„Nakonec to nebylo zase tak strašný.“ přiznala jsem, a přitom si upravila popruh od batohu, který jsem měla přehozený přes rameno. Nechtěla jsem jí říkat o Harrym, vlastně jsem to nechtěla říkat nikomu. Jednoduše jsem měla v plánu, aby to zůstalo jako takové malé tajemství. „Příště pojedeš s náma.“ dodala jsem a usmála se na ní. „Bude se ti to tam určitě líbit.“ pověděla jsem to samé, co mi předtím řekla mamka.

Než jsem se nadála, tak už byl skoro konec vyučování, jediné co chybělo, byl tělocvik, na který jsem se netěšila, vlastně jsem ho tady nesnášela. Protože učitel Donnovan znova chyběl, byla jsem si jistá, že vymyslí něco chytrého jako minule to běhání v parku, což bylo jedním slovem příšerný. Upřímně raději bych si nechala dát ránu do hlavy volejbalovým míčem než běhat v horku sem a tam se všemi spolužáky, i když pravda byla, že volejbal mě docela bavil a dokonce mi i šel.

„Pohni, zase budeme poslední.“ řekla jsem se smíchem Dianne, která si zavazovala tkaničku u boty, jak nejrychleji mohla. V šatně jsme byly zase jako jedny z posledních, ale to mě už ani moc nepřekvapovalo. Pomalu jsem se vydala ke dveřím, ovšem couvala jsem, abych měla pořád pohled upřený na ní a tím jí motivovala v tom, aby pohnula.

„Klid, prosím tě. Už jdu.“ oznámila, když se konečně narovnala a popadla do ruky flašku s vodou. Otočila jsem se, a pak se už normálně s Diannou po boku vydala do tělocvičny, kam jsme měli jít, což mi svitlo naději, že nebudeme už znova běhat v parku. Jakmile jsme vešli dovnitř, tak jsme zamířili k velké skupině lidí, která stála kolem učitele. Stoupli jsme si vedle Nathana, který tu už dávno stál. Kývla jsem na něho hlavou s menším úsměvem, a pak se porozhlédla kolem sebe. Můj pohled se zastavil na Harrym, který měl na sobě černé tílko, díky čemu byly vidět jeho svaly ještě víc. Navíc měl ještě vlasy stažené dozadu modrým šátkem. Bavil se se svými kamarády, ale z ničeho nic se na mě otočil a na tváři se mu objevil pobavený škleb, když si všiml, že se na něho koukám. Rychle jsem odvrátila pohled, a přitom cítila, jak mi červenají tváře.

„Co si myslíš o tom ty?“ zeptala se Dianne a já neměla sebemenší ponětí, o čem mluví. Naštěstí jsem nemusela odpovídat, protože učitel pískl hlasitě a pronikavě na píšťalku, čímž si získal pozornost nás všech.

„Takže máme zase spojenou hodinu. Věřte mi, že mám z toho stejnou radost jako vy.“ začal, načež se trochu odmlčel. „Jelikož minule to dopadlo tragicky a dneska nehodlám poslouchat vaše stěžování na to, jak nemůžete. Rozhodnul jsem se, že si zahrajeme váš oblíbený volejbal.“ dodal a poslední slova řekl se znatelnou ironií v hlase. „Rozdělte se do týmů po šesti a začneme.“ tím ukončil jeho řeč a pískl znovu na píšťalku, nepochopila jsem proč, nejspíš ho to bavilo.

Po chvíli jsme už byli rozřazeni do týmu. Já v tom svém byla jenom s lidmi, které jsem znala od vidění s výjimkou Tiffany. Při mém štěstí jsme měli jít hrát jako první, proti týmu, ve kterém byl Nathan a ostatní mě jménem neznámí lidé. Nastoupili jsme na hřiště a já se postavila na post smečaře, pak jsem si nevědomky upravila lem trička a přitom se porozhlédla, můj pohled se střetnul s tím Harryho, který mě zamyšleně sledoval. Nervózně jsem se ošila, a pak se připravila ke hře, když učitel znovu pískl.

„Tak, hrajeme do dvaceti pěti. Pamatujte na to.“ oznámil učitel, předtím než se začalo hrát. Upřímně jsem nečekala, že to všichni budou tak prožívat, a hlavně, že budou dávat tak velké rány, ale dalo se to zvládnout, i přesto, že jsem cítila pohled, který mě snad propaloval, což nebylo moc příjemné. Rozeběhla jsem se pro míč, abych ho vybrala, ale přitom jsem se srazila s někým, kdo měl nejspíš stejný úmysl jako já, a kdo byl nejspíš dvakrát větší a silnější než já, proto jsem dopadla na zem, omylem totiž do mě strčil. Jakmile jsem byla na dřevěné zemi tělocvičny, ucítila jsem, jak mi projela prudká bolest kotníkem.

„Jsi v pohodě?“ zeptal se mě nejistě hned ten kluk, který do mě strčil. Přikývla jsem, i když ne popravdě, potom jsem se chytila jeho ruky, kterou mi nabídl k tomu, aby mi pomohl vstát. Dostala jsem se na nohy, ovšem bolest v kotníku nepolevovala, spíš naopak. „Jseš si jistá?“ položil další otázku s přimhouřenýma očima, když viděl, jak stojím na jedné noze, abych odlehčila tu druhou. Znovu jsem kývla a nepatrně se usmála, abych ho o tom přesvědčila.

„Jděte si radši sednout.“ uslyšela jsem z ničeho nic hlas učitele vedle sebe, který nezněl zrovna moc nadšeně, což jsem taky mohla očekávat. „Nebo radši si to jděte ochladit.“ dodal po chvilince, načež se rozhlédl po všech, co seděli. „A někdo vám pomůže.“ řekl. Ani ne o vteřinu později mou pozornost upoutal Harry, který si stoupl a vydal se mým směrem.

----------------------------------------

♦ K téhle části se radši vyjadřovat nebudu :D Jak je teď hezky, tak se mi nějak nechce psát, teda chce, ale spíš mi to nejde, jelikož jsem většinou děsně unavená po cvičení, třeba dneska jsem si byla zaběhat a dala jsem pět kilmetrů :D Jsem mrtvá, ale to vás nejspíš nezajímá :D 

♦ Část je věnovaná maggie_ben, za krasná komentář u minulé části :3 :)

♦ Budu vděčná, když se vyjádříte ke kapitole! Moc to pro mě znamená :)) Jinak moc děkuju za první místo ve FanFiction!