IN THE CITY || Fanfiction

3. chapter ♦ Face to face

„Jsem tady nová a ještě to tady neznám.“ vysvětlila jsem, když jsem tomu klukovi, který se na mě díval s přimhouřenýma očima, došla. „Hledám aulu, mohl bys mi prosím říct, kde je?“ zeptala jsem se a zvedla koutky do menšího úsměvu, překvapilo mě, že jsem se ani moc nestyděla. Obvykle jsem v přítomnosti neznámých lidí mluvila potichu a byla nervózní, většinou jsem se s nikým nezačínala bavit první.

„Jdu tam taky, můžeš jít se mnou.“ řekl ten kluk a přitom ze mě nespouštěl pohled, jeho tón nezněl moc přátelsky, kvůli tomu jsem se cítila nejistě. Měla jsem pocit, že ho otravuju, ale v tuhle chvíli jsem to musela zvládnout, protože jsem se musela dostat do té auly na proslov ředitelky. Když jsem přikývla, tak se rozešel a já ho mlčky následovala po jeho boku.

„Děkuju,“ řekla jsem a chtěla říct i jeho jméno, ovšem to jsem nevěděla, tak jsem to nechala otevřené a doufala, že ho doplní za mě. Ovšem on zůstal ticho, což pohřbilo mojí naději, že bych se s ním mohla spřátelit a tím si tady najít prvního kamarády. Lehce jsem se kousla do rtu a raději odvrátila pohled na druhou stranu, pozorovala jsem skříňky, jako kdyby to byla ta nejzajímavější věc na světě. Došlo mi, že brzo budu muset najít tu svojí, číslo jsem i kód zámku jsem věděla, měla jsem to na papíru, který mi dala sekretářka.

„Jsem Zayn.“ promluvil z nenadání ten kluk vedle mě a tím prolomil trapné ticho, než jsem stačila cokoliv říct, otevřel dveře a rukou mi naznačil, ať vstoupím dovnitř. Všimla jsem si, že starší dáma v tmavě zeleném kostýmku stojí za pultíkem a vykládá něco o historii školy, ovšem většinu studentů to nezajímalo, většinou psali něco na mobilech nebo se znuděně rozhlíželi po aule, případně se šeptem bavili mezi sebou.

„Audrey.“ řekla jsem svoje jméno tišším hlasem a děkovně na něho kývla, za to, že mi otevřel dveře. Vešla jsem do auly a posadila se do poslední řady, kde bylo jedno z mála posledních volných míst. Najednou jsem periferně zahlédla, jak se Zayn posadil vedle mě, otočila jsem se na něho a trochu se usmála, možná naděje přátelství mezi námi nebyla pohřbena tak hluboko, jak jsem si myslela. Místo toho, abych poslouchala slova, co říkala ředitelka, rozhlížela jsem se po aule a sledovala své budoucí spolužáky, hlavou mi najednou začaly probíhat různé scénáře toho, jak všechno může dopadnout. Jeden z nich byl, že si najdu nějaké nové přátelé a bude se mi tady na škole líbit, stejně jako na mé bývalé, ale ostatní scénáře byly spíše pesimistické. Cítila jsem, jak se mi najednou začaly potit ruce a jak začínám mít pocit, že mám velký kámen na hrudi, kvůli kterému nemůžu dýchat. Znamenalo to jedinou věc, vrátilo se to, jak jsem čekala. Musela jsem se odsud dostat, hned. Zhluboka jsem se nadechla a vstala, potom jsem se snažila vyjít z auly, co nejtišeji to šlo, abych neupoutala pozornost ostatních, ovšem už stejně jsem měla pocit, že všichni na mě zírají. Hlas ředitelky jsem slyšela, jako kdyby stála kilometry daleko, i když byla ode mě jen několik metrů. Na chodbě bylo ticho a liduprázdno, všichni byli určitě na tom projevu. Rukou jsem se přidržovala skříněk, abych nespadla, když jsem mířila ke dveřím záchodů, které jsem zahlédla cestou, když jsem šla do auly. Všechno se kolem mě točilo, měla jsem pocit, jako kdyby všechno kolem mě, byl jenom film, kterému jsem byla já divákem.

„Nemůžeš dávat pozor?“ ozval se naštvaný hlas, když jsem do něčeho, nebo spíš do někoho narazila. Nezmohla jsem se ani na zamumlání omluvy, jenom jsem uhnula a udělala pár krokům ke dveřím záchodů, které jsem otevřela a vešla dovnitř. Opřela jsem se rukama o umyvadlo a zhluboka se nadechla, předtím, než jsem třesoucíma rukama otevřela batoh a vytáhla z něho oranžovou nádobku s prášky, které jsem v tuhle chvíli potřebovala nejvíc ze všeho. Najednou mi začala být příšerná zima, to se mi stávalo pokaždé, střídaly se návaly zimy a tepla, upřímně nedokázala jsem říct, co z toho je horší. Otevřela jsem nádobku a naklonila jí, abych si z ní vyndala několik bílých pilulek, ovšem kvůli tomu, jak jsem jí naklonila moc, některé z nich, se rozsypaly na zem, ovšem to mě v tuhle chvíli nezajímalo. Těch pár, co mi zůstalo v ruce, jsem si dala do pusy a zapila je rychle vodou, kterou jsem si natočila do mističky, kterou jsem si vytvořila ze své dlaně. Čekala jsem, až přijde úleva, která se objevovala skoro hned, díky tomu, že ty léky pro mě hlavně měly placebo efekt. Po chvíli jsem začala cítit, jak se svět kolem mě přestává točit a jak se můžu konečně pořádně nadechnout. Opláchla jsem si obličej a potom se podívala na sebe v zrcadle, zkoumavě jsem se prohlédla a všimla jsem si, že jsem bledší jako obvykle, ovšem hned na to, jsem si všimla odrazu osoby, která musela stát za mnou. Proto jsem se otočila a podívala se na kluka, kterého jsem potkala včera, jenom díky tomu, že jsem si vyslechla ten rozhovor s jeho otcem, teda jestli se tomu dá říkat rozhovor.

„Podívejme se, co to tady máme. Jak se zdá, každý známe tajemství toho druhýho, které určitě nechceme, aby věděli ostatní.“ řekl a na jeho tváři se objevil úšklebek, když si založil ruce na hrudi. Opřel se bokem o rám dveří, ve kterých stál, sledoval mě. Došlo mi, že to musí vypadat, jako kdybych byla závislá na prážcích, ovšem to nebyla pravda, ale nechtěla jsem mu to vymlouvat. Nechtěla jsem, aby nikdo věděl, co mi doopravdy je, potom se o mě všichni akorát starají, jako kdybych byla z porcelánu, i když k tomu nemají sebemenší důvod.

„Nemusíš se bát, nikomu nic neřeknu, stejně ani předtím, bych to neřekla.“ ujistila jsem ho a můj tón v tuhle chvíli nebyl moc příjemný. Už jsem se cítila skoro jako vždycky, teda až na to, že jsem byla unavená a přišla si docela slabá, ale takhle jsem si připadala pokaždé potom, co se to stalo. Chvíli jsem se ještě na toho neznámého koukala a potom sebrala těch pár spadlých prášku na zemi, sebrala jsem je a spláchla do záchodu, potom, co jsem vešla do nejbližší kabinky.  Když jsem vešla, ten kluk tam už naštěstí nebyl.

Rozhlédla jsem se po jídelně s tácem v ruce, přemýšlela jsem, kam se posadím, všechny stoly už byly obsazené skupinkami studentů, kteří vypadali, že se mezi sebou dobře baví. Neměla jsem odvahu k nim přijít a požádat je o to, jestli si můžu přisednout. Náhle jsem zahlédla brunetku s knížkou v ruce, seděla u odlehlého stolu. Neváhala jsem a vydala se k ní, čím víc jsem se blížila, tím víc, jsem zpomalovala, nějak jsem ztrácela kuráž požádat jí, jestli si můžu přisednout.

„Ehm, ahoj. Můžu si přisednout?“ zeptala jsem se nejistě, když jsem došla k té dívce, která ke mně hned vzhlédla trochu zmateným pohledem, ovšem potom přikývla a zavřela knížku, kterou hned na to položila na stůl. Usmála jsem se na ní a položila tác na stůl, předtím než jsem se posadila na protější židli.

„Jasně, sedni si.“ usmála se na mě přátelsky. „Ty jsi tady nová, že jo?“ zeptala se mě, jen jsem jí na to přikývla, chtěla jsem dokonce něco i říct, ovšem ona mě přerušila. „Já jsem Dianna.“ představila se a já si to jméno několikrát zopakovala v duchu, abych ho nezapomněla, protože jsem se chtěla vyhnout trapné situaci, kdy bych jí oslovila jinak.

„Já jsem Audrey. Ráda tě poznávám.“ řekla jsem popravdě s úsměvem a potom se podívala na jídlo před sebou. Bylo vidět, že se tady platí pořádné vysoké školné, jelikož to jídlo jen vzdáleně připomínalo něco, co vaří obvykle ve školních jídelnách. Dala jsem si první sousto do pusy, i přes to, že jsem vůbec neměla hlad, ale věděla jsem, že něco musím sníst, abych se cítila líp.

„Víš, že jsi jedna z mála normálních lidí, na téhle škole?“ řekla po chvíli Dianne a zasmála se. K jejímu smíchu jsem se na chvíli přidala a pak se na ní podívala s povytaženým obočím, zajímalo mě proč si to myslí. „Většina studentů z týhle školy jsou jenom rozmazlení haranti, co se sem dostali jenom díky prachům a významnému jménu svých rodičů. Třeba Tiffany.“ řekla a přitom kývla směrem k dívce, která měla zrzavé vlasy a seděla v obležení několika dívek, které nadšeně poslouchaly, co říká. Vypadaly u toho, jako kdyby měly doslova vymyté mozky. „Pomyslná královna školy, každá holka z téhle školy chce patřit do jejího party vymytých mozků. Má všechno, na co si ukáže, teda kromě jedné věci, pomyslného krále školy. Neví se proč, ale nikdy nic neměl s žádnou holkou z téhle školy, ovšem to neznamená, že je nějaký svatoušek, spíš naopak.“dokončila svojí řeč a potom si vzala do ruky vidličku. Její pohled náhle směřoval ke dveřím, kam jsem se taky otočila, uviděla jsem toho kluka, kterého jsem už stihla potkat dvakrát za posední dva dny. Zrovna vcházel dovnitř a přitom si naučeným a nejspíš už automatickým gestem prohrábl kudrnaté vlasy, po jeho pravici šel nějaký kluk, který mu něco říkal a potom se zasmál, k čemu se přidal i ten druhý. „My o vlku a vlk zahumny.“

-------------------------------------------------------------------

♦ Další část je tady, vím, že zatím to o ničem moc není, ale brzo bude, to vám slibuju :D Na téhle povídce mám v plánu nchat vyjídřit mé zvrhlé já stejně tak tam zapojit i trochu psychologie, tak doufám, že se mi to podaří :D

♦ Jinak byla bych vděčná za vaše komentáře s názory a případné votes! :))